KGB srazila ruské operace CIA na kolena a zásadně poškodila americkou národní bezpečnost, konstatuje Robert Baer a ve své knize otevřeně mluví o selhání CIA a neschopnosti předvídat, jak se „bývalý operativec KGB Vladimir Putin podporovaný kumpány z KGB dostal k moci a obnovil ruský policejní stát v celé jeho hrůzostrašnosti“. CIA neměla – kvůli úniku informací – své ruské agenty a přišla tak o schopnost předvídat vývoj událostí.

Na přelomu 80. a 90. let minulého století, tedy na sklonku studené války, ale i po jejím skončení (a začátku nové éry vztahů, jejichž důsledky vidíme nyní) odhalila CIA ve spolupráci s FBI tři vysoce postavené pracovníky amerických zpravodajských služeb coby špiony KGB: Roberta Hanssena, Aldricha Amese (oba byli odsouzeni na doživotí) a Edwarda Lee Howarda (v roce 1984 uprchl do SSSR, později byl nalezen mrtvý se zlomeným vazem).

Jenže úniky informací pokračovaly a pozornost se proto upnula k hledání dalšího krtka…

Navzdory dlouhým rokům pátrání – v CIA trvalo bezmála třicet let – se jej nakonec odhalit nepodařilo. Respektive nikdo nebyl oficiálně odhalen a obviněn, byť se okruh podezřelých postupně značně zužoval.

Potíže nastaly poté, co v roce 1998 CIA dostala tip od kolegů z britské rozvědky, že čtyři zbývající ruští agenti CIA jsou vyzrazeni. Američané je proto přesunuli do bezpečí, ale „CIA teď byla v Rusku v podstatě hluchá a slepá“.

I když rozvědka své vyšetřování uzavřela, FBI je o existenci klíčového špiona nadále přesvědčena a ve vyšetřování prý stále pokračuje.

Hon na neznámého dvojitého agenta měl a nadále má své důsledky v dnešní geopolitice. I o tom je kniha Hon na krtka KGB ve vedení CIA aneb Proč USA zaspaly vzestup Putina (vydalo ji nakladatelství Grada). Autorem je již zmíněný Robert Baer, sám dlouholetý důstojník CIA se zaměřením na ruskou špionáž.

V úvodu své knihy zdůrazňuje, že si CIA vymínila finální autorizaci, a tak v knize nic skutečně tajného a výbušného nenajdeme. I tak ale nabízí zajímavý pohled za kulisy nejen americké tajné služby, ale i toho, kde se také stala chyba v amerických vztazích k Rusku.

A zejména – jak napovídá podtitul – proč americké straně chyběly dostatečné informace o mocenských změnách v Kremlu a o nástupu někdejšího agenta KGB Vladimira Putina k moci.

Když se Putin dral k moci

Jak píše Robert Baer, ve vztahu k čtvrtému muži nejsou vyloučeny žádné varianty: může jít o největšího zrádce v americké historii, nebo také o geniální výmysl ruské rozvědky, který měl CIA a FBI vtáhnout do honu na čarodějnice.

Kniha popisuje i to, jak Milt Bearden, velitel divize CIA, která měla na starost špionáž v Rusku, nabyl po roce 1989 dojmu, že studená války je dobojovaná a Rusko zcela poražené. Naopak ruská strana ve skutečnosti nikdy svou konfrontaci se Západem neukončila a za dobojovanou neměla a nemá.

Kniha Hon na krtka KGB ve vedení CIA – aneb Proč USA zaspaly vzestup Putina představuje dosud nevyprávěný, vášně vzbuzující investigativní příběh o honu na krtka KGB zahrabaného v nejvyšších patrech CIA. Její autor Robert Baer byl uznávaným agentem CIA. V průběhu několika desítek let působil na různých místech na světě od Iráku po Dillí a za celoživotní práci obdržel od CIA medaili za zásluhy. V současnosti je analytikem CNN v oblasti zpravodajských služeb a bezpečnosti.

CIA například mylně předpokládala, že se objeví různí demoralizovaní příslušníci KGB a činitelé Kremlu se zajímavými informacemi na prodej – jenže nikdo takový se neobjevil. Naopak CIA v Rusku ztratila své kontakty a jak píše autor, „nezbylo než se spoléhat na informace z New York Times a CNN a mohla jen spekulovat, co se děje hluboko ve vnitrozemí“.

Otázkou samozřejmě zůstává, zda a případně jak by se bývalo mohlo CIA podařit nástupu Putina zabránit. Na to autor odpovídá třeba tvrzením, že jeden z ruských agentů CIA vyzrazený dvojitým agentem Amesem například působil na akademii KGB a měl by přístup k Putinově složce, případně by mohl získat informace v době, kdy se Putin dral vzhůru

Přesně v době, kdy Putin a jeho kumpáni rozehrávali boj o převzetí Kremlu, CIA neměla v Rusku ani jediného cenného agenta.

„Spojené státy by možná nebyly v takovém postavení, aby mohly zastavit Putinův vzestup, ovšem i lepší pochopení Putinovy povahy a jeho krvavé vize by nás přinejmenším připravilo na to, co přijde.“

Každopádně prý ale platí teze, že o Putinovi CIA nevěděla téměř nic, dokud se v roce 1999 nedostal k moci. „Když mi americký velvyslanec v Moskvě v roce 1999 řekl, že moskevští taxikáři jsou lépe informováni o Putinově vzestupu než CIA, konečně jsme pochopil, jak zlá je situace,“ vzpomíná autor, sám bývalý příslušník americké rozvědky.

Potíže nastaly poté, co v roce 1998 CIA dostala tip od kolegů z britské rozvědky, že čtyři zbývající ruští agenti CIA jsou vyzrazeni. Američané je proto přesunuli do bezpečí, ale „CIA teď byla v Rusku v podstatě hluchá a slepá“.

„Přesně v době, kdy Putin a jeho kumpáni rozehrávali boj o převzetí Kremlu, CIA neměla v Rusku ani jediného cenného agenta,“ konstatuje autor s tím, že „do dnešního dne nemáme spolehlivé informace z první ruky o tom, jak se Putin do současného postavení dostal“.

Do současného vývoje událostí zapadá i informace, že Putin v minulosti prošel Druhou hlavní správou KGB, o níž se „vědělo, že zaměstnává tvrdé, provinční, xenofobní operativce, kteří vnímali Západ jako zkorumpovaný, korumpující a naprosto ztracený svět“. Což odpovídá i aktuálním oblíbeným tezím kremelské propagandy.

Schůzka s českým agentem Köcherem

V knize je i několik střípků týkajících se Česka. Třeba v pasáži, kdy autor zmiňuje, že i když se KGB přejmenovala, nikdy nepřestala používat i nezákonné postupy a násilí.

„Dostatečným důkazem je série vražedných útoků, ,Aktivní opatření‘ (politická a ekonomická sabotáž) a výbuchy v České republice,“ konstatuje Robert Baer s odkazem na explozi muničního skladu ve Vrběticích.

Záhada čtvrtého muže je z historického pohledu mnohem významnější než staré příběhy o špionech. Je součástí mnohem rozsáhlejšího scénáře, v níž Americe zcela unikl vzestup Putina.

Autor zmiňuje i to, že v rámci pátrání po „čtvrtém krtkovi v CIA“ Američané po roce 1989 požádali o schůzku někdejšího dvojitého agenta Karla Köchera, jediného agenta východního bloku, který pronikl do CIA.

Když se to dozvěděl tehdejší šéf (autor knihy neuvádí rok, takže nelze s jistotou určit, kdo konkrétně to byl, pravděpodobně šlo ale o některého z šéfů ještě Federální bezpečnostní informační služby), volal prý dotčeně do Langley, proč se CIA takto „bokem“ zajímá o nechvalně proslulého špiona. Později se mu dostalo vysvětlení, že tato schůzka, jež proběhla v Německu, byla právě součástí snahy dopadnout krtka v CIA.

Snahy nepodařené, ale s přesahem do současnosti. Jak napsal Robert Baer (ještě před začátkem války Ruska proti Ukrajině):

„Příběh o dvojitém ruském agentovi v CIA, kterému se dařilo unikat, může znít jako nedokončený případ z období studené války. Ale vzhledem k tomu, že se Rusko opět dostává do formy a opět se stává nesmiřitelným nepřítelem jako za studené války, začíná se zdát, že záhada čtvrtého muže je z historického pohledu mnohem významnější než staré příběhy o špionech. Je součástí mnohem rozsáhlejšího scénáře, v níž Americe zcela unikl vzestup Putina.“