Článek
Přirozeně tedy vzniká několik zásadních otázek. Znáte někoho ve svém okolí, kdo chce válku? Jak by měl mír mezi Ruskem a Ukrajinou vypadat? Kdo s kým by měl o požadovaném míru jednat? Čím a jak by měli ti, kdo chtějí mír pro Ukrajinu argumentovat, co by měli protistraně navrhnout, aby to k míru vedlo? Jak zařídit, aby reprezentace válčících států zasedly k jednacímu stolu? Co bychom měli dělat my, tedy jak obyčejní občané, tak naši političtí a státní představitelé, abychom mírovému jednání a míru napomohli prakticky, reálně? Otázky by mohly pokračovat déle, ale už i ty položené stačí k zajímavé diskusi.
Na první otázku hned a jednoduše odpovím NE. Nikdo z mých přátel, kolegů, z rodiny ji samozřejmě nechce. Nechce ji ani náš prezident republiky, ani předseda vlády, ani ministryně obrany, ani ministr zahraničních věcí, ani náčelník generálního štábu Armády České republiky, prostě nikdo rozumný. Přesto jsou obviňováni ze sklonů k zatahování Česka do války, z toho, že jsou to „chciválkové“. Hlavní „argument“ zde zní, chtějí válku, protože podporují zbraněmi a municí Ukrajinu, kdyby tu podporu zastavili, mír by se dostavil vzápětí. Potřeba projevit prostou lidskou slušnost snahou pomoci někomu, kdo je napaden násilnickým a zločineckým agresorem, je ignorována. Je ignorován fakt, že tím agresorem je stát, který má územní výboje hluboce v genech. Je ignorována skutečnost, že minimálně již od dob Ivana IV. Hrozného, jenž se jako první prohlásil carem vší Rusi, je expanze přirozeností ruského státu. Je ignorováno historické poznání o nekonečné krutosti ruského státního násilnictví, které má základ v několika set letém vlivu nadvlády Zlaté hordy, tedy brutálních mongolských nájezdníků, které se podařilo vojensky porazit až v roce 1480. Důležitou okolností je i to, že se v dějinách ruského státu neodehrálo nic takového, jako byla antická filosofie, athénská demokracie, římské právo, později pak renesance, osvícenství, humanismus, rozvoj vědecké racionality a úžasný tisíciletý rozvoj kultury a umění, peripetie demokratického vládnutí apod. Naopak dějiny ruského státu jsou dějinami jeho válčení a nepřetržitého úsilí o mocenskou expanzi.
Jistě někdo namítne, že se válčilo a dobývalo i na Západě. Ano, dějiny západních společností často nebyly procházkou růžovým sadem. Důležité však je, které dějinotvorné síly nakonec převáží, jaké finální důsledky mají složitá a rozporuplná sociální dramata. Rozhodujícím argumentem v této souvislosti je prostý fakt, odkud a kam se utíká a před čím. Dlouhodobě je to tak, že v drtivé převaze lidé z různých důvodů utíkají z východu na západ a nikoli naopak. Jen v moderní době, řekněme za posledních sto let, bylo mnoho gigantických lidských vln uprchlíků z ruského prostředí. Mnozí také, kteří nestačili uprchnout před rozmanitými ruskými diktaturami, skončili v kriminálech a lágrech nebo na popravišti. Nesmíme se divit tomu, když se někdo vzpírá takovému světu a nechce akceptovat jeho kulturu, jeho hodnotový systém a hlavně způsob uplatňování moci.
Jen úplně nemorální člověk upírá Ukrajincům právo na spravedlivou obranu. Jen hodnotově pošramocení lidé se domáhají míru za cenu ztráty územní celistvosti, státní suverenity a občanské svobody nedalekého sousedního státu. A byl by to vůbec mír, co by nastalo po totální vojenské porážce Ukrajiny zvráceným kremelským režimem? Mír stejně jako válka má dvě základní charakteristiky - spravedlivý a nespravedlivý. Rusko vede nespravedlivou válku proti Ukrajině, která se dle všech kritérií právní a mravní povahy brání spravedlivě. Pokud se tedy neubrání, čeká ji nespravedlivý mír. Ten by měl podobu „deukrajinizace“, kromě jiného. Tedy zbavení více než čtyřiceti milonů obyvatel národní a kulturní identity. To by bylo spojené s totální rusifikací cestou brutální převýchovy nebo fyzické eliminace. Představitelé současného Ruska se s takovou vizí nejenom netají, ale mají ji jako hlavní program pro svou „speciální operaci“. „Vrácení Ukrajiny zpět do náruče ruské rodiny“ by bylo spojené nejenom s faktickým zotročením několika generací Ukrajinců, ale s vnucováním ruského hodnotového systému, způsobu myšlení, chování a prosazování mocenské zvůle. Tak by měl mír pro Ukrajinu, respektive pro jakýsi poruštělý novotvar, vypadat?
Ti, co dnes volají po míru, volají po takovéto budoucnosti pro občany státu, který se s ruskou nadvládou nebo s pokusy o ni potýká už několik staletí. Ukrajinci dobře ví, co je Rus zač a co od něj mohou čekat. Mnohé o tom víme i my, co jsme zažili vpád tanků s rudou hvězdou doprovázených hordami ne moc kulturních soldátů. Nejdříve v roce 1945, kdy byla jedna okupace nahrazena jinou, také ne moc příjemnou, a poté v roce 1968, kdy už nebylo pochyb, že jsme státní útvar druhé kategorie, tj. územím ve sféře vlivu všemocného Kremlu. Chtít „mír“ za cenu ruské nadvlády může jen duše veskrze cynická, sobecká a bezohledná. Navíc to v sobě skrývá i prostou politickou hloupost neschopnou si domyslet, že nespravedlivý a okupantský „mír“ je jen odkladem velkého konfliktu někdy později, že by byl nutně spojen s neutuchající revoltou, partyzánskými osvobozeneckými boji a velmi smutným životem obyvatel porobeného národa. Také je třeba se v této souvislosti ptát, a byl by takový „mír“ důvodem i k našemu klidu a pocitu bezpečí? Nemuseli bychom náhodou čelit ještě intenzivnější „hybridní válce“, kterou už dlouho proti nám Rusko vede? Nemuseli bychom náhodou počítat s ještě rafinovanějšími a rozsáhlejšími vlivovými tlaky z Moskvy, s manipulací našimi životy a společenskými procesy? Zcela určitě ano a ví to každý, kdo neredukuje svou „informovanost“ jen na rusofilní informační zdroje.
Na otázku, kdo s kým by vlastně měl o míru jednat si netroufám odpovědět ani v náznaku. Nedovedu si představit, jaký by mohlo mít smysl jednat s Putinem nebo někým, koho by vyslal. Z mnohokráte opakované zkušenosti s tímto gosudarem dobře víme, že spoléhat se na to, že by vůbec nějaké dohody respektoval, pokud by mu na nich něco nevyhovovalo je velká pošetilost. Sám veřejně prohlásil, že smlouvy, které se mu nelíbí, rozhodně nehodlá dodržovat. Ostatně jak by asi měla taková mírová smlouva vypadat? Ve všem by se mělo Putinovi ustoupit, aby byl ochoten ji přijmout? Nepodobalo by se to pak velmi nápadně jisté smlouvě kdysi podepsané v Mnichově? Ostatně právě na tomto našem národním příběhu je dobře patrné, kam vede ústupčivost, tedy appeasement vůči agresivním fýrerům. Proto také chamberleinovské „přivezl jsem vám mír“ je vlastně formou podpory válce. Každý ústup Putinovi a jeho soldatesce je přímou podporou jeho válečné agresivitě. Každá výzva po ukončení vojenské podpory Ukrajině směřuje k posílení ruského agresora. Každý politický tlak omezující obrannou sílu Ukrajinců je tlakem politické i faktické podpory putinistické expanze. V roce 1936 bylo aktuální heslo „U Madridu se bojuje i za Prahu“. Dnes se u Kyjeva bojuje i za nás, za náš pocit bezpečí, za odvrácení reálných hrozeb, které současné Rusko nepochybně představuje. I já chci mír, a proto občas pošlu peníze na nákup dronů či munice pro spravedlivě se bránící zemi nedaleko od našich východních hranic.
Zdroje:
Karas, M., A odkud bych asi tak byl, s podtitulem: Rusko očima zahraničního reportéra. Vydalo brněnské nakladatelství CPress roku 2021
Mangušev, I., Všichni Ukrajinci musí být zabiti, ať se smaží v pekle, říká ruský žoldák v mrazivém videu, https://www.forum24.cz/vsichni-ukrajinci-musi-byt-zabiti-rika-rusky-zoldak-ve-videu-v-nemz-drzi-lidskou-lebku/?utm_source=www.seznam.cz
Mitrofanov, A., Mrazík s pendrekem v ruce. Má podtitul: Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné, Prostor, Praha 2021
Putin, V.V., Nová Putinova doktrína, Обращение Президента Российской Федерации, http://kremlin.ru/events/president/news/67828, 12.9.2022
Solženicin, A., Souostroví Gulag, 1.,2. a 3. díl, OK CENTRUM, Praha 1990
