Po inscenaci Akce K (kláštery) v dubnu 1950, při níž násilně potlačili mužské řeholní řády, se komunističtí vládci rozhodli potlačit i ženské řády. A zahájili akci R (ženské řeholnice).
Byla hluboká srpnová noc. Psal se rok 1950. Klášter kanovnic svatého Augustina řádu Notre Dame v Bratislavě byl obklíčen vojáky a policií. Všechny jeptišky byly povolány ven.
„Mohly jsme si vzít jen to nejnutnější, do jedné tašky jsme si daly breviáře a modlitby a do druhé aktovky spodní prádlo,“ vzpomíná sestra Akvinata z kláštera kanovnic řádu svatého Augustina de Notre Dame v Bratislavě na začátek Akce R.
Během shromáždění mnišek se zástupci státních orgánů snažili novicky přesvědčit, aby řád opustily a odešly v klidu. Ve většině případů však narazili na vnitřní přesvědčení a víru mladých žen.
Použití hrubé síly, jako v případě mužských řeholí, nebylo možné – představa, že by agenti komunistické tajné policie, podporovaní příslušníky veřejné bezpečnosti, bili ženy v hábitech obušky, nebyla přijatelná ani pro totalitní režim. A tak se komunističtí vládci museli smířit s první porážkou v Akci R.
Odsun do zóny nikoho nezůstal bez pozornosti veřejnosti. Na mnoha místech se s řeholnicemi přišli rozloučit věřící i lidé z okolí.
„Otočím se a vidím děti, které jsem nedávno učila. I další, které se usmívaly nebo se tvářily smutně a kývaly nám na rozloučenou,“ popisuje pochmurnou atmosféru nedobrovolného odchodu jedna z řeholnic z bratislavského řádu svaté Uršuly.
„Autobus se rozjel. Odvezli nás po polních cestách do Nových Zámků,“ dodává sestra Akvinata z řádu kanovnic svaté Augustiny od Notre Dame v Bratislavě.
Její příběh je jedním ze stovek dalších příběhů žen, které musely pod diktátem totality opustit své domovské kláštery.
Akce R, na rozdíl od akcí K a K2 proti mužským klášterům, nezahrnovala násilí. Zatímco na více než tisíc mnišek ze 76 klášterů zaútočili příslušníci Sboru národní bezpečnosti, Státní bezpečnosti, armády a Lidových milicí, vyzbrojení puškami, samopaly, lehkými kulomety, obušky a plynovými svíčkami, v případě žen byl postup mírnější.
Likvidaci patnácti mužských řeholních řádů navíc předcházel důkladný proces s deseti představenými každého řádu. Po výsleších v režii StB se přiznali k protistátní činnosti, nenávisti k lidově demokratickému zřízení, sympatiím k imperialismu, výrobě různých ilegálních letáků, ukrývání nepřátelských agentů, zbraní a cenných předmětů. Jak dále informovala IPO, jeden z obviněných byl odsouzen na doživotí, ostatní dostali tresty v celkové výši 132 let.
K 1. září 1950 bylo podle publikace Jána Milana Dubovského Akcia R v centralizačních klášterech na Slovensku celkem 1 996 řeholnic.
Po nuceném vystěhování z domovských klášterů skončily v 17 centralizačních klášterech po celém Slovensku. O rok později následoval přesun do České republiky.
Novým „pracovištěm“ jeptišek se staly socialistické továrny na výrobu či opravy textilu. Patřily k nim továrna Merina v Trenčíně, Komunální podnik ve Spišské Nové Vsi, Slovena v Žilině a krejčovské družstvo v Nových Zámcích.
Sestry žijící v Budmericích nebo Modré pracovaly na poli, v Nových Zámcích byly zaměstnány jako dělnice v továrně Elektrosvit.
Mezi 17 kláštery byly i takové, kde žily staré a nemocné sestry, které nemohly pracovat. Patřily k nim například Ladce a Belušské Slatiny. V posledně jmenovaném klášteře žily kromě žen i nemocné a staré sestry.
Podle statistiky Slovenského úřadu pro církevní záležitosti žilo na Slovensku 8. června 1950 3072 řeholnic. Více než 1 500 z nich pracovalo ve školství nebo zdravotnictví. Pracovaly jako učitelky, zdravotní sestry nebo pracovnice v různých sociálních zařízeních.
Zdroj: aktuality.sk, wikipedie, Titulní obrázek: Wikimedia Commons / Wojsyl, CC BY-SA 3.0
