V rozhovoru s předním českých afrikanistou se dozvíte mnohem víc o vztahu Afriky k bývalým koloniálním velmocem, zvláště k Francii, o vlivu Ruska a Číny a dalších vyhlídkách tohoto významného kontinentu.
Rebuild Syria: Od našeho posledního rozhovoru jste stihnul poprvé navštívit coby svoji patnáctou africkou zemi Čad. Jaký byl Váš dojem z této země, respektive překvapilo Vás něco?
Jan Záhořík: Strávil jsem v Čadu pouhý týden, takže samozřejmě nemohu dělat žádné dalekosáhlé závěry. Můj pobyt byl zajímavý už tím, že první tři dny po mém příletu nefungoval internet kvůli vnitropolitické krizi. Ale mohu říct, že jsem byl překvapen, protože jsem očekával, že hlavní město N‘Djamena bude taková s nadsázkou o něco větší vesnice. Sice tam dosud absentují výškové budovy a není to tak úplně jako v Addis Abebě, ale město se rozrůstá závratným tempem. Jsou tam nové dálnice a mosty, které vesměs staví Číňané. Vedle toho mě také mile překvapila vstřícnost a pohostinnost lidí, které jsem potkal. Co mě naopak nepřekvapilo, bylo obecné protifrancouzské naladění, které známe i z dalších zemí současné západní Afriky.
R.S.: Uvádí se, že obyvatelstvo Čadu tvoří z 55 % muslimové, 40 % křesťané a zbývajících 5 % spadá na místní lidová náboženství, případně lidi bez vyznání. Jak je na tom Čad, co se týče mezináboženských vztahů?
J.Z.: Většina lidí, se kterými jsem se blíže bavil, byli až na jednu či dvě výjimky muslimové. Všichni svorně tvrdili, že žádné problémy náboženského charakteru v Čadu nejsou a takové zprávy se neobjevují ani v médiích. Politické šarvátky probíhají v rámci boje o moc mezi různými rodinami, ale mezi muslimy a křesťany k nábožensky motivovaným střetům nedochází. Jak jsem vyrozuměl, vesměs všichni jsou více či méně v opozici vůči současnému establishmentu. Čadu vládl déle něž 30 let Idriss Déby, po jehož smrti v dubnu 2021 nastoupil jeho syn Mahamat Déby, jenž vytvořil přechodnou vládu, která dohlíží na chystané volby, které by měly proběhnout někdy v červnu. Mezitím však došlo k odstranění několika opozičních rivalů. Den předtím, než jsem přiletěl, byl zastřelen bratranec současného prezidenta a zároveň jeho protikandidát v chystaných volbách. Lidé mi ukazovali videa, jak se v ulicích střílelo v rámci bojů mezi jednotlivými frakcemi. To pochopitelně pošramocuje pověst země a vrhá stín na případný demokratizační proces. Jinak ale musím říct, že Čad na mě z toho mála, co jsem viděl, udělal pozitivní dojem. Přestože jsou obrovsky rozevřené nůžky mezi městem a venkovem, který jsem také měl možnost krátce vidět, míra rozvoje je opravdu až překvapivě velká. Samozřejmě zde působí Číňané, kteří jsou všude, kde jsou nerostné suroviny. Čad má bohaté zásoby ropy a zlata. Na jihu v zalesněnějších či na vodu přívětivějších oblastech se pěstuje bavlna, která byla historicky primární vývozní artikl. Takže na to, že má Čad 16 milionů obyvatel, mohl by být, co se týče HDP na osobu, velmi bohatá země, ale bohužel není, což má mnoho důvodů. Jednak je to zmíněný propastný rozdíl mezi městem a venkovem. Na venkově se mnohdy žije jako ve středověku. Také jsou zde neblahé dopady francouzského neokolonialismu v kombinaci s mnohaletou diktaturou, která si bohatství rozkrádala pro sebe, dále Čad trpěl svojí geografickou polohou obklopen mimo jiné Libyí, Súdánem, Nigerem a Středoafrickou republikou, což jsou vše státy, které v dávnějších či méně dávných dobách zažily jistou míru rozkladu a to se přelévalo do Čadu. Vnitřní rozpory se v Čadu historicky projevují zejména v rámci rivality severu a jihu. Náboženství v tom přitom, jak jsem řekl, nehrálo významnou roli. Napětí je spíše etnického rázu. Na jihu mají blíže Středoafrické republice, na severu naopak Súdánu nebo Libyi. Na Čadu se podepsal hodně konflikt v Súdánu, který se tam tak či onak přeléval konkrétně z Dárfúru. V současnosti se čeká, co s Čadem bude dál. Je vlastně poslední zemí z řekněme větších zemí Sahelu, která dosud nezažila protifrancouzský puč a tzv. mezinárodní společenství napjatě čeká, co se bude dít.
R.S.: Tím můžeme plynule navázat na hlavní téma našeho dnešního rozhovoru, kterým je vztah Francie a jejích bývalých afrických kolonií. Něco jsme zmínili minule, ale co byste řekl ve zkratce k dějinám a povaze francouzského kolonialismu. V čem byl specifický?
J.Z.: Povaha francouzského kolonialismu v Africe má své kořeny v tom, že Francie prohrála tzv. sedmiletou válku v letech 1756-63 a po pařížském míru přišla o drtivou většinu svých koloniálních držav v Asii a severní Americe. Když pomineme kratinkou epizodu Napoleonova tažení do Egypta v letech 1798-1801, které nezanechalo takový impakt (jakkoliv o jeho dopadech pro moderní vědecké bádání nemůže být pochyb) a invazi do Alžírska v roce 1830 (v roce 1848 bylo potom Alžírsko prohlášeno za integrální součást Francie), tak od poloviny 19. století začali Francouzi operovat hlavně v Senegalu, který představoval pomyslnou bránu do západní Afriky, Britové na to konto zabrali území, na němž vzniknul miniaturní státeček Gambie zcela obklopený dnešním Senegalem. Francouzi začali postupovat dál do vnitrozemí západní Afriky, zatímco Britové se primárně zajímali o spojnici Káhira – Kapské město, a v západní Africe tolik aktivní nebyli. Pokud se Britové v západní Africe angažovali, šlo jim primárně o strategické body jako Nigérie, Ghana, Sierra Leone, případně zmíněná Gambie. Francouzi měli v podstatě volnou ruku, aby dobývali obrovské západoafrické území plné pouští a polopouští. Bylo to náročné a trvalo několik desítek let, než obsadili území dnešního Nigeru či Čadu, kde byla ustavena vojenská vláda. Tehdy měla západní Afrika oproti dnešku mnohem méně obyvatel a Francouzi tam začali ustavovat systém přímé vlády, který pro ně byl tolik typický. Mnohdy ani nenaráželi na vážnější odpor. Když na něj narazili, zpravidla se jednalo o po staletí fungující útvary, jako byla Mossijská království v dnešní Barkině Faso. Tato království nedobyli, ale uzavřeli smlouvu o protektorátu, resp. nepřímé vládě, která byla naopak typická spíše pro Brity. Stejně tak v rovníkové Africe Francouzi vybudovali další impérium, což byla spojnice mezi Gabonem a Čadem zahrnující Kamerun a Středoafrickou republiku, území bohatá na všechny možné suroviny, mimo jiné dřevo (Gabon je dodnes jedním z hlavních světových producentů dřeva). Tohle byla tedy páteř francouzské koloniální Afriky. Dále ještě v severovýchodní Africe ovládnuli Džibuti, respektive tzv. Francouzské Somálsko, coby strategický bod u průlivu Báb al-Mandab, který je klíčový pro dopravu mezi Rudým mořem a Indickým oceánem. To bylo francouzské impérium. Můžeme připojit ještě Madagaskar a Komorské ostrovy. Plus je zde samozřejmě francouzská severní Afrika, která na tom byla ovšem v řadě ohledů přece jen jinak. Maroko mělo staletí trvající historii vlastní státnosti, Alžírsko a Tunisko byly někdejší součásti Osmanské říše. Alžírsko se nicméně stalo francouzským experimentem, když mělo sloužit jako model pro další kolonie. Ten se měl replikovat v průběhu generací. Dlouhodobým cílem bylo vytvořit Françafrique, tedy francouzské společenství, v němž všichni Afričané budou hovořit francouzsky a stanou se z nich v podstatě Francouzi na africké půdě. Pokud bychom se zeptali někoho v Paříži ve 30. letech 20. století, tak by o tomto dlouhodobém plánu nepochyboval ani na vteřinu. Problémem ovšem bylo, že všechny fráze o asimilaci, udělování občanství a výhodách příslušnosti k francouzskému společenství narážely na neodpovídající realitu, která Francouze začala dohánět hned po 2. světové válce. Různé nerovnosti byly do očí bijící. Když stejnou pozici na úřadě zastávali Afričan a bílý Francouz, tak Francouz měl klidně desetinásobně vyšší plat. Diskriminační charakter koloniálního systému se projevovaly v řadě oblastí. Nějakou dobu to tak mohlo fungovat, ale nedalo se to praktikovat do nekonečna. Takže po válce dochází k dílčím reformám, jako bylo zrušení nucených prací, a proběhly kroky k jisté emancipaci místního obyvatelstva, byly založeny první odbory a vznikly první politické strany. V roce 1958 Francouzi nabídli svým subsaharským koloniím možnost se v referendech vyjádřit pro nezávislost. Všechny země až na jednu se vyslovily pro setrvání ve francouzském společenství. Jedině Amadou Sékou Touré v Guineji coby zkušený odborářský předák dokázal zmobilizovat voliče, kteří se vyslovili více než 95 % pro nezávislost. O francouzském přístupu a charakteru doby vypovídá, že Charles de Gaulle před konáním referend varoval místní představitele v afrických koloniích, ať si vše pečlivě rozmyslí, že výsledek volby bude mít své konsekvence. A když Guinejci sečetli hlasy a zvolili cestu nezávislosti, tak de Gaulle pronesl slavný plamenný projev, ve kterém oznámil, že všichni Francouzi budou v řádu dní repatriováni. Guinea se v důsledku toho ocitla naprosto opuštěná, protože všechny úřady, všechna ministerstva, všechny fabriky byly v rukou Francouzů. Byť Američané Francouze varovali před unáhlenými gesty, které by mohly vést k tomu, že Guinea padne do rukou komunistů, Francouzi se cítili být hluboce uraženi a trvali na svém. Nepřekvapivě následovalo to, co předvídali Američané, a Amadou Sékou Touré se obrátil na Sovětský svaz a Československo. Na přelomu padesátých a šedesátých letech bylo zavedeno přímé spojení Praha-Conakry, o čemž se nám dnes může maximálně jenom zdát, a to nejenom vzhledem k takřka neexistujícím českým aeroliniím. Tohle byla konsekvence francouzského přístupu. Nicméně mezitím se emancipační vlak naplno rozjel, takže v roce 1960 již poučení Francouzi aktivně napomohli zorchestrovat tzv. rok Afriky, ve kterém 17 afrických zemí získalo nezávislost, přičemž 14 z nich byly právě francouzské kolonie. Vše bylo dobře zorganizované a Francouzům se podařilo udržet v podstatě nezměněný vliv, jenom oficiálně politická suverenita přešla do rukou afrických států. Jinak se ale prakticky nic nezměnilo z hlediska ekonomických zájmů Francie, z hlediska jejích vojenských zájmů, z hlediska jejího paternalistického dohledu.
R.S.: Lišil se přístup Francouzů vůči koloniím v arabské severní a černé subsaharské Africe?
J.Z.: Přístup se v jistém ohledu lišil. V severní Africe zejména v takovém Tunisku existovala do určité míry řekněme vzdělaná střední třída, neboť míra urbanizace v severní Africe byla na úplně jiné úrovni v porovnání s oblastmi na jih od Sahary. Svoji roli samozřejmě hrál i rasismus. Na Severoafričany Francouzi sice nahlíželi jako na méněcenné tmavé muslimy, lidi třetí kategorie, kteří ale přece jen byli o nějaký ten odstín světlejší než černoši. Do západní a rovníkové Afriky od počátku kolonialismu Francouzi přiváželi zástupy misionářů, církevních hodnostářů, kteří měli za úkol šířit „civilizační misi“. Země rovníkové Afriky jako Gabon byly katolizovány, zatímco v severní Africe, kde byl dominantně usazen islám, se Francouzi o christianizaci nesnažili. Ale i když si vezmeme země západní Afriky, a pomineme země typu Mali a Niger, kde byl islám pevně zakořeněn, tak státy jako Kamerun, Benin a podobně jsou dnes majoritně křesťanské. Francouzi jako jakákoliv jiná koloniální velmoc legitimizovali svoji vládu zdánlivě ušlechtilou ideou šíření civilizace. Jsme v Africe, abychom těm nebohým černochům pomohli, tvrdili. Do značné míry samozřejmě kolonialismus nastolil vládu práva, rozvinul vzdělávací systém a zdravotnictví a zpacifikoval místní kmenové rivality, na straně druhé měl samozřejmě svá úskalí. Vlivy kolonialismu tak byly řekněme vícevrstevné.
R.S.: Nelze toto ale na druhou stranu považovat za svým způsobem upřímný projev následovníků odkazu francouzského osvícenství?
J.Z.: Spíše ne. Tímto komplexem trpěla v podstatě každá koloniální velmoc. V rovině rétoriky se v tom, pravda, Francouzi zvláště vyžívali a umím si představit některé levicové intelektuály v tehdejší Paříži, kteří tomu opravdu věřili. Ale vzhledem k tomu, že na přelomu 19. a 20. století byla dominantním proudem rasová antropologie, tak chtě nechtě přistupovali Francouzi k černým Afričanům jako k lidem páté kategorie, tedy ještě hůř než k Arabům na severu, a rozhodně ne jako k plnohodnotným lidským bytostem.
R.S.: Měli Francouzi tendenci vytvářet si v subsaharské Africe klienty z řad konkrétních menšinových skupin? Známe to například z Alžírska, kde Francouzi protežovali Berbery a Židy, nebo ze Sýrie, kde viděli své spojence v menšině alawitů…
J.Z.: Určitě to tak bylo. Typický je například Senegal, kde se hovoří o tzv. wolofizaci. Francouzi tam s Wolofy přišli do kontaktu jako s prvními, došlo k určitému navázání vztahů a Wolofové měli lepší přístup do armády, později do byznysu. Když se Senegal stal nezávislým, tak automaticky „zwolofizoval“, tedy Wolofové pokračovali v tomto svém určitém privilegovaném postavení. Totéž v Mali Bambarové a určitě bychom příkladů našli celou řadu, takže ano. Možná tomu tak bylo v menší míře než v britské koloniální Africe, kde přece jen ponechávali svým poddaným nějakou míru autonomie a vládli více způsobem „rozděl a panuj“. Tam ta etnická hierarchizace byla explicitněji dána. Britové měli za to, že lidé z konkrétního etnika jsou vhodní do armády, jiní jsou vhodní na pole a další zase na něco jiného. V řadě kolonií to takto fungovalo, a proto také v době nezávislosti se zejména britské a belgické kolonie začaly otřásat, zatímco francouzské jakž takž zůstávaly stabilní. Samozřejmě se tak dělo i kvůli zmíněnému francouzskému paternalismu.
R.S.: Myslím, že po tomto historickém exposé můžeme plynule přejít do 21. století a pobavit se o současných francouzsko-afrických vztazích. Množství lidí z bývalých kolonií, respektive jejich potomci dnes žijí ve Francii a jsou francouzští občané. Na jedné straně se u nás velmi často hovoří o problémech vyloučených lokalit na okrajích velkých francouzských měst, o tzv. banlieues, méně už potom o úspěšně integrovaných lidech s migračním původem umělci a sportovci počínaje přes větší či menší podnikatele až po vlivné politiky. Hrají lidé s africkými kořeny roli pomyslného mostu mezi Francií a původními domovinami, ať už jich samých či jejich předků?
J.Z.: Nejsem odborníkem na problematiku integrace, ale viděl bych dvě základní tendence. V rámci první se lidé aktivně podílí na rozvoji svých bývalých domovin či domovin svých rodičů a prarodičů, tzn. že tam aktivně jezdí, vrací se tam, udržují vztahy. A pak je tu druhý proud, který k tomu vlastně žádný vztah nemá a pěstovat nechce, jsou francouzští občané, a to jim stačí. A pak je samozřejmě část populace, která Francii vyloženě nenávidí, protože se cítí být Francií odvrženi. Z toho se pak rodí všechny ty problémy na předměstích, s tím pak souvisí i problém s radikálním islamismem. Tito lidé, původně často různi drobní kriminálníci, jsou ideální materiál k rekrutování, neboť jim chybí to, čemu se anglicky říká „sense of belonging“. Když má člověk pocit, že nikam nepatří, tak se s ním snáze manipuluje k nějaké formě radikalizace, navíc islám nabízí lákavou alternativu proti současné majoritní francouzské společnosti. Dodnes je to ve Francii nevyřešené téma, týkají se toho každé volby a sbírají na tom hlasy politici jako Marine Le Pen nebo Éric Zemmour. Pokud se mám ale vrátit k Vaší orázce, tak tradičně silná a relativně aktivní komunita jsou například Senegalci. Gabon, Côte d’Ivoire a Senegal byly takové tradiční bašty a pilíře francouzské moci, kde si Francouzi dokázali vychovat spoustu svých loutek, nejenom prezidenty, kteří tam vládli dlouhá desetiletí jako např. Omar Bongo v Gabonu. Tyhle komunity mají relativně silný vztah k Francii i k původním zemím. Naopak během nynější návštěvy Čadu jsem byl poučen a vlastně překvapen, že tam sílí komunita lidí, kteří mají kanadský pas. Bylo mi několika lidmi vysvětleno, když jsem se na to ptal, že z Čadu chodí do Francie pouze lidé, kteří dostanou stipendium na nějakou z tamních univerzit, ale ti, kdo nejdou studovat a chtějí se někam odstěhovat a pracovat tam, odchází velmi často do Kanady. Nevím, zda je toho příčinou dvojjazyčnost Kanady nebo proslulý takřka skandinávský model „sociálního státu“, nejspíše to bude kombinace obojího. To mě překvapilo a tím se Čaďané odlišují třeba od Malijců a dalších, kteří stále ještě relativně ve velkém migrují do Francie.
R.S.: Na jedné straně tedy podstatnou část Afričanů nadále láká představa přesídlit do Francie, na straně druhé ale silně stoupá protifrancouzský sentiment. Jak jdou tyto dvě věci dohromady?
J.Z.: Když jsme u migrace, tak sice neustále hovořím o pokrytectví Západu, ale měl bych si v tomto ohledu trochu rýpnout i do africké strany. Dnes se stalo velmi populární nenávidět Francii, případně kritizovat Západ jako takový za všechno špatné, co se kdy v Africe stalo, ale nikdy jsem nepotkal žádného Afričana – a to jezdím do Afriky 18 let –, který by mi řekl, že sní o životě v Rusku nebo v Číně. Všichni, kdo chtějí emigrovat, sní o životě v Evropě nebo severní Americe. Západní styl života je nadále velmi lákavý i pro ty, kdo Západ kritizují. Životní styl Rusů nebo Číňanů Afričany ničím neoslovuje.
R.S.: Je tomu tedy tak, že ve vzájemných vztazích Afriky a různých světových hráčů funguje značná míra pokrytectví?
J.Z.: Jak jsme si říkali minule, Afrika hraje čím dál větší roli na mezinárodním kolbišti, je to kontinent s 54 nezávislými státy a tudíž 54 hlasy v OSN. Druhá věc je, že po desetiletí se v řadě francouzských kolonií udržovaly režimy loajální Francii, aby byly podepisovány výhodné smlouvy kupříkladu na těžbu ropy, zlata nebo čehokoliv jiného. Když se objevil někdo, kdo se tomu chtěl postavit, byl odstraněn. Typickým a asi nejznámějším příkladem je Thomas Sankara v Burkině Faso, který bývá někdy označován za afrického „Che Guevaru“. Jeho krátká vlády mezi lety 1983–1987 byla ukončena převratem, který zosnoval jeho nejbližší souputník Blaise Compaoré, samozřejmě se souhlasem a podporou Francie, protože Sankara se stavěl kriticky proti francouzské vůli a tehdejší Mitterrandova vláda to nesla velmi nelibě. Na tom se ukázal krásně francouzský přístup, že „bývalé kolonie patří stále nám“. Změnila se vlajka, hymna a nastoupila nějaká loutka v roli prezidenta, a to je v podstatě všechno. Takových případů bychom našli celou řadu. V 21. století v každé z těch zemí dochází k zásadní transformaci, jednak se mění demografická křivka, narůstá počet obyvatel. Dnes jsou v každém ze států miliony, mnohdy desítky milionů, z nich drtivá většina jsou mladí lidé. Afrika je nejmladší ze všech kontinentů, má nejnižší věkový průměr a zároveň vysokou porodnost, která v případě Nigeru dosahuje nějakých 7,1 dítěte na ženu. V Čadu je to asi 6,2 dítěte, což jsou z evropského pohledu neuvěřitelná čísla. A mění se i ekonomická situace, rapidně postupuje urbanizace, lidé přichází více do styku s informacemi, takže vidí, že Číňané dokázali během 20 let postavit to, co Francouzi nedokázali během více jak jednoho století kolonialismu a následného postkoloniálního paternalismu a neoimperialismu. V kontextu měnícího se světového řádu a příchodu nových mocností typu Čína, Indie, Turecko, ale v určitém ohledu i Rusko, mají na výběr a už nevidí Francii jako svoji jedinou záchranu. Tou v očích většiny rozhodně není, protože bohatství mnoha z těchto zemí, ať už jde o Čad, Niger, Mali, Guineu a další, vždy zůstávalo v rukou několika málo rodin či širšího klientelistického okruhu. Jenom pár drobků se dostalo k běžným smrtelníkům, a mnohdy ani to ne. V takové atmosféře se mládež velmi snadno radikalizuje, na což zpravidla reaguje armáda, která je obvykle v těchto zemích vůdčí složkou společnosti. Proto také došlo v posledních 4 letech k sérii převratů v Mali, Guineji, Nigeru, Burkině Faso. Čeká se, co bude dál. Převraty byly zároveň míněny jako jasný signál Francii, že „pohár přetekl“. Tím neříkám – abych nebyl obviňován z pročínského či jiného postoje –, že odchod Francie nutně přinese blahobyt. Spíše hrozí, že dané země upadnou do ještě větších ekonomických problémů. To je jiná věc. Ale touha vymanit se z francouzského dohledu, vypudit francouzské vojáky ze svého území a otevřít dveře do kořán všem externím vlivům, tu jednoznačně existuje a je hlavním motivem současného dění v západní Africe. Oproti tomu v rovníkové Africe – v Gabonu, Kamerunu, Čadu – zatím zůstává vše při starém. Výjimku představuje Středoafrická republika, kde už relativně dlouho operují Rusové skrze tzv. Wagnerovu skupinu. V tamních médiích se dokonce hovořilo o tom, že by se ruština měla stát vyučovacím jazykem na univerzitách, což si tedy popravdě moc neumím představit, ale každopádně je to zrcadlo nastavené Francii. Není to tak, že by v těchto zemích až tolik vítali Rusy. Ti jsou jenom takovým vedlejším produktem, protože bezpečnostní situaci musí někdo řešit a Rusové jediné co mohou Afričanům nabídnout je právě oblast vojenství. Tím se ale zase doplňují s Číňany, kteří se nechtějí angažovat vojensky. Takže Rusko dělá „špinavou práci“ a Čína dělá byznys. Příklon k Rusku u části elit pramení ze zásady „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. Lidé, se kterými jsem o tom hovořil, si o Rusku rozhodně žádné iluze nedělají.
R.S.: Francouzského paternalismu tedy mají Afričané už dost, ale jak je tomu s francouzskou kulturou a jazykem?
J.Z.: Na rozdíl od Británie, která po několik staletí byla opravdu globální mocností vlastnící svého času v podstatě třetinu planety, Francouzi hráli vždy „druhé housle“, ale o to úpěnlivěji si chtěli Afriku připoutat a udržet. Bylo to jedinou možností pro Francii, jak si udržet postavení mocnosti, nic jiného jí na globální mapě nezbývalo, když pomineme několik málo držav v Indočíně, kde ale nešlo o tak hluboce rozvinutý kolonialismus jako v Africe. Takže Francouzi investovali po generace spoustu prostředků do šíření francouzského jazyka, kultury, vzdělávání, které mělo jít tak či onak ruku v ruce se zmíněnou francouzskou představou o „civilizační misi“. V každé zemi, kam člověk přijede, najde pobočku Alliance française nebo nějaké francouzské kulturní či výzkumné centrum. Tohle Francouzi umí, nicméně reálný vliv tak úplně nelze přeceňovat. Francouzi byli vždy přesvědčeni, že je francouzština velký světový jazyk, nicméně, když člověk přijede do frankofonní Afriky, tak zjistí, že ji ovládají lidé ve městech, ale na venkově většinou ne a hovoří tam svými místními jazyky. Jiná je situace na severu Afriky, kde třeba Tunisko bylo ze všech zemí frankofonie nejvíce urbanizované a nejblíž ve všem Francii. A i ty vztahy za nezávislosti během vlády Habíba Búrqíby byly vzkvétající a vzájemně vyrovnané, čímž se Tunisko lišilo od jiných bývalých kolonií. Oproti tomu v sousedním Alžírsku byla naopak tendence zadupat do země všechno francouzské a po získání nezávislosti byl tvrdě prosazován arabský nacionalismus a arabština jako jazyk. Každopádně bych odlišil urbanizovaný Maghrib, kde každá ze zemí měla svá specifika, od zbytku Afriky, kde vlastně logicky byla francouzština pěstována takřka výhradně v městských centrech. Uvědomme si, že v zemích jako Čad, Niger, Mali či Burkina Faso žije stále 80-90 procent lidí na venkově. A venkovem nemyslím líbeznou českou vesničku, ale poměrně izolované chýše či skupiny chýší. Rozdíl mezi městem a venkovem, centrem a periferii je neskonale propastnější, než jsme zvyklí v Evropě. Tam se jen těžko dosahuje nějakého vyššího vzdělání, chybí školy a infrastruktura, takže ani vliv francouzštiny tam logicky tolik nedosáhnul. Pokud člověk v kterékoliv z těchto zemí přijede na venkov a chce mluvit francouzsky, najednou zjistí, že to tak úplně nejde. Takže vliv francouzštiny bych nepřeceňoval i přes ty všechny vynaložené prostředky.
R.S.: Vyskytuje se někde dokonce aktivní snaha zbavit se francouzštiny coby oficiálního jazyka?
J.Z.: Takovým případem je Rwanda, která tedy byla součástí širší frankofonie coby bývalá belgická kolonie. Dochází tam k programové transformaci na anglickojazyčnou zemi. Velkou roli v tom hraje genocida z 90. let, protože Tutsiové z Rwandské vlastenecké fronty (RPF) přišli z Ugandy, a tak mnozí z nich mluvili anglicky. Řada z nich jako současný prezident Paul Kagame získali vzdělání v USA na vojenských akademiích a podobně. Zatímco Francie podporovala hutuský režim, který se ukázal jako genocidní. Takže se objevila logická snaha vymazat z historie všechno dědictví minulosti včetně francouzštiny. To nejde samozřejmě snadno. Nesmí se nadále používat termíny Hutu a Tutsi a angličtina se stala součástí vzdělávání, je to součástí autoritářské Kagameho politiky. Budoucnost je ale nejasná, nikdo neví, co bude, až Kagame zemře. Stačí si vzpomenout na bývalou Jugoslávii, jak staré křivdy mohou snadno vyplavat na povrch a vést ke krveprolití. Každopádně je to zatím jediná země, která se oficiálně rozhodla přebudovat svoji jazykovou mapu, ale to není otázka lusknutí prstů. Když jsem byl ve Rwandě v roce 2011, byl skoro zázrak najít někoho, kdo by uměl velmi dobře anglicky. Ve městech dominovala francouzština a kinyarwanda a na venkově jenom kinyarwanda, případně svahilština. Dnes se situace dramaticky mění a i tím, jak Rwanda ekonomicky velmi posiluje, tak, kdo byl v posledních letech v Kigali, vrací se s pocitem, že navštívil „Švýcarsko Afriky“. Ale uvidíme, co se stane po smrti Paula Kagameho, v otázce nástupnictví tam nemáme precedent a netroufám si cokoliv predikovat.
R.S.: Co francouzská kultura, například kinematografie, mají k ní Afričané nějaký vztah?
J.Z.: Nepochybně existují komunity lidí, kteří získali vzdělání ve Francii a pak se vrátili domů nebo jsou propojení s francouzským byznysem, a jsou tak či onak francouzskou kulturou ovlivněni. Ve všech větších městech, jako je Dakar, Abidžan a další narazíte na řekněme typické francouzské restaurace, kam chodí i místní smetánka, která to bere jako svého druhu vnitřní exil, možnost úniku z běžného „zaprášeného“ místního života. Určitě bych to ale nepřeceňoval. Ten kulturní impakt není až tak dramaticky velký. Je určitě bezesporu do nějaké míry vidět v kuchyni, ale obliba francouzské literatury nebo filmu se skutečně týká pouze malé menšiny v hlavních centrech.
R.S.: Jakou roli ve francouzsko-afrických vztazích hraje fotbal? Podstatná část francouzského manšaftu se rekrutuje z lidí afrického původu…
J.Z.: Mnohdy jsou z toho docela smíšené pocity. Postoj mnohých Afričanů by se dal shrnout, že „Francouzi kradou naše fotbalisty“. Nezapomínal bych ani na to, že když na posledním mistrovství světa hrála Francie s Marokem a Tuniskem, tak po obou zápasech vyšla zejména severoafrická mládež do ulic v Paříži a zapalovala auta a vše možné, čímž dávala najevo svůj vztah k Francii.
R.S.Vraťme se k tématu přírodních zdrojů a nerostných surovin. Čím jsou země africké frankofonie zajímavé pro světové hráče?
J.Z.: Afrika obecně je kontinent bohatý na zdroje a disponuje téměř vším, co si lze představit. Když vezmeme kupříkladu Demokratickou republiku Kongo coby bývalou belgickou kolonii a zemi patřící do širší frankofonie, tak oplývá takřka vším, co najdeme v Mendělejevově tabulce prvků. Pokud bychom měli udělat nějakou základní kategorizaci, vydělil bych ropné země, což jsou klasicky Gabon, Republika Kongo, Čad, aktuálně se začíná těžit ropa také v Senegalu. Dále máme země s jinými nerostnými surovinami, jako je třeba uran v Nigeru, který je, respektive byl pro Francii relativně zásadní. Řada zemí, jako Guinea nebo Burkina Faso, těží zlato. Země jako Čad či Mali tradičně vynikají v pěstování bavlny. Specifické jsou případy hegemonů v produkci konkrétní tradiční plodiny. Klasicky Côte d’Ivoire je největším producentem kakaa na světě. Vždy říkám studentům, že pokud mají rádi čokoládu, tak by měli vědět, kde Côte d’Ivoire leží, protože bez Côte d’Ivoire by v podstatě neexistoval světový čokoládový byznys, což není žádná nadsázka. Ve všech zemích, které jsem jmenoval, Francouzům velmi záleželo, aby víceméně dominovali byznysu s danou komoditou či nerostnou surovinou a výměnou za to tam pomáhali udržovat svoje režimy, svoje loutky, Omara Bonga v Gabonu, Félixe Houphouët-Boignyho v Côte d’Ivoire a další jedince, kteří byli prezidenty i nějakých 35 až 40 let. Teď ale probíhají změny a přichází především Čína s nabídkou dostavět a vystavět veškerou infrastrukturu, která je potřeba, ropné rafinerie nebo silnice, dálnice, železnice, které propojí všechna důležitá města, případně i státy napříč. To je další věc, která chyběla dlouhá desetiletí, nějaké důstojné přeshraniční spojení. To se nyní mění a samozřejmě mladí Afričané, kterým je 18 nebo 20 let, vnímají, že v takové zemi by chtěli žít a že nechtějí žít v zemi svých otců, kteří žili v prachu a hlíně a jejichž každý den byl stejný jako den před ním, když to trochu zjednoduším. Takže i z tohoto pramení ona touha vymanit se z francouzského područí. Najednou tváří v tvář Číně, ale i Turecku či Indii a dalším jim přijde, že Francouzi vlastně po sobě nic moc nezanechali. Samozřejmě, že se „za Francouzů“ stavěly školy, nemocnice a podobně. Další věc, která spoustu lidí rozčiluje, je francouzský typicky přezíravý až arogantní postoj, který jsem mohl pocítit i já coby bílý Evropan. Nikdy jsem nechápal, kde se toto chování bere. Člověk by ho ještě pochopil u Britů, kteří byli dlouhé generace jedinou skutečně globální mocností, ale u Francouzů, kteří byli vždycky těmi druhými na pásce, je to překvapivé. Ačkoliv je to tím vlastně asi vysvětlitelné, že si kompenzují nějaký historický mindrák, to je docela dobře možné. Každopádně jsem tomu nikdy nerozuměl, ale mnohokrát to zažil v řadě afrických zemí, takže si troufám tvrdit, že nejde o nějakou výjimku, ale naopak o v podstatě pravidlo.
R.S.: Jak vidíte budoucnost zemí, v nichž došlo k protifrancouzským převratům? Budou se snažit fixovat na Rusko či Čínu nejen politicky, ale i ekonomicky, nebo si naopak budou snažit zachovat co možná největší míru nezávislosti?
J.Z. Neumím věštit buducnost, ale zejména v zemích, z nichž už francouzská, případně jiná zahraniční vojska byla odejita, jako je Niger, Mali či Burkina Faso, budou trvat dlouhá léta nestability, protože tam na obrovských územích operují různí bandité a všelijaká teroristická uskupení. Co se týče ruského vojenského angažmá, hovoří se především o tzv. Wagnerově skupině. O jejím působení nemáme mnoho skutečně zaručených informací. Informace, které máme, jsou v podstatě dvojího druhu: zatímco jedni Wagnerovce chválí, že dokázali vyčistit velká území od různých kriminálních živlů, jiní zase poukazují na to, že spáchali spoustu zvěrstev a zločinů proti lidskosti, protože jsou to prostě žoldnéři, kteří si přijeli zastřílet, když to řeknu jednoduše. Nedělal bych si žádné iluze. Ale primární bude postoj Číny. Číně velmi záleží, aby mohla z těchto zemí začít odčerpávat nerostné zdroje, ale výměnou za to poskytuje zmíněnou infrastrukturu, aniž by se jakkoliv míchala do vnitropolitických záležitostí a už vůbec ne vojenských záležitostí. To jsou klíčové faktory následujících let a uvidíme, kam vše povede. Nelze ani vyloučit, že dojde k dalším převratům, které zase tu výhybku posunou zpět směrem k Francii a Západu, přestože momentálně se karty zdají být jasně rozdány, včetně toho, že země, které jsem jmenoval, vystoupily z Hospodářského společenství západoafrických států ECOWAS, což byla reakce na to, že ECOWAS pod vlivem Západu plánoval po vojenském převratu invazi do Nigeru. Mali a Burkina Faso se v reakci postavily za Niger: „podívejte se, takhle ne, tady už se překročila červená linie a my už s vámi nechceme mít nic společného“. Zároveň si je třeba uvědomit, že jsou to vnitrozemské státy, kde polovinu území tvoří poušť a druhou polovinu území, která eufemisticky řečeno nejsou úplně ideální pro nějaké intenzivní zemědělství. Jsou to země, kde průmysl s výjimkou důlního v podstatě neexistuje. Jsou to tedy země, které budou muset tak či onak řešit problémy, které zůstávaly neřešeny po řadu generací a pokud zůstanou neřešeny i nadále, tak by francouzské odejití nemělo žádný zásadní smysl. Uvidíme, vše je ve hře.
Velmi děkujeme za rozhovor!
Jan Záhořík je afrikanista, působící jako docent na katedře blízkovýchodních studií FF ZČU v Plzni, zároveň pracuje jako business konzultant pro firmy, zajímající se o Afriku, a také jako senior advisor for Africa v think tanku Czech-Slovak Institute of Oriental Studies. Od roku 2023 je také externím spolupracovníkem MFDnes v Africe. Od roku 2006 pobýval nesčetněkrát v Etiopii, ale také v Nigérii, Keni, Súdánu, Senegalu a řadě dalších zemí Afriky. Je autorem více jak deseti knih a mnoha desítek odborných i popularizačních článků a studií. V lednu 2023 obdržel na ZČU historicky první Cenu rektora za posilování dobrého jména v zahraničí.
Tento rozhovor publikujeme ve spolupráci s webem Rebuild Syria. Zveřejňujeme se souhlasem.