Fialova vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že se v Česku už žije líp!

Napadlo mne dnes, že bych mohl navštívit pana Pokorného a dobře jsem udělal, jak se ukázalo! 

Co mne hned příjemně překvapilo, když jsem vstoupil do příbytku pana Pokorného, bylo to, že jeho, nedávno zkolaudovaná, zemljanka má vskutku prostorný interiér.

            „Ono to tak zvenku nevypadá, ale tady uvnitř to mám opravdu velký, to je právě nesporná výhoda zemljanek. Že jsou ve skutečnosti vevnitř mnohem větší, než se zdají být z venku,“ potvrdil mi pan Pokorný, že jeho zemljanka je skutečně prostorná, že se mi to nezdá, nebo že to není dokonce jen optický klam.

            „Ona je ta zemljanka vevnitř, když se to vezme, vlastně taková větší vilka, že, pane Pokorný?“ řekl jsem a pověsil si svůj jarní balonový plášť na nejbližší hřebík a taky to patřičně okomentoval, „jé, koukám, že vy tady máte i hřebíky. No to se hned tak nevidí, takový luxus!“

            „Ale jděte, jakýpak luxus? Na tom není přece nic luxusního. Prostě jsem ty hřebíky vytáhl z palet, kterými topím. Sám vidíte, že jsou trochu rezavé. Jo, kdyby nebyly rezavé, to by byl luxus, to přiznávám!“ mávl pan Pokorný skromně rukou a ukázal na stůl, který byl vyroben z cívek na měděné dráty, „posaďte se, oběd už je hotový, určitě si dáte se mnou.“

            „Když jinak nedáte, pane Pokorný, rád s vámi poobědvám u jednoho stolu,“ radostně jsem souhlasil a posadil se ke stolu na bedýnku od nějakého ovoce, nutno říct, že velmi pohodlnou.

            Pan Pokorný mezitím vzal železný hrnec z kamínek, vyběhl s ním ven, a když se za okamžik vrátil, položil jej přede mne, nadzvedl pokličku a omluvně dodal: „Omlouvám se vám, musíme to jíst z jednoho hrnce. Rukama!“

            „Cože? Brambory na loupačku! Vy máte skutečné brambory na loupačku?“ vykřikl jsem při pohledu na obsah hrnce a sáhl nedočkavě pro jeden z těch báječně vypadajících bramborů.

            Samozřejmě jsem se spálil, protože brambor byl ještě horký, ale já to skoro vůbec nevnímal, jak se mi do krve vyplavil všechen ten serotonin, protože brambory jsem neměl už hodně dlouho, naposled před volbami v roce 2021.

            „Jen jezte! Je toho dost pro nás oba,“ povzbudil mne pan Pokorný a s úsměvem dodal, „teď už se, díky Bohu, máme opravdu líp. Ale nebylo tomu tak vždy, vůbec ne!“

            „To mi vykládejte! Já jednou doma v zimě div nezmrzl, když jsem si zapomněl obléct svetr! Ale chválabohu, už je to za námi! Fiala nám pořád lhal, jak se máme líp a líp a my zatím div nechcípali!

            To Babiš, ten se o nás teď umí mnohem líp postarat!

            Rozdá lidem ze svého brambory, Okamura je napytluje, Konečná rozveze a hned je nám líp!

            A to je i vaše zásluha, pane Pokorný, že se máme teď konečně zas líp, protože nám Babiš rozdává brambory, zatímco nám ti zasraní liberální demokrati jen lhali a hnali nás do války!

            Že prý kdo se dá dobrovolně naverbovat k banderovcům na Ukrajinu, tak jeho rodina dostane od Rakušana pytel brambor!

            Jo, ale tak shnilejch, že by je ani prasata nežrala!

            Ale Babiš nám dává svoje brambory a nemusíme jít na žádnou Ukrajinu!

            KONEČNĚ ŽEREME ZASE JAKO LIDI!

            Musíte být vděční lidem, jako jste vy, že jste nám ten blahobyt a hlavně svobodu zase vybojovali!

            Nebýt vašich krvavých mozolů, které máte od toho, jak jste mával českou vlajkou, tak teď hnijeme někde v zákopech u Kyjeva!

            Ty brambory jsou moc dobré, co je to za odrůda? Baby Lou?“

            „Ne, Baby Lou to není,“ zavrtěl pan Pokorný hlavou a dodal, „je to Burana.“

            „Burana? Tak to bude jistě nějaká přílohová odrůda,“ řekl jsem na to.

            „Kdepak přílohová, krmná odrůda to je,“ odpověděl pan Pokorný.

            „Krmná? Proto mi tak chutná!“ zvolal jsem.

            „Ano, krmná. Proto se už máme, díky bohu, líp, a nemusí být ani na to žádný zákon jako za lháře Fialy. Máme se líp a je to holý fakt, se kterým naštěstí už nic neuděláme“ usmál se pan Pokorný a začal si konečně loupat taky brambor, ten poslední, který ze všech dvou bramborů, v železňáku ještě zbyl, spokojeně u toho mlaskaje…