Město „Michengrads“ leží v Česku. A natrvalo je i v srdci jednoho Velšana

/ /
 Maruška Rutová ze mlýna, kde se Bob ukrýval. Zdroj: archiv pamětníka
Maruška Rutová ze mlýna, kde se Bob ukrýval. Zdroj: archiv pamětníka

„Michengrads“, pro malého Cyrila kdysi bájné město zachránců jeho táty. Ve skutečnosti Mnichovo Hradiště. Tady se postarali o otce, když utekl z pochodu smrti. Po několik měsíců zde žil u místních. Příběh objevili lokální novináři a historici pro Paměť národa.

Cyril Evans přišel do pražského studia Paměti národa 22. května 2022. Hned po rozhovoru spěchal na letiště, vracel se totiž do svého rodného Walesu. Svojí návštěvou České republiky si připomněl výročí poválečné repatriace svého otce Boba, který před sedmasedmdesáti lety na den přesně zamířil z Prahy týmž směrem. Tehdy se psal rok 1945 a bylo jen několik dnů po konci druhé světové války. 

Cyrilův otec Bob byl příslušníkem britského regimentu velšských střelců. Bojoval u Dunkerku, léta strávil ve válečném zajetí a na začátku posledního roku války uprchl z transportu smrti. Od února do května 1945 se skrýval v okolí Mnichova Hradiště a s ukrýváním mu pomáhaly místní rodiny. Více než tři čtvrtě století trvalo, než se synovi podařilo najít místa otcova útočiště a vyhledat potomky obětavých lidí, kteří mu pomáhali. Během emocemi nabitých tří dnů je osobně navštívil stejně jako hroby těch, kteří neváhali pro záchranu otcova života riskovat život.

Bob „Shanghai“ se žení 

Robert „Bob“ Evans se narodil ve velšské vesničce Dinas Mawddwy roku 1912. Zatímco většina členů jeho rodiny se věnovala zemědělství, jeho lákaly dálky, a jakmile mohl, upsal se armádě. Roku 1930 nastoupil k jednomu z nejstarších velšských pluků, ke královským střelcům – Royal Welch Fusiliers. Sloužil v Gibraltaru nebo v Singapuru, v Hongkongu. Právě proto se mu doma říkalo Bob „Shanghai“, zatímco spolubojovníci mu přezdívali „Ianto“. Byl vojákem tělem i duší a ve volných chvílích se věnoval boxu.

Otec pamětníka Bob Evans v zajateckém táboře. Zdroj: archiv pamětníka
Otec pamětníka Bob Evans v zajateckém táboře. Zdroj: archiv pamětníka

Domů jezdíval jen na dovolené. Při jedné z nich si roku 1940 vzal za ženu Ellu, svoji známost z nedaleké vesnice. Ani jeden z novomanželů nemohl tušit, že hned po svatbě se na dlouhých pět let odloučí. Zatímco Ella odešla pracovat do továrny na munici, Bob byl odvelen do bojů, které pak vstoupily do historie.

Neuvěřitelné riziko (Cyril Evans). "Nevím, jak dlouho byl /otec ukrytý/ v kině, ale v Rutově mlýně byl rozhodně mezi únorem a květnem 1945. Starali se o něj dobře, bylo to neuvěřitelné riziko pro tu rodinu. Jednoho dne přišla skupina Němců, hledali uprchlé válečné zajatce, přišli do domu a můj otec seděl u stolu. Předstíralo se, že je hluchoněmý a že je zaměstnán ve mlýně. A způsob, jakým se Josef Ruta dokázal Němců zbavit, byl, že německému důstojníkovi nabídl čerstvá vejce. Německý důstojník si vzal vejce a odešli. Ale to riziko, které na sebe brali, bylo neuvěřitelné, proto jsem věnoval tolik času tomu, abych našel obě rodiny, Rutovy i Pravdovy, abych jim poděkoval. Poděkovat nestačí, nikdy to nebude stačit. Ale prožil jsem teď neuvěřitelné dny, měl jsem možnost se setkat s potomky obou rodin, šel jsem k náhrobkům původní Rutovy rodiny, i Pravdovy. Tak jsem jim mohl prokázat úctu."

Z Dunkerku do lágru

Do německého zajetí padl v bitvě u Dunkerku v červnu roku 1940. Konkrétně to bylo u města St. Omer, kde Bob se zbytky rozprášených jednotek velšských střelců po několik dní bránil jeden z tamních bunkrů. Když se toto počínání ukázalo bezvýchodným, stáhli se a rozhodli pro evakuaci. Po cestě Bob a jeho dva kamarádi z jednotky potkali francouzského důstojníka v automobilu, který jim nabídl, že je kus cesty sveze. Byl to ale zrádce – Brity rovnou vydal Němcům.

Bob prošel několika lágry pro válečné zajatce, posledním byl tábor nucených prací Stalag VIIB 344 v Lamsdorfu (dnes Lambinowice v Polsku). Zůstával optimistou, spoluvězni mu proto přezdívali „král propagandy“. Ze zajetí se několikrát neúspěšně pokusil uprchnout, z Lamsdorfu už ale nebylo na útěk ani pomyšlení. A mělo být ještě hůř.

Pochod smrti a stateční lidé

Dne 20. ledna 1945 vězně tábora Lamsdorf vyhnali na pěší pochod přes dnešní polsko-českou hranici. Mrzlo, měli chatrné šaty, byl hlad. Některé vězně po cestě strážní zastřelili, jiným hrozila smrt hladem či podchlazením. Pokusům místních podstrčit zbídačeným vězňům něco k jídlu či pití němečtí vojáci s úspěchem zabránili. Byli na cestě asi měsíc, když dorazili do blízkosti Mnichova Hradiště. V noci mezi zajatci vypukl zmatek. A Bob a jeho kamarád, mariňák Erik, toho využili k útěku. 

Maruška Růtová ze mlýna. Zdroj: archiv pamětníka
Maruška Růtová ze mlýna. Zdroj: archiv pamětníka

A pak bloudili neznámou zasněženou krajinou. „Z vyprávění vím, že chodili po statcích a poslouchali u dveří, jestli tam bydlí rodiny německé, nebo české,“ říká Cyril Evans. „Přišli k jedněm dveřím, předpokládám, že to byly dveře domu Josefa Růty, ale stoprocentně jistý si nejsem. Zaklepali, někdo vyšel ven, ale nerozuměl jim. Erik, ten mariňák, měl na paži vytetovánu britskou vlajku. Vyhrnul si rukáv a ukázal, že jsou Britové.“ 

„A oni je pozvali do domu, schovali je a do toho ukrývání a všeho dalšího zapojili víc lidí. Bylo to riskantní. I pro mého otce a Erika, vždyť někteří Čechoslováci byli spíš na straně Němců. Ale měli štěstí, že narazili na hodné a statečné lidi.“

Hluchoněmý ve mlýně

Bob s Erikem se schovávali v sokolovně, kde se o ně starala rodina Pravdových a provozovatelé Rudolf a Rózi, jejichž příjmení zatím neznáme. Na nějakou dobu pak museli do srubu v blízkém lese, kam jim také zasvěcený učitel Ferdinand Kuchař nosil jídlo. Protože to ale bylo pro útěkáře dlouhodobě neúnosné, vrátili se záhy do mlýna Josefa Růty. Tam přespávali ve stodole, čas od času chodili i do samotného mlýna, například tam poslouchali vysílání BBC.

Majitelé kina v sokolovně (Rudolf a Rózi). Zdroj: archiv pamětníka
Majitelé kina v sokolovně (Rudolf a Rózi). Zdroj: archiv pamětníka

„V Růtově mlýně otec byl mezi únorem a květnem 1945. Starali se o něj dobře, pro rodinu to ale bylo neuvěřitelné riziko. Jednoho dne prý přišla skupina Němců, hledali uprchlé válečné zajatce,“ vypráví Bobův syn.

„Přišli do domu a můj otec zrovna seděl u stolu... Předstíral, že je hluchoněmý a že je ve mlýně zaměstnán. Aby se Josef Růta Němců zbavil, nabídl jim čerstvá vejce. Německý důstojník vzal vejce a odešli.“

Bob pak po nějakou dobu ve mlýně skutečně pracoval, před ostatními pracovníky ho měla ochránit právě předstíraná hluchoněmost. To fungovalo, dokud bezděky neprozradil, že slyší varovný zvonek u strojů. Od té chvíle pracoval už jen na poli, s Miluškou, dcerou Růtových, sázel v blízkosti německých kasáren květák.

Konec styků s Michengradsem

V Mnichově Hradišti zastihl Roberta Evanse konec války. Na vypůjčeném jízdním kole vyrazil tu radostnou zvěst roznášet mezi ostatní válečné zajatce poschovávané v okolí. Cyril Evans proto ví, že místní jich v oblasti skrývali více, a že za tím účelem dokonce vytvořili určitou síť. Dne 22. května 1945 byl Bob přes Prahu letecky repatriován do vlasti. V rodné obci Dinas Mawddwy ho čekalo slavnostní uvítání. S manželkou se po dlouhém odloučení museli znovu hledat… Nakonec spolu ale měli tři děti, z nichž nejmladším byl právě Cyril, narodil se jedenáct let po válce.

Po zkušenostech z válečného zajetí už Ianto v armádě zůstávat nechtěl. Přestal se stýkat s někdejšími spolubojovníky a po zbytek života se živil jako zedník. S českými rodinami do roku 1948 udržoval písemný styk, možná jim i posílal potravinovou výpomoc. Některé dopisy má Cyril stále u sebe stejně jako otcovo album s válečnými fotografiemi. 

Po komunistickém převratu Bob Československo už nenavštívil, v osmdesátých letech selhal i pokus o obnovení kontaktu s hradišťskými rodinami přes velvyslanectví ČSSR. Ianto zemřel roku 1995. Se synem o svých válečných zážitcích mluvil jen sporadicky, sdílnější byl vůči Cyrilovu strýci, který jeho vzpomínky sepsal.

Otcův vztah k Čechům se přenesl i na Cyrila Evanse. Celý život toužil zjistit, kde jeho otec vlastně na sklonku války přebýval. To se ovšem nemohlo podařit, Bob totiž po celý Cyrilův život vzpomínal na Hradiště jako na „Michengrads“, což je zkomolenina německého názvu Münchengratz. Roku 2021 ale Cyril procházel otcovo album a na rubu fotky s Miluškou Růtovou objevil slova  „Bukovina“ a „Klášter“. A to byl zlomový okamžik.

Rodina Pravdových. Zdroj: archiv pamětníka
Rodina Pravdových. Zdroj: archiv pamětníka

Setkání druhé generace

 „Tak jsem si to v lednu 2021 našel na internetu. A místo abych do vyhledávače zadal jako obvykle Michengrads, dal jsem tam ‚Bukovina‘, ‚Klášter‘ a ‚mlýn‘. Vyskočil na mě český článek o mlýnech v té oblasti. A zčistajasna jsem našel přesně tu fotku s mlýnem a domem u něj, kterou měl táta ve svém albu. Bylo mi jasné, že to je ten chybějící článek. Spojil jsem se s redaktorkou Michalou. Zajímala se o příběh mého táty, jak ho sepsal strýc. Potom do toho zapojila Jiřího a oni dva zařídili setkání našich rodin. Včera byla slavnost na radnici, byl tam starosta a další lidé z vedení Mnichova Hradiště,“ vyprávěl Cyril Evans v květnu 2022 o své návštěvě.

„Riziko, které na sebe brali, bylo hodně velké,“ hodnotí syn Boba Evanse statečnost hradišťských rodin. 

„Proto jsem věnoval tolik času tomu, abych obě hradišťské rodiny našel, Růtovu i Pravdovu, abych jim poděkoval. Poděkovat nestačí a nikdy to nebude stačit.“ 

„Ale prožil jsem teď neuvěřitelné dny, měl jsem možnost setkat se s potomky, šel jsem k náhrobkům obou rodin. A mohl jsem jim prokázat úctu,“ říká Cyril Evans. 

Při našem rozhovoru má Cyril na vestě odznak s velšskou a ukrajinskou vlajkou. „Wales stojí za Ukrajinou, Putin je druhý Hitler posedlý mocí,“ prohlásil Cyril Evan tři měsíce po začátku Putinovy agrese vůči sousední zemi. Při své návštěvě Mnichova Hradiště mohl také pozorovat, jak místní pomáhají Ukrajincům utíkajícím ze své vlasti před válkou. Těší ho to, ale vlastně nepřekvapuje: „Jsou to prostě hodní lidé.“

Cyril Evans v roce 2022. Zdroj: Paměť národa
Cyril Evans v roce 2022. Zdroj: Paměť národa
Rozhovor pro Paměť národa i tento text by nemohly vzniknout bez nadšení a práce Michaly Mydlářové a Jiřího Zemana, kterým tímto velice děkujeme. Díky nim a Cyrilu Evansovi jsme příběh skrývaných britských uprchlíků objevili.