Anna Šabatová, neokázalý dříč, u něhož se slabí mohli a stále mohou spolehnout, že se na ně nevykašle
Seriál Česká inteligence: Buď člověk věří v Boha, nebo v lidská práva, říká se. Nebo ideálně v obojí; takoví lidé ale nemívají většinu. Koncept lidských práv, který na evropském kontinentě začal nabírat sílu od francouzské revoluce roku 1789, říká, že i když člověk (podle této představy) nemá oporu v nikom a ničem nad sebou, má toho podstatného pořád dost. Svět jeho vlastních práv ho ochrání, bude se za něj brát. V posledním půlstoletí u nás tento svět málokdo ztělesňoval tak názorně jako Anna Šabatová.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Zájem o politiku zdědila Anna Šabatová (1951) z domova. Její otec Jaroslav Šabata, v šedesátých letech jeden z vůdců reformních komunistů u nás, mimo jiné hrdina ilegálního, takzvaného Vysočanského XIV. sjezdu KSČ v srpnu 1968, ji, stejně jako všechny své děti, strhl názorově s sebou. Hodně četla a politika ji vtahovala sama sebou. Když se po okupaci lámal chleba, nebylo jí ještě ani osmnáct, ale už chápala, že v zápase, který se vede, nemůže stát stranou.
V roce 1969 ji ještě přijali na brněnskou filozofickou fakultu (obor historie–filozofie). V té době už jí však víc zaleželo na tom, v jakém režimu bude žít, než co bude studovat. Naděje, že se svým kádrovým posudkem (otce ze strany vyhodili) vysokou školu dokončí, nebyla velká, smysl života však naštěstí nebyl jenom v tom něco vystudovat a stát se pak něčeho doktorkou.
Když Gustáv Husák nad zemí zazvonil na zvonec a svobody byl konec, stál už Jaroslav Šabata v první řadě těch, kdo nesouhlasili. To od něho, spíš než od kohokoli z nestraníků, normalizátoři očekávali největší nebezpečí. Komunisté bojovali hlavně s exkomunisty; že by mohl mít politický vliv ještě někdo jiný, si nepřipouštěli. Šabata ale i onen exkomunismus opouštěl plnou parou. Čím dál víc ho zajímala demokracie a do boje za ni nasazoval celou svou rodinu.
Na podzim roku 1971, tak jako zastara, zas přišel čas komunistických voleb a
