Že byl koncert rozdělen na dvě části, není jen nějaká novinářská zkratka. Tom Odell se svou kapelou, která tentokrát vyjma tradičních nástrojů čítala také saxofon, trumpetu a housle, po deseti písních zkrátka uklidil z pódia a nastalo ono klasické laškování mezi publikem a interpretem: vrátí se, když budeme dostatečně řvát? Nevrátí se? Už se vrací! To jsme opravdu nečekali…
Něco takového ke koncertům samozřejmě patří, většinou se ale hudebníci vrací na přídavek čítající dvě až tři písničky, ne osm nebo devět, jako to během svého Black Friday Tour dělá Odell. Ono by nad tím asi šlo mávnout rukou, je to detail. Jenže přesně tenhle moment značil změnu dynamiky koncertu, obrat o 180 stupňů – od citlivého a rozvážného projevu ke řvaní a mlácení do klaviatury a strun. Jako by bylo nutné zdůraznit, že se do toho kapela v čele se zpěvákem umí pořádně opřít. Jenže vyšší hlasitost nutně neznamená větší nasazení.
Pojďme ale po tomto vysvětlujícím entrée zpět na začátek. Tom Odell se do Prahy vrátil se svým šestým albem Black Friday, které společně s předchozím Best Day Of My Life symbolizuje pro britského hudebníka nový start. Odchod od velkého labelu dal Odellovi větší tvůrčí svobodu, a tak se poslední dvě nahrávky nesou ve znamení minimalismu a krásné krystalické melancholie.
A přesně to hudebník v první části koncertu ctil. I starší skladby, jako třeba energická Magnetised z druhého alba Wrong Crowd, dostaly nový umírněnější háv, aniž by jim to ale jakkoli uškodilo. Zvuk byl i přes nenásilné provedení košatý a bohatý, o což se postarala právě o housle, trubku a saxofon rozšířená kapela. Nic tu nebylo navíc, vše si zachovávalo pevnou formu, včetně Odellova projevu. Písničky v sobě měly vypravěčské napětí, některé působily takřka šansonově. Umocňovala to i scéna, která vypadala jako v nějakém uhlazeném baru.
„To je tak skvělé, jak Tom Odell pěvecky vůbec netlačí na pilu a volí raději falzet, aby ctil komornější provedení písní,“ pomyslel jsem si v první třetině večera, který hladil po duši i po uších. Byl to vybroušený a soudržný koncert, který aspiroval na to být hudebníkovým nejlepším tuzemským vystoupením.
Už s desátou písní Hold Me, která byla tečkou za první polovinou koncertu, se ale dynamika začala měnit. Po sérii balad a rozjímavějších skladeb se do toho hudebníci opřeli s až přílišnou vervou, zřejmě ve snaze publikum pořádně vyhecovat. Nebylo to přitom potřeba, diváci už tak viseli Odellovi na rtech.
A tak začala strmá kvalitativní cesta dolů, kdy zpěvák rezignoval na uhlazený projev a pokoušel se o větší syrovost, ale za cenu ne vždy úplně přesné intonace, a hlavně ne úplně příjemného hlasu. Najednou vystupoval úplně jiný Tom Odell, který se rozhodl energii přepálit, až ke konci sám připustil, že mu poněkud selhal hlas.
Zpátky do niterného prožitku už mě nedostaly ani jinak příjemné skladby Black Friday, nostalgická The End of the Summer nebo cover Cohenovy Hallelujah. Ve finální Another Love, která měla být solidní tečkou večera, už Odell neměl sílu tenhle robustní hit utáhnout. Sám se už nejspíš těšil, jak si brzy odpočine.
Škoda. Distingovaný a uhlazený Tom Odell umí v tklivých baladách pracovat s drobnými hlasovými nuancemi, které udržují dynamiku i v pomalém tempu a při aranžmá ohlodaném takřka na kost. Bouřlivák Tom Odell během pražského koncertu už takovou magickou moc neměl. Takže zatímco první půlka by byla za nějakých 85 procent, druhá by vydala na rovných 60. Dohromady mi to pocitově vychází na 70 procent, ačkoli obě části vystoupení byly tak kontrastní, že působily jako dva úplně odlišné koncerty.