Není to velmi nefér vůči ostatním blogerům, že je můj článek pořád ještě na titulce blogu?

Celá léta, včetně zim a jar, nesnil jsem o ničem jiném než jen o tom, že se dostanu na titulku blogu iDNES.

To byl můj sen a titulka blogu byla můj Olymp, na který jsem se celou tu dobu usilovně škrábal. K tomuto cíli, ve skutečnosti tak přízemnímu a povrchnímu, směřovalo všechno moje tvůrčí úsilí, všechna moje námaha, zkrátka a dobře, dřel jsem jako kůň, aby se mi tento můj sen splnil.

Uvažoval jsem při tom takto: „Čím víc sesmolím článků, tím větší je pravděpodobnost, že se můj sen uskuteční!“

Sto let jsem psal blogy, svaly mi mezitím v železo ztuhly, až jsem konečně naplnění svého vytouženého snu dočkal.

Ale co čert, s ocasem a páchnoucí sírou a zlem, nechtěl, z mého snu stala se záhy noční můra, jako by mne postihla nějaká zlá a nedobrá kletba!

Začalo to docela nenápadně.

Totiž gratulacemi.

Sedím takto ve své čajovně, před sebou magorák, zrovna se chystám sáhnout po fajfce s něčím moc šmakovním, když v tom se do čajovny začnou hrnout úplně cizí lidé.

„Gratulujeme, jsi na titulce, Varle!“ chce mi každý potřást rukou, důležitě dodávaje, „jsi tam s Nožičkou, taková čest!“

Ti lidé mi nelhali, opravdu jsem byl na titulce a opravdu jsem tam byl s Nožičkou!

„Taková čest! Tak se mi to přece jen podařilo!“ vydechl jsem radostně, dosáhnuv vytouženého cíle, mohl jsem se aspoň chvíli cítit např. jako jinak cenzurovaná paní Kateřina Lhotská, mohl jsem, stejně jako ona, shlížet na ten boží svět z titulky blogu na iDNES!

Jenže v tu samou chvíli mě nejspíše i někdo proklel, a jeho, respektive její kletba se začala okamžitě naplňovat.

Uplynul den, pak ještě další, a já byl na titulce pořád!

Není divu, že se nálada ve společnosti radikálně změnila.

Ty tam byly všechny ty rozzářené obličeje, které se docela upřímně radovaly z toho, že se mi splnil odvěký sen.

Místo toho se začaly pěkně obnažovat charaktery, začalo se ukazovat, kdo je kdo, ostatně jako vždy, když jde do tuhého.

Ti nejméně stateční lidí jen uhýbali svým pohledem, když mne spatřili.

Ti více stateční si přede mnou docela nepokrytě odplivovali.

A ti nejvíce stateční se mi odvážili říct na plno pravdu rovnou do očí: „Takový hnus, Chrčálku! Tak co, už sis šlehnul svoji denní dávku nenávisti a už je ti dobře? Možná by nebylo od věci, kdyby sis dal lajnu koksu! Nožička už z titulky dávno zmizel, ale ty tam pořád smrdíš!  Takové svinstvo! Tobě to vůbec nepřijde nefér? Máme raději nositele Nobelovy ceny než tebe na titulce, abys věděl, Chrčálku!“

A jak je ten můj prokletý článek na titulce a pořád z ní nemizí, tím více ubývá těch nejméně statečných a přibývá těch nejvíce statečných, takže mi nakonec nezbývá, než se před těmi všemi spravedlivými soudci ukrývat v náruči ženy jižanského vzhledu a v pestré sukni, abych si zachránil aspoň holou karmu.

Ale nejhorší jsou ptáci. Přesněji krkavci. Čert vezmi nějaké lidi, co mi říkají pravdu do očí. Na tu jejich pravdu se vždy můžu konec konců zvysoka vysrat.

Ale jak se mám zvysoka vysrat na krkavce?

Co zmizel článek pana Nožičky z titulky, ale ten můj tam pořád hnije, neodbytně krouží nade mnou a svým zpěvem mi připomínají, co ve skutečnosti už dávno jsem.

Jsem dávno už jen blogerská mršina, nic víc…