Kočka pouštní patří mezi nejmenší kočkovité šelmy. Ač má vzhled plyšáka, klidně si uloví jedovatou zmiji

Kočka pouštní má sice vzhled roztomilé plyšové hračky, ale jinak je to velmi šikovný lovec, co se nebojí chytit ani hada. Žije samotářským životem v pouštních oblastech a je k tomu perfektně přizpůsobena.

Její odborné jméno je Felis margarita, ale s koktejlem nemají nic společného. Jsou pojmenovány po francouzském generálovi Jeanu Auguste Margueritovi, který na expedici v roce 1858 objevil jejich existenci. Kočka pouštní patří mezi nejmenší druhy volně žijících koček, bez ocasu má 40-52 cm a dosahuje váhy 1,8 kg. Dokáže běžet až 40 km/h a v zajetí se dožívá 13 let. Patří do stejného rodu jako kočka domácí, kočka divoká, kočka bažinná, kočka plavá, kočka černonohá a kočka šedá.

Je jediným druhem kočky, který žije převážně v poušti, tedy na nejteplejších místech na Zemi, včetně saharské pouště, Arabského poloostrova a některých částí střední Asie. Dávají přednost suchým pláním se skalnatými údolími s vegetací před holými písečnými dunami.

Na Sahaře jsou mezi kočovníky známé jako „kočky, které hloubí díry“, protože si vyhrabávají nory, kde se schovávají přes den před horkem. Jedná se o tiché noční lovce, mezi jejich kořist patří drobní hlodavci, ale i zajíci, ptáci, ještěry a dokonce i jedovatí hadi. Díky své mrštnosti a skvělým reakcím klidně omráčí a sní zmiji rohatou či zmiji písečnou.

Jejich srst má čtyři vrstvy a pomáhá jim s termoregulací. Na poušti mohou teploty dosahovat i více než 50 stupňů Celsia a v noci mohou být extrémně chladné. Proto se hodí, že mají srst i na tlapkách, což jim navíc pomáhá tlumit zvuk každého kroku, když číhají na kořist.

I jejich uši se dobře přizpůsobily životu v poušti tím, že jsou dostatečně široké, což jim pomáhá s regulací teploty. Dokáží díky nim lépe slyšet kořist pod zemí a také mají větší prostor pro zvukovod, který je asi dvakrát větší než u kočky domácí. Zvládnou zachytit mnohem nižší hlasitost pouštní půdy, přibližně o 8 dB, tedy pětkrát víc než je tomu u kočky domácí.

Přestože jsou asi o 30 % menší než jejich severoafrická sousedka liška pouštní, dokáží kousnout téměř dvakrát silněji. Tato kočka vyvíjí na své špičáky podstatně větší tlak než liška a využívá je k rychlému usmrcení kořisti.

Většinu potřebných tekutin získávají přímo ze svých úlovků, což je užitečné v prostředí, kde je obvykle málo vody. Ale samozřejmě, jakmile mají příležitost se napít, tak ji využijí. Saharští domorodci zaznamenali případy, kdy kočky pily v noci čerstvé velbloudí mléko přímo z jejich táborů.

Populace pouštních koček se obtížně monitorují, protože žije v místech, kam se terénní výzkumníci jen stěží dostanou, a tak není divu, že o nich víme tak málo. Ale i tak na základě omezených informací se zdá, že se jejímu druhu daří relativně dobře.

Zdroj: Fact Animal