Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Spartathlon, rok 2021. To bylo dobrý!
Měl jsem velké ambice, ale žaludek byl scvrknutý a v sobě jsem byl fakt malinkej. Může ti na 120. kilometru dojít a co uděláš, jsi v půlce…
Stojíš v ranním šeru na parkovišti pod Akropolí a s tebou dalších tři sta devadesát běžců. V prvních řadách jsou desítky vlčáků.
To jsou běžci, kteří jdou po tom nejlepším čase a umístění. Ostatní to chtějí uběhnout. Prostě stihnout 246 kilometrů do limitu, ten je 36 hodin. Protože zvládnout tenhle závod je pro každého vítězství. Už kvalifikace je pro mnohé vítězstvím.
Na startu je se mnou Gábinka a český a řecký kamarád, Mirek a Kira. To je mé zázemí, můj tým. Své manželce jsem vděčný za to, že tady mohu být. Mám silnou podporu od rodiny, od dětí. Je to můj vnitřní závazek, běžím i pro ně.
Vnímám vzduch okolo, atmosféru, velikost závodu a v očích cítím slzy. Je to štěstí. Věřím, že by mě pochopila spousta lidí, která je vděčná za to, že někde může být. Je jedno, jestli to je Spartathlon, plavecký závod, dovolená s dětmi, výstup na horu. Je to ten moment, kdy cítíte obrovskou vděčnost, obrovskou lásku a zároveň pokoru k tomu, co děláte, co vás čeká.
Měl jsem před sebou 246 kilometrů, tentokrát podruhé a tentokrát jsem navzdory nervozitě věděl, že to s těma vlčákama pod 24 hodin poběžím. Bylo to odvážné, ale v hlavě jsem to měl od začátku.
Nahlas jsem to nikdy neřekl.
Nikdy jsem nepodnikal, nelákalo mě to a ani jsem necítil, že by to byla správná cesta. Vždy jsem byl zaměstnanec. Říkal jsem, že jsem zaměstnanec roku, ve všech firmách, do kterých jsem nastoupil. Nebylo jich mnoho. Nemám rád velké změny. Když jsem oblíknul firemní dres, byl jsem opravdu odhodlanej a makal jsem.
A to bylo vždycky a se vším. Když jsem se takhle do něčeho nadchnul, chtěl jsem být nejlepší.
Ale hubu jsem si nabil spoustukrát.
Žiju na důvěře a často se mi stává, že to s tou důvěrou přeženu. Ale mám skvělou ženu, která mě vždy usměrní a řekne třeba: „Proč dávat někomu druhou šanci, když někdo jiný čeká na tu první!“ Tak se snažím vždy oklepat, jít dál a věřit, že to byla zkušenost, která mě poučila a dala možnost posunout se.
Vždy jsem dost pracoval. Jel jsem nadoraz. Všechno na sto procent. A kalil jsem, možná na dvě stě procent.
To byl filtr.
Jel jsem jak šílenej. Business, práce od rána do večera a večer jsem prostě šel chlastat. Sport jsem neměl jako ventil. Ale potřeboval jsem něco, co mě trochu vypne. Nebo spíše přepne do jiného světa.
Vzpomínám si, to mi bylo 21 a prostě se přes den jely bomby v práci a o víkendu pařilo. Zavírali jsme nonstopáče a každý večer toho zvládli dost vypít. Takhle jsem to dával do třiceti.
Vzpomínek na akce mám spousty. A někdy to taky nedopadlo dobře.
Obrovský omyl je to, že když kalíš, že si myslíš, že naprosto všichni jsou tvoji kamarádi. To je fatální omyl. Půlka z nich ti druhý den omyje prdel. Když jsem začal běhat, tímhle jsem vystřízlivěl. Zjistil jsem, že vlastně nemám moc kamarádů. Myslet si, že když kalíš, že máš okolo sebe kamarády, to je klišé. Všichni čekaj na tvoji chybu a daj ti to pěkně sežrat. Na všechno koukáš těma opileckejma očima.
Neměl jsem moc záklopku a když jsem začal pít, zvládnul jsem to do rána. Ráno jsem pokračoval do práce. Osprchoval jsem se, nasednul do auta a šel dál makat. Dokázal jsem přijít domů nakalenej a usnout v koupelně. Teď je mi jasné, že pro moji ženu to muselo být těžký. Zbořenej v koupelně, s kravatou na krku.
Jezdili jsme pařit i jinam. Takže jsem takhle upadnul na hotelu, lehnul v obleku.
To trochu zachraňovalo situaci. Ale už to fakt bylo blbý. Snažil jsem se nebejt doma vylitej, aby to neviděly děti. To jsem fakt nechtěl, snažil jsem se držet.
Celá naše komunita takhle kalila, byl jsem toho součástí, spoluvytvářel jsem to. Byl to pracovní tým, který měl cíl. Součástí té práce bylo trávit čas i v hospodě. Domluvila se tam celá spousta věcí, udělal se obchod, vyřešila se různá témata.
K businessu se to prostě hodilo. Jenže samozřejmě jsem si ne vše pamatoval. Prostě ta spousta alkoholu vytvořila malý okno, pak velký okno. Ale druhý den jsem i přes to okno věděl, že je schůzka, práce a je nutný to zvládnout. Disciplína tam byla vždycky, asi se přenášela skrz životní témata. Jen jsem nikdy nevydržel u jedné láhve.
Na párty byla spousta lahví. U běhání je spousta kilometrů.
V roce 2014 jsem si uvědomil, že to je moc. Že už to nechci dva dny táhnout s alkoholem v krvi a dva dny se z toho dostávat. A myslím, že i ženě docházela trpělivost, i když to nikdy neřekla nahlas.
Když jsem začal sportovat, přicházel i pocit lítosti nad ztrátou těch dnů. Zaběhal jsem si, měl jsem ze sebe dobrý pocit a alkohol zabrzdil tenhle progres a dobrý pocit ze sebe. Takže tam byl před deseti lety takový dvouletý přechod. Začal jsem daleko méně trávit čas s ostatními v hospodě a daleko více venku nebo ve fitku.
Jsem sebemotivační. Nepotřebuji pochválit, poplácat nebo tlačit do práce. Mám obrovskou vnitřní motivaci a tu jsem mohl začít uplatňovat i jinde. Vše jsem si přenesl i do sportu.
První rok byl opravdu náročný, všichni říkali, že jsem magor, že to nevydržím. Věděl jsem, že co se týče pití, že mám dost, že co jsem vypil, to už nikdo nepřeplave. Už jsem se rozhodl. Neříkal jsem, že už se nikdy nenapiju, ale už toho bylo dost.
Navíc jsem potřeboval změnu.
Moje priorita do té doby byla vydělat peníze a zajistit rodinu. Můj hodnotový systém byl naprosto rozdílný. Vím, že bych dnes nebyl tam, kde jsem, kdybych si neprožil to, co jsem si prožil. Za tu zkušenost jsem vděčný. Ale teď se cítím jiným člověkem s jinými hodnotami. Vždycky jsem chtěl děti a věděl jsem, že je musím zajistit. Chtěl jsem prostě vydělávat prachy, hodně peněz. Bavilo mě být s lidmi a obchodovat. Práce mě fakt naplňovala. Obchodování je hra, získat lidi na svoji stranu a přesvědčit je.
Vzpomínám si na opravdový moment, kdy se to změnilo a všechno to nabralo směr k ultra.
V prosinci jsem všem oznámil svoji výzvu, před mojí první oficiální stovkou z Florencie do Faenzy, která mě čekala v květnu. Vyhlásil jsem, že od ledna nepiju.
A ve firmě se našli lidi, kteří to vydrželi se mnou, to byla dobrá podpora. Slíbili jsme si, že když to dám, nekalit, vůbec nepít, až do toho závodu, že se pak ožerem.
Jenže.
Najednou, já uběhnul stovku, všichni vyhlásili party a já už si říkal, proč. Všichni se na to těšili a já měl v hlavě, že mám zaběhnutou stovku, že chci dál trénovat a že si to nechci tímhle zkazit.
Už jsem to nepotřeboval a naopak řešil, jak víc a líp trénovat.
Jsem Kladeňák, co jsem tedy tak mohl v dětství dělat za sport.
Jistě, hokej.
Chodil jsem i na hokejovou školu. U toho jsem hrál i volejbal. Táta byl hodně dobrej volejbalista, strejda byl v reprezentaci. Kvůli velkým problémům s průduškami mi to ale nedělalo dobře na zimáku a zhoršovala se mi alergie, takže jsem mohl pokračovat pouze s volejbalem. Ale tam jsem se necítil dobře. Parta skvělá, ale moje dovednosti špatný. Měl jsem pocit, že jim to kazím.
Chvíli jsem dělal cyklistiku. Pak jsem měl období karate. Ale tam jsem měl problém někoho uhodit, to taky nešlo. Vždycky jsem sportoval a pořád jsem něco dělal.
Třeba doma na zahradě jsem si vymyslel kruháč. Vzal jsem cihly, přehazoval je. Našel jsem kus železa, to jsem vzpíral. S klukama jsem chodil na fotbal. Hodně mě ovlivnil i Skaut se skvělými vedoucími, různé sporty a hry. Pak ale, poměrně brzo v devatenácti letech, začala práce. A ta mě pohltila.
Myslím si, že mi nebylo ještě osmnáct a už jsem obchodoval. Od táty jsem měl půjčené auto, prodával jsem alkohol. Obchodník jsem byl od začátku, to cítím už od puberty. Věděl jsem, že takhle budu makat. Tohle chci, tohle jsem já.
Udělal jsem maturitu a další den jsem si půjčil od táty sako, košili a kravatu a pěšky vyrazil na pohovor do nedaleké firmy. Chtěl jsem vydělávat peníze. To byl můj cíl, obchodovat a vydělávat dost peněz. Takže i když to v první práci nevyšlo na dlouho, nebál jsem se a šel dál. Rostl jsem. Získával jsem zkušenosti a každý nezdar přetavil v pozitivní zkušenost.
Ale o to víc jsem to balancoval chlastem.
Od roku 1997 jsem pracoval pro velkou nadnárodní německou firmu. A tam jsem získal tu největší životní i pracovní zkušenost a taky kamarády na celý život. Nabral jsem zkušenosti i v oblasti leadershipu. Můj šéf, velká osobnost, výborný obchodník, ale za mě špatný přístup k lidem. Věděl jsem, že jednou budu dělat všechno obráceně, než dělal on. Byl strašně zaměřený na sebe a vůbec nedokázal vnímat potřeby lidí v týmu, vše tlačil na sílu. A tohle se já snažím nedělat. Pochopil jsem, že když chci něčeho dosáhnout, potřebuji správný tým. Lidi s charakterem. To je zásadní ingredience mého úspěchu.
Obklopit se správnými lidmi.
Moje cesta ve vedoucích pozicích je vytvořit a vybudovat dobrý a charakterní tým a nechat ho růst. Naslouchat. Užívat si společného úspěchu. Největším mým úspěchem je, když se někomu z mých podřízených něco povede. To je pro mě nejvíc. Teď pracuju pro skvělou rodinnou firmu, vedu obchodní tým a jsem ve firmě takový mentor, mohu předávat své zkušenosti a ukazovat cestu. Jsem obklopený mladými lidmi a hodně se v nich vidím. A miluju poznávat lidi. To mě tlačí dopředu, nové výzvy, skvělé kšefty, spousta nových lidí.
Ale zpátky… V roce 2009 jsem šel do větší české firmy. Moje zkušenost na tomhle místě byla dobrá i špatná. Něco nebylo dobré, prostředí a někteří lidé, ale na druhou stranu jsem se tam neměl špatně a práce byla skvělá. Tam se prohloubilo to pití a kalení. Pochopil jsem, že tohle je konec, že takhle dál nemohu a není to cesta. Prostě jsem po práci pil, nebo takhle, chlastal jsem první ligu, neopovrhnul jsem ani cigaretou… Ale co mi otevřelo oči? Většina těch, co se mnou pracovali a byli schopní večer kalit, druhý den šli i sportovat. Udržovali se v kondici i přes všechny ty večerní chlastačky.
Mysleli na sebe. A to mě namotivovalo. Nechtěl jsem být loser, co se jen vykalí.
Začal jsem chodit do posilovny a snažil se se sebou něco dělat. Začalo to rozehřátím na běhacím páse, kilometr, dva, tři. Pak jsem cvičil. Občas jsem tam vzal i manželku a děti. Chodil jsem na kruháče. A hlavně jsem na ten běhací pás začal chodit dřív, běhat víc a měl jsem pocit, že mě to baví, naplňuje.
A potom, potom přišel můj první běžeckej závod, desetikilák.
Po zářijovém půlmaratonu v Ústí byl plán připravit se na maraton. Na květnový pražský maraton. Ale všechno bylo jinak a já dostal možnost běžet jako náhradník Authentic Marathon v Řecku, už v listopadu ještě toho samého roku. Z Marathonu do Atén. Odběhnul jsem to asi za tři a půl hodiny. Pocity po proběhnutí cílem prvního maratonu pochopí jen ti, co to prožili.
Bylo mi osmatřicet let. Chlast jsem vyměnil za běh.
Přišla další náhoda.
Právě na tom místě, když se doběhlo do Atén, jsem zjistil, že tady to nemusí končit. Že právě tady začíná Spartathlon. Že to nemusí končit v Aténách, že to nemusí končit maratonem. A to mě pohltilo. Myšlenka, že bych chtěl zvládnout závod, který má skoro 250 kilometrů.
Byl jsem odhodlaný do toho dát všechno.
Celé se to uzavřelo další náhodou, díky mému fyzio Martinovi Lackovi jsem potkal svého trenéra a průvodce běžeckým životem, Miloše Škorpila.
Mám tři životní priority. Rodina, ta se musí mít dobře. Aby se měla rodina dobře, potřebuji dobrou práci. Abych mohl dobře pracovat, potřebuji nějaký ventil, něčím ten stres vybalancovat.
Tohle pochopil i Miloš. Jdeme spolu proti hlavnímu proudu. Všeobecně je zažito, že když chceš být ultramaratonec, musíš běhat, běhat a běhat. Co nejvíc kiláků, aspoň osm set za měsíc. Tohle ale není moje cesta.
Nemám tolik času.
Každý se ptá na zdraví. Ale myslím si, že když se to právě dobře nastaví, zdravotně to člověk zvládne. A pokud na to není typ, tělo mu dá signál a zastaví ho. Já se s každým uběhnutým kilometrem cítil lépe a lépe.
Běhám jen asi čtyři sta kiláků měsíčně. A cvičím v gymu.
S polovičním tréninkem jsem schopen prohánět ty ostatní a patřím mezi tři aktivní nejlepší v republice. Baví mě, že mám trénink nastavený tak, že i s tím polovičním objemem jsem konkurenceschopný. Navíc umět poskládat hlavu a trénink, to je velké umění a moje oblíbená disciplína.
Když se rozběhnu, hodně přemýšlím. Začnu rozhovory s rodinou. Vyrazí se na trať a já začnu vést hovory s dětmi, manželkou a rodiči. Postupně se ty hovory rozplynou a existuji jen já. Neposlouchám žádnou hudbu, žádné podcasty. Jen běžím, dýchám, vnímám okolí, přírodu, místa, která míjím, atmosféru.
Užívám si, že jsem.
Navíc na každém závodě mám nějakou mantru. Ta mě napadne třeba v průběhu tréninku. Další závod si ji celou cestu opakuji. Na nedávném republikovém mistrovství na 24 hodin to třeba bylo: „Chci uběhnout 255 kilometrů“ a stále mi tak běželo v hlavě dva-pět-pět. Emoční propojení se závodem. To je, oč tu běží. Být tím absolutně pohlcen.
Dokola, opakovaně, v přítomnosti.
I když to bolí, je to hezký. Nevnímám to, že se vyždímu. Vždycky máš strach, každý závod ho mám. Před startem se podívám na Gábinku, vím, jak se o mě stará, a nechci ji zklamat. Každý den mám neuvěřitelný servis, podporu. Pak moje děti, vidím, že mě nějak vnímají. A to je také závazek. Vzpomenu si na všechny tréninky, trenéra. Spoustu času, kterou tomu dávám. Je to radost i určitá vnitřní zodpovědnost. Ale přetavím ten strach ve výhodu, odhodlání. Při samotném závodu to už neřeším.
Když jsem v roce 2023 běžel na Kladně 24hodinovku v rámci republikového mistrovství, byl jsem druhý ve svém osobním rekordu. Měl jsem tam rodinu, byla tam Barča, dcera, je jí sedmnáct. Po závodě přišla a obejmula mě. To bylo neskutečný, největší odměna. Strašně mě to dojalo. Stejně tak patnáctiletý Martínek. Šli jsme společně poslední kolo a užívali si tu atmosféru. Vlastně jsme byli vítězové, společně. Když děláš věci s láskou a nejbližšími, jde to samo, nějak lehčeji.
Věřím, že se to určitým způsobem otiskne do dětí. Věřím tomu, že jednou tam doteče to, že když něco chceš, musíš na tom pracovat. Snad jednou bude tohle pozitivní věc, která něco přinesla i mým dětem.
Můj den je o tom, že musím vstát kolem páté a jít trénovat ráno. Mám celý den naplněný prací a musím to nastavit a dobře naplánovat. A naučil jsem se, že když jsem v tréninku, myslím pouze na trénink a běh. Přijdu z tréninku, přepnu se a myslím pouze na práci a co budu řešit v rámci obchodu. Neskutečně mě to naplňuje. A hlavně už nepřemýšlím nad tím, jestli půjdu ještě sportovat. Přijdu večer domů, pokud mám čas, zaplavu si, dám si saunu, zacvičím si nebo se proběhnu. Pak se snažíme držet společné večeře, sejít se s rodinou, být chvíli spolu. To potřebuji. Ale více času přes týden nemám. Jsem takový víkendový tatínek.
Za celý můj život jsem se necítil tak dobře psychicky a fyzicky jako teď. Rozhodně oproti tomu, co bylo před běháním, jsem maximálně fit a vyklidněný. Jsem naprosto jinde, řeším méně kravin a hloupostí. Jsem vyrovnanější a spokojenější. Je to neuvěřitelný benefit sportu. Jsem daleko odolnější i v práci. Ale je potřeba na tom neustále pracovat. Nic se neděje samo, ale směr je jasný.
„Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.“
Tahle slova Emila Zátopka potvrzuji na tisíc procent a dodávám, jestli chcete najít sami sebe, běžte ultramaraton.
Po maratonu jsem totiž pokračoval závodem na padesát kilometrů v Brdech, potom sto kilometrů a chtěl jsem víc. Došel jsem k tomu, že stovka je ještě rychlý závod. Myslím průměrem na kilometr. Běží se to opravdu rychle a takové tempo já nezvládám. A tak jsem přešel na delší tratě.
Stejně mě to tam táhlo.
Ve Františkových Lázních se běhá charitativní 24hodinovka. Půl roku před svojí první stovkou jsem tak nastoupil na start tohoto běhu. Od Miloše jsem dostal úkol běžet 120 kilometrů nebo dvanáct hodin, co budu mít dřív. Až to zvládnu, končím.
Jenže… Já uběhnul 120 kilometrů za jedenáct hodin a kousek. Měl jsem skončit, ale to nešlo. Zakousnul jsem se, že musím uběhnout ještě i těch dvanáct hodin. Gábinka na mě volala: „Máš pro dnešek hotovo. Už to máš!“, ale v mé hlavě to nešlo ukončit. I když za to nebyla žádná odměna. Na odměny kašlu. Ten pocit sebepřekonání nic nenahradí.
Odskákal jsem to zimnicí.
Začátky byly šílený. Musel jsem se hodně učit a vnímat své tělo.
I díky tomu jsem nakonec ve dvaačtyřiceti došel až ke Spartathlonu, což byl sen. Bláznivý a dost odvážný sen. Ale já mám rád cíle, zdánlivě nedosažitelné cíle. Výzvy. Když máš ty motýlky v břiše a říkáš si, ty vole, co sis to vymyslel?
V Evropě a obecně po světě je spousta nádherných závodů. Mohu jet kamkoliv. Jenže Spartathlon v Řecku, to je olympiáda ultraběžců.
S Milošem jsem od roku 2014, po celou dobu je mým trenérem. Prošel se mnou všemi tratěmi, připravil mě na spoustu závodů a rostl jsem díky němu postupně. Jsem mu vděčný za to, že vybíral závody hlavně v zahraničí. Co jsme se spolu toho nacestovali. I na mém prvním Spartathlonu byl.
Své tréninky nikomu neukazuji, s nikým cizím to neřeším a upřímně ani nesleduju, kdo jak trénuje.
Je mi to úplně jedno.
Každý máme svoji cestu. V ultra se nedá plánovat. Je to spíše o tom, jak se nejlépe dokážeš přizpůsobit dané situaci, jak dokážeš zareagovat. Pod tlakem.
Takže když se postavím na start, starám se jen o sebe a neřeším, kdo kolik má natrénováno a kdo si na co troufá. Čas to ukáže. Běh je v tomhle spravedlivý. Ultra je zároveň dobré v tom, že se každý kilometr nasčítá. Tělo si ho pamatuje. Když poctivě trénuješ, vše je i v závodě lehčí, a hlavně po něm. Regenerace je rychlejší a rychlejší.
Součástí mé cesty je pokora a upřímnost k sobě sama. Když se něco nepovede, něco podělám, řeknu si to na rovinu. Ať už to bude ve sportu nebo zaměstnání. Nic nejde vochcat, nikoho nechci zradit, nehledám zkratky. Zkratky neexistují. Takže chyby přijímám, to mě posouvá. K soupeřům i spolupracovníkům mám respekt. Ke všemu v životě mám pokoru.
A taky je to o určité vnitřní disciplíně. Ta mě drží u všeho, co dělám.
V roce 2018 jsem byl na Spartathlonu pátý, měl jsem nejlepší nováčkovský čas, 25 hodin a 23 minut. Překvapil jsem i komentátory. Ale pro mě to byl začátek. Už tehdy jsem chtěl běžet do 24 hodin.
Věděl jsem, že mohu pracovat na zlepšení. Jen já jsem věděl, kde musím přidat a na čem musím pracovat. Říkal jsem si, vrátím se a zkusím to znovu, lépe.
Jsem takovej. I když jsem se dřív ožral, dokázal jsem být ráno v 6 na domluveném místě. Byla v tom disciplína a já věděl, že tohle nesmím vzdát. Nastoupil jsem i po pařbě. Prostě to byl úkol a splnil jsem to. Myslím, že disciplína je to, co mě provází celý život. Vždycky jsem chtěl být dobrý v tom, co dělám. Mám touhu, touhu zanechat tady otisk.
Promítá se to i do běhu. Při prvním Spartathlonu jsem nesplnil vytyčený úkol, neuběhnul jsem to do 24 hodin. Svět se nezhroutil, ale ozvala se disciplína, téma úkolu. Vzal jsem data, prohlídnul si to, kde byla chyba, a šel jsem na tom makat.
Říkám, že jsem vlastně na startu ultramaratonské kariéry. Věřím, že mohu sportovat, pokud nebudu mít žádné zranění, dalších deset nebo klidně i dvacet let. Opravdu.
Umím si v práci lépe vyřešit pracovní záležitosti. Daleko lépe vnímám lidi. Lépe pracuji s tím týmem. Jsem uvolněnější. A stále se učím. Je skvělé se obklopovat lidmi, kteří chtějí. Chtějí být lepší a lepší. Je to pro mě velkým motorem.
Nikdy jsem nebyl tlustej, neměl jsem problém s váhou. Nezačal jsem tedy sportovat kvůli tomu, abych vypadal lépe. Potřeboval jsem se cítit lépe v hlavě a srovnat se s pracovním stresem.
Když jsem začal běhat, tak jsem naopak dost zhubnul, aniž by to byl záměr. Musel jsem věnovat pozornost tomu, abych si udržel svalovou hmotu. Běh mi přinesl spousty benefitů, jen v počátku se stala taková věc, kterou jsem špatně zvládal.
Když jsem pařil, měl jsem velký okruh známých a přátel. Nevadilo mi přestat pít a pařit, ale vadilo mi, že jsem tím ztratil tu svoji sociální skupinu. Najednou jsem pro ně byl divnej. Nechybělo mi to pití, ale ta komunikace, kamarádi, možnosti. I obchodní partneři se podivovali. Já jsem spoustu businessu zvládnul vyřešit na večírcích, v hospodách, a hlavně se skleničkou v ruce.
Alkohol nebyl jen ventil, ale byla to možnost se s někým potkat a prostě to bylo fajn. Prostor být s lidmi, se kterými jsem byl rád.
A teď? Jestli si chceš pokecat, vezmi kecky, nevadí mi, že poběžíme pomalu, ale pokecáme u klusání. A je to lepší místo, kde se potkat a spojit dobrou věc. Šlo tedy změnit všechno, ale začátek byl krušnej. Teď už mě berou, že jsem ten, co nepije, ale srandu nezkazí a klidně s nimi zapaří.
Do roku 2019 jsem vstupoval s tím, že to mám skvěle našlápnuto. Věřil jsem, že se budu stále zlepšovat. Vyhrávat závody. S rodinou jsme vyrazili do Andalusie. Nejezdíme na hory, ale v rámci jarních měsíců se vždy osvěžíme u moře. Já tam samozřejmě i trénuji. Připravoval jsem se na Milano-San Remo, závod dlouhý 285 km.
Ráno jsem přebíhal kolonádu. Místní ji vždy ráno splachovali vodou a uklízeli. Uklouznul jsem a natrhnul jsem si meniskus v koleni.
Když jsme přiletěli domů, přesvědčili mě k operaci. Neměl jsem z toho dobrý pocit, po týdnu mi místo vody vytahovali krev.
Úplně jsem nedodržel regeneraci a rekonvalescenci. Měl jsem opět svůj cíl a potřeboval jsem makat. Ale neměl jsem trpělivost. No nic, opět cenná zkušenost a potřebná facka.
Marcel Staša, doktor, ke kterému jsem se dostal po první operaci. Opravdu kapacita. Vše mi vysvětlil a řekl, když mě budeš poslouchat, dopadne to dobře. Zafungovala důvěra a řekl jsem si: „Teď budeš trpělivý“.
Podstoupil jsem reoperaci.
Věděl jsem, že teď už musím opravdu zastavit, dát tomu čas a poslechnout lékaře.
V březnu se mi stal úraz, v dubnu jsem byl na první operaci a v srpnu jsem podstoupil reoperaci. Ta už proběhla perfektně, bez komplikací. Začal jsem rehabilitovat, dal jsem tomu pět týdnů. Pět poctivých týdnů. Dostal jsem se k Davidu Vrbickému, skvělý fyzioterapeut. Denně jsem cvičil a makal na sobě. Co řekl, to jsem udělal. Na sto deset procent.
Vyběhl jsem až v říjnu. Takže celá sezóna 2019 v čudu.
Tohle všechno mě naučilo zastavit se, být trpělivý a nechat věcem čas.
Spousta lékařů a okolí mi i řeklo, že se na to mám vykašlat a podívat se do občanky, že mám boty odložit na hřebík, s takovým zraněním už běhat nebudu.
Prosím?
Rok 2021. Stojím pod Akropolí.
Rozednívá se.
V hlavě mám milion myšlenek.
Do prdele, jsem na tomhle místě. Tady jsem chtěl být. Tolik lidí kolem, tolik příběhů a jen jeden cíl. Dotknout se nohy krále ve Spartě.
V sobě mám napětí, jak to poběží. S určitostí vím, že doběhnu. Odvážné? Ano.
Vím, že to dokončím. Dokončím to v čase pod 24 hodin! Gábince jsem slíbil společnou snídani ve Spartě.
Moje taktika je rozběhnout pomaleji a přidávat.
Začnu klidně na tempu kolem 5:30-6:00 a snažím se udržet tempo co nejdéle.
Je to 246 kilometrů. Budu se soustředit na každý metr. Budu žít přítomností. Stanu se součástí historie tohoto závodu.
Přiletěli jsme ve středu odpoledne. Letěli jsme celá ta ultramaratonová parta, ale my se zase separovali. Já to tak potřebuju. Takže už jsem se od večeře uzavíral do té své bubliny. Ve čtvrtek jsem se šel proběhnout a spíše odpočívat. Jdeš si pak papírově projít trať. Hlavně máš naprosto skvělý plán s checkpointy. Každé to místo je specifické. Ladíme vše dva měsíce před závodem. Mám několik A4 s přesným popisem, kde bude sůl, hořčík, svačinka, různý druh nápoje. Vždy to vyjde tak napůl. V průběhu závodu se ti mění chutě a prostě je možný, že je dost teplo a ty chceš něco jiného.
Čekáš na domluvená místa, občerstvení a kontakt se svým týmem. Ale stala se neočekávaná věc. Na domluveném místě před nejdelším stoupáním nikdo z týmu nebyl.
Nezazmatkoval jsem a myslel jsem na to, aby se jim nic nestalo, aby byli v pořádku. Byla to noční zastávka, kolem 150. kilometru. Dal jsem si gel, který jsem u sebe měl pro strýčka Příhodu. V tu chvíli začínáš stoupat na ten nejvyšší bod celého závodu. A až na vrcholku stál Kira, ten můj řecký kamarád. Chtěl mi začít vysvětlovat, co se stalo. Řekl jsem nic nevysvětluj, jsem rád, že jste v pořádku. O kousek dál už čekala Gábinka a Míra. Jak rád jsem je viděl! Dostal jsem čaj, oblékli mě a já mazal dál. Na nejvyšší bod závodu. Tam jsem stihl i zapózovat s dobrovolníky fotografovi a pokračoval.
Můžeš s sebou mít telefon, ale nesmíš ho použít. V plánu jsem měl, pokud bude případný průser, budu ho řešit až nahoře. Zpětně jsem se dozvěděl, že měli menší bouračku a zdrželi se s policajty nebo pojišťovákem. A právě na tomhle místě je už vezl někdo jiný. Hlavou ti běží spousta scénářů. Jsou v pořádku? Co se jim stalo? To je potřeba vypnout! Myslet pozitivně.
Šumáku makej, kvůli tomu tady jsi.
Vystartoval jsem stejně. Taktika postupného rozběhnutí funguje a já věděl, že po přeběhnutí hory na 162. kilometru zrychlím, respektive nezpomalím jako v roce 2018. S Milošem jsme na to zaměřili i trénink, aby tělo vědělo, že v poslední třetině závodu to teprve začíná. Na metě 100 mil jsem byl o 20 vteřin rychlejší než v roce 2018. To nevymyslíš, nenaplánuješ! Věděl jsem, že když udržím nastavené tempo, jsem schopný dosáhnout na svou vysněnou metu.
Na posledních 80 kilometrech jsem stáhnul 1,5 hodiny z času z roku 2018.
Samozřejmě, že ti cestou je i špatně. Stalo se mi to na 110. kilometru. Vzal jsem si Edgara a věděl jsem, že ho musím do sebe dostat. Prostě základ je, že ti nesmí dojít. Tak jsem tyhle čtyři deci cucal a věděl jsem, že musím. Hrozně mi kopalo a všechno chtělo ven, ale dokázal jsem to v sobě udržet. Nechci přejít do chůze, chci běžet.
Takže jsem to do sebe dostal a najednou jsem se po čase cítil zase v pohodě a vím, že to bylo místo, kde jsem to mohl úplně posrat.
Kdybych se poblil, nic v sobě neměl, už bych to možná nezvládnul.
Ve čtvrtek před závodem prostě doplňuješ tekutiny, sníš to, co máš v plánu před závodem. V hlavě ti jede plán cesty.
Měl jsem číslo 100 a řecky se řekne 100 kato. Takže Kira na mě řval Kato makej, a to bylo fakt suprový. Na těch pointech se musíš hlásit a já už dopředu řval kato. A dělal jsem takovou show, která mě udržela i v psychické pohodě. Zdá se to jako blbost, ale mě to vždycky nakoplo.
Startuje se za rozednění. Všech 390 lidí, všech těch 390 příběhů. Jen zhruba 60 % startujících se podívá do cíle. Je to neuvěřitelná atmosféra. Všichni si přejí. Stoupnul jsem si doprostřed toho startovního pole. Potřebuji se rozeběhnout tím svým tempem a nesmím se nechat strhnout. Vlčáci na startu vypálej. Ale já jedu přesně svůj plán. A vem si, že se vše fakt rozjede až po sto kilometrech. Tam potřebuješ udržovat tempo. Zpomalovat co nejméně.
Nahoře na kopci jsem byl asi desátý. A věř mi, že každý předběhnutý týpek, to je, jak když si šlehneš. A najednou jsem byl devátej, sedmej. Nějakej Maďar se tam skolil v křečích a vzdal to. Z druhého místa. V ultra nemáš nic jistého, dokud nejsi v cíli.
Rval jsem to dál.
A najednou přede mnou ten třetí. Povinné je být osvětlený, vpředu bílé a vzadu červené světlo. Viděl jsem jeho světýlko. A říkal jsem si, to je ten třetí.
Na občerstvovačce to proběhnul, já se občerstvil. To bylo na 205. kilometru.
Po téhle občerstvovačce je dlouhej a táhlej kopec. Fakt hnusnej. V tu chvíli měl náskok 500 metrů. V kopci jsem ho doběhnul. Slyšel jsem jeho dech. Měl ho takový těžký intenzivnější. Přišel jsem si jak Pogačar a šel jsem po něm. Předběhnul jsem ho a do 230. kilometru jsem se neotočil. Jen jsem to valil a říkal jsem si, kdo se otočí, ten to posere. Takže jsem se snažil zachytit jen jeho dech a krok. A nic nebylo.
Utíkal jsem a utíkal. Pak mě dojelo auto, osvětlený, pořadatelský. A pokračovalo se mnou. To jsem věděl, že je skvělý, protože tahle auta jedou s prvními třemi. Ptal jsem se, kde je ten za mnou. Prej 10-15 minut ztráta.
Hele, v tomhle konci mám i záběry od Gábinky, ale já vůbec nevím, že se to dělo. Já už byl tak mimo, že si z toho nic nepamatuju. Prej mi mávali a já vůbec o těchto momentech nevím. Říkal jsem si, i kdybych si tady zlomil nohu, tak to dám, dokulhám, doplazím.
To už bylo na posledních deseti kilometrech.
Na konci se k tobě připojí děti na kolech a poslední dva kilometry tě vedou do Sparty až k soše krále. Cíl je doběhnout k ní a dotknout se jí. Byl zákaz ji líbat, prostě covid, všechna opatření. Ale to bylo v tu chvíli úplně jedno, všichni tu nohu olíbali.
Protože, ty vole, já tam kvůli tomu byl. Doběhnout a políbit sochu.
Já mám takovej problém po doběhu, že si nemůžu sednout ani lehnout. Já bych omdlel, složil se. Takže jsem musel stát, chodit. Ještě je problém, že těch 24 hodin nejdeš na záchod. Strašný. Fakt pocity v těle, který prostě musíš nějak zvládnout a dostat se z toho. Bude to dlouhý a bolestivý den. Pak tě taxík odveze na hotel a čekáš na večerní vyhlášení ve Spartě.
Když jsem dobíhal a věděl jsem, že se blíží konec, naplnění snu. Myslel jsem na to, co všechno jsem pro to udělal, kolik lidí za mnou stálo a podporovalo. Že se to kurva fakt povedlo.
Když mě na hotelu dali dohromady a ležel jsem v posteli, v hlavě byla jediná myšlenka: Už se sem nevrátím. Že tohle bylo to, co jsem tady chtěl dokázat a už sem nemůžu. Byla to určitým způsobem posvátná věc a já si to nechtěl narušit.
Tohle celé jsem nechtěl nabourat.
Se slzami v očích jsem potom Gábince říkal, že už sem nechci. Že už není nic, co bych tady chtěl překonávat. Zvládnul jsem to dát pod vytoužených 24 hodin. Zvládnul jsem to podle plánu. Hodně odvážného plánu. A hlavně, je spousta dalších závodů, které bych chtěl absolvovat. Další, nové výzvy.
Byl jsem neskutečně šťastnej.
V hlavě se mi přehrávalo úsilí, jak jsem makal, jak jsem do toho zatáhnul rodinu.
Vyhrál Řek Fotis. Na stupních vítězů jsme byli dva Češi. Byl jsem pyšný, že jsem tam stál a reprezentoval Českou republiku, českou ultra scénu. A letos, to je šílenost, letos to běžel Fotis pod 20 hodin. Úplně neuvěřitelné a neskutečné. Celé pole se posunulo, výkony se neskutečně zlepšily, zlepšují.
Po závodě, druhý den, se chodí k soše na focení. Takový rituál.
Potřeboval jsem pak být chvíli sám. Obešel jsem si sochu krále, položil ruku na jeho nohu, tak se to dělá při doběhu, a opravdu jsem brečel, jak dítě.
Ale říkal jsem si, že už ne! Loučil jsem se s tím místem, děkoval za tu možnost. A co nechci, znehodnotit si tento závod, ten pocit ze závodu. Je to závod závodů, extrémně skvělý zážitek.
Chci si uchovat vzpomínku, kterou mám.
Po vyhlášení jsem se šel poklonit k soše, poděkoval jsem a věděl jsem, že sem už nepojedu. Opravdu?
Milan Šumný, kluk z Buštěhradu, má placku ze Spartathlonu, jako druhý Čech v historii.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází