Před více než 40 lety snášely jeptišky šikanu ze strany komunistické diktatury, která byla rozhodnuta je zničit. To se jí nepodařilo.
Pro jeptišky bylo nemyslitelné strávit den přísného půstu, modlitby a pokání prací v zaprášené přádelně bavlny. Jejich jména však zářila na rozpisu směn a nadřízení očekávali, že přijdou.
Světský kalendář v socialistickém Československu nepovažoval Velký pátek za svátek a v den ukřižování Ježíše Krista se běžně pracovalo. V té době komunisté uznali 9. květen, výročí osvobození Československa sovětskou armádou, za státní svátek. Den znárodnění i Svátek práce byly dny pracovního klidu. Ze dnů důležitých i pro církev se nedodržoval První a Druhý svátek vánoční, Velikonoční pondělí a Nový rok. Štědrý den byl přidán až v roce 1990.
Jeptišky dříve nechodily do práce ani o různých dalších církevních svátcích. Dostávaly za to nejrůznější tresty – přicházely o dovolenou, nemohly chodit do kaple nebo musely pracovat navíc a těžké stroje opouštěly po 16 hodinách těžké dřiny. O Velikonocích 1952 však soudruzi zlomili hůl. Za trest byly mladé ženy poslány na chmelovou brigádu do Žatce u Chomutova v západních Čechách.
„Postel ze čtyř prken, na ní slaměný klobouk. Každou noc dvě nebo tři z nich usnuly na podlaze, protože postele se jedna po druhé rozpadaly,“ popsaly sestry podmínky ve svých vzpomínkách Cesty slovenských sester uršulinek od srpna 1950 do ledna 1970. Takto žily šest týdnů.
Na polích ženy řezaly chmelové výhonky a pak rostliny zavěšovaly na ocelové dráty. Sestra Viannea si hned první den poranila ruku a tři týdny nemohla pracovat. Přesto chodila na pole s ostatními a snažila se pomáhat, když bylo třeba něco přinést, podat nebo podržet.
Po šesti týdnech se ženy vrátily. Zpět do každodenní rutiny továrny na bavlnu. Sestra Viannea byla přeřazena do impozantní budovy se třemi řadami oken, masivní dřevěnou bránou a dvěma věžemi, která se nacházela naproti ubytovně, kde byly uršulínky ubytovány. Pro její výstřednost a zdobnost jí místní obyvatelé přezdívali Klášter. Traduje se, že ho majitel nechal postavit na konci 19. století pro svou dceru, které nedovolil vstoupit do kláštera. Ačkoli zvenčí vypadal jako architektonický skvost, uvnitř byl plný dunění strojů, které bylo třeba ošetřovat.
Tvrdý protiúder přišel počátkem roku 1953. Do továrny napochodovali dva muži v doprovodu církevních autorit. Zamířili přímo k jedné z uršulinek – sestře Marii Stanekové. Požádali ji, aby s nimi šla do kanceláře a vzala si průkaz. Tam ji obvinili ze sabotáže a z přesvědčování ostatních sester, aby nechodily do práce během církevních svátků. Požádali ji, aby podepsala, že bude pracovat během přikázaných svátků. To odmítla.
„Každá sestra má svobodu jednat podle svého svědomí,“ odpověděla klidným hlasem. Následovaly výhrůžky nejrůznějšími tresty. Komunisté považovali sestru Marii Staněk za neoficiální představenou provinciální představené uršulinek.
Spolu s ní toho dne sejmuli i další uršulinku – sestru Karolu Stolarikovou. Komunisté ji považovali za představenou mladších sester. Zatkli také sestru Stanislavu Ryšavou v domnění, že je představenou sester vincentek, které rovněž pracovaly v továrně na prádlo.
Všechny tři ženy skončily ve vyšetřovací vazbě v Šumperku. Sestra Marie Staněková byla odsouzena k šesti měsícům za mřížemi, z nichž polovinu si odpykala v trestním táboře. Z vězení byla převezena rovnou do nemocnice, odkud putovala na Slovensko, do kláštera v Hronském Beňadiku.
Sestra Natálie byla komunisty odvezena z Batizovců do Modry. Stejně jako sestra Viannea dostala lopatu a rýč. Absolventka učitelského ústavu byla později zaměstnána v šicí dílně a po několika měsících byla nasazena na nejhorší práci v textilním průmyslu – ve vlhkém horkém vzduchu mokré haly v továrně Holb zpracovávala ostré prádlo. Kromě drsných pracovních podmínek se jí podařilo tajně složit věčné sliby za zavřenými dveřmi kostela. Později se spolu se svou sestrou Vianne starala o postižené děti.
Navzdory snaze vyhnout se konfliktům s režimem se jeptišky vysídlené do severočeského pohraničí nechtěly podřídit rozmarům svých rudých soudruhů. Ti se v jejich případě několikrát výrazně přepočítali.
Podobný osud jako sestry Vianneu a Natálii potkal v padesátých letech v Československu tisíce dalších žen v hábitech, které odmítly opustit řeholnice.
Zdroj: aktuality.sk, titulní obrázek: Pixabay.com/Ane_Hinds
