Někdejší exulant a autor vícera knih Stanislav Komárek (*1958) se dočkal už zaživa sebraných spisů a nyní napsal čtvrtý svůj román pod titulem Jezovita Balbinus. Učinil tak poté, co spolu s Jiřím Čepelákem komentoval (2017) verzi Miscellaneí Bohuslava Balbína (1621-1688), respektive prvého jejich svazku Liber natura (1679). „Byla to zdaleka nejpracnější knižní publikace, do které jsem se kdy pustil,“ vzpomíná. A tak se s Balbínem sžil, až začal psát (svobodněji) na román.

„A děj, aby byl pro běžného zájemce čitelný, musí mít nějakou míru imaginace. Lidské radosti se v archivních materiálech téměř nedochovávají. Naopak buzerace nechávají stopy hojné.“

Komárek (původním vzděláním biolog) vylíčil všechny „chtěné a nechtěné Balbínovy migrace“ a pokusil se (jak věc formuluje sám) „zachytit tehdejší distribuci bezelstnosti a lstivosti, ohleduplnosti a brutality“. - Kniha vyšla roku 2023 a rozebrala se, ale dotiskli ji v březnu 2024, kdy jsem ji také přečetl. Vedle Balbínových osudů zaujme vylíčení jezuitského Řádu - a jeho paradoxů.

Balbína si tito mužové vychovali, i když ne zcela k obrazu svému, a nikdy jej už nepustili. Za své lidi se přitom brali, a jak to nejméně Komárek vidí, velice napomohli všemu, co kdy Balbín napsal. Nebyli zase tak protičeští. Anebo ano?

Autor románu sice míní, že se budou „bouřit pozdní osvícenci, že líčí dávné tmáře v laskavém světle“ (a ne jako Jirásek), ale tomu nevěřím. Jsou tu vidět i tvrdé a sporné metody jezuitů. Tzv. Tovaryštvo Ježíšovo (diskutabilní český překlad), do něhož, mimochodem, náleží také současný papež, založil 15. srpna 1534 na Montmartru Ignác z Loyoly, takto první z generálů řádu.

Býval voják, snad i proto odmítl přijímat do řádu ženy, což se nikdy nezměnilo... Pro muže zato vytvořil něco jako intelektuální kasárna, jak to Komárek nazývá. Chápali se jako Kristovi vojáci a v rámci organizace neodmlouvali pokynům. Může to silně připomínat fanatismus a trochu to fanatismus byl, ale Komárek říká:

„Perinde ac si cadaver essent. Poslouchej, jako bys byl mrtvolou (v rukou omývače). To požadovali, ale výrazně to bylo mírněno tím, že se při vydávání rozkazů měl a musel brát zřetel na schopnosti jednotlivých členů, kteří byli přednostně vzděláváni a rozvíjeni v oblastech svých talentů.“ Tak jako Balbín, tak jako (později) Dobrovský. Tovaryštvo přístupu povětšinou nelitovalo, jejich lidé „nespali“ a stávali se intelektuální elitou.

„Organizace byla dnešními slovy neobyčejně globalizovaná,“ píše Komárek - a cituji z románu: „Veškerá vnitřní komunikace se děla v latině. Navíc byli členové neustále promícháváni, aby nikde nezapustili příliš hluboký kořínek. Přepichování během vzdělávacího procesu se nápadně podobá dnešnímu projektu Erasmus a rozvoj intelektuálních schopností měl protiváhu v požadavku vyměnitelnosti a bezproblémového fungování v jiném prostředí podle maximy omnibus amicus, nemini familiaris, všem přítel, s nikým příliš důvěrný.“

Členové si navzájem vykali a neměli se správně jeden druhého ani dotknout. Byli ostrovy pro sebe. Měli imunitu. Na druhé straně… Představení měli právo kontrolovat korespondenci. Očekávalo se, že podřízení už napřed vycítí a odhadnou vůli „šéfů“ a zařídí se podle ní, což se hodnotilo víc než bezpodmínečná poslušnost.

Jezuité byli a nebyli mnichy. Řád fungoval individualisticky. Neznali společné chórové modlitby. Směli si ponechat občanská jména. Řád hlásal uměřenost, ne askezi. Ne trýznění. Ne programové hubení světských potěšení. Navíc… Ve smyslu zajištění životních potřeb bylo o členy postaráno dobře. Řád se prostě pokoušel soustředit „nejučenější hlavy“.

Nebažil po mučednictví. Tomu se vyhýbal, seč to šlo. „Z hlediska zážitků komunismu se sice mohou jevit jako vzdělaná mutace pozdějších stranických ideologů,“ říká Komárek, „ale stejnou závislost lze číst i opačně. Jenom ta oddanost jedné dominantní myšlence je společná. Jako řád měli vyšší samočisticí a sebekorigující schopnost. Každému funkcionáři přidělen napomínatel, který upozorňoval na chyby. I zpovědníci byli z téhož domu, většinou, a to vedlo k tomu, že leckdo na leckoho leccos věděl, což uvnitř přispívalo k citové adhezi.“

Největším řádovým proviněním bylo, jak tušíme, vynášet zprávy o vnitřních problémech (a prohřešcích). Svatý Ignác neměl iluzí o lidech, nepochyboval o jejich slabostech a byl benevolentní v rámci předepisovaných pokání. Netrpěl přemrštěným morálním rigorismem. Protestanté tím, pravda, někdy nabíjeli. Obviňovali jezovity z morální laxnosti. „Jakkoli se Řád snažil o konverzi Židů,“ pokračuje Komárek, „nechával je celkem s pokojem.“

Autor románu Jezovita Balbinus poctivě navštívil (věřím mu) všecka místa, kde Bohuslav Balbín bydlel. Sám Balbín pocházel z rytířského rodu, ale narodil se do chudých poměrů a v tom smyslu jej tedy Řád zachránil. I peklu světa třicetileté války ho vyrval.

Balbín nepoznal otce a jeho výchovy se - v Častolovicích - ujal rodinný přítel. Do jezuitské koleje v Jičíně přišel roku 1642. Jako patnáctiletý už byl v Tovaryštvu. V pražském Klementinu studoval filozofii. Komárek dobře zachytí i moment, kdy mu kantor vysvětlil, že se neučí pro věc samu, se kterou to klidně může být jinak, ale aby tříbil mysl a schopnost věci analyzovat.

Roku 1642 získal BB doktorský titul, roku 1648 byl raněn Švédy při obraně Staroměstské mostecké věže, ale přežil a „mistrem svobodných věd a filozofie“ se stal roku 1650. Byl schopný pedagog. Teprve když s tím musel skončit, soustředil se na psaní, a to zdaleka ne jen Výtahu z dějin českých a Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého.

Komárek jeho práci předvádí sice jako pokorné plnění úkolů, ale většinou úkolů, které si dal autor sám. Klidně i v čase, kdy ho Řád pověřil sepsáním něčeho úplně jiného. Balbínova intuice a jeho přístup byly nadřízenými tolerovány a nebyl fakticky omezován. Ale je nesporné, že se některé jeho práce dočkaly ututlání a zveřejnění teprve dlouho po smrti autora.

Jakýmsi generátorem tvorby se ale Balbínovi stala i některá jezuitská omezení. Tvořil fakticky v klauzuře a často s pocitem, že mu nic jiného nezbývá, přičemž podstatný zlom románu nastává s vyzrazením jednoho zpovědního tajemství, kterého se vůbec nedopustí BB, ale zpovědník. Věc se týká sexu a jistí Balbínovy orientace. A proč se vůbec dalšímu jezovitovi svěřoval? Snad ani nebyl bohorovný anebo pošetile masochistický, ale cítil se Tovaryštvu jednoduše oddán a… Uvědomoval si samozřejmě, nakolik jej právě Řád zbavuje fyzické tíhy života, kterou často vídal doléhat na lidi.

Balbín možná nebyl přesně takový, jak to domýšlí Stanislav Komárek, ale ještě u nás jeho život nikdo lépe nezpracoval, ještě nikdo se nepřiblížil syrové realitě blíž…

Stanislav Komárek: Jezovita Balbinus. Vydalo Nakladatelství Academia. Praha 2023. Dotisk v březnu 2024. 152 stran.

Jezovita Balbinus - Stanislav Komárek | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví