Velikonoce na norské způsoby

Neoddiskutovatelné je to, že velikonoční dny jsou stále světlejší a delší, krokusy směle vykvétají a štěbetání ptáčků se všude navrací.

Zvolením odstínů žluté barvy /mnohdy aniž si to uvědomujete/ jež hýří optimismem a nadějí a přinášejí něco navíc do našich domovů i životů se nadzvedneme ven ze zimního spánku. Žlutá barva bývá často označována jako antidepresivum. Žlutá nám připomíná slunce a teplo a barva má ovlivňovat tělo, aby produkovalo více toho, co nás činí šťastnými a pozitivními. Žlutou barvu je proto dobré mít v místnostech, kde potřebujete být společenský, kreativní a aktivní. Nejen o této barvě se na svém webu rozepsal největší společnost na světě, pokud jde o nátěry pro lodě a jedna z vedoucích světových společností co se týče výroby barev obecně. Jmenuje se Jotun a je norská.    

I když Velikonoce bývají spojeny se žlutou barvou, zelená je rovněž krásná velikonoční barva. Venku se začíná zelenat, raší a roste. Zelená barva na stěnách dodává místnosti krásný jarní nádech. A bez ohledu na to, zda si bude dotyčný připomínat Velikonoce doma nebo na chalupě, má mnozí za hezké si prostřít pěkný velikonoční stůl ubrusem s vajíčky, kuřátky, slepicemi a postavit si na ten ubrus svícny na svíčky, či na čajové svíčky z tyrkysového skla. Zelenými řezanými květinami jako třeba narcisy, tulipány, chryzantémy, kolopejkami atd. v bílých vázách a, pokud jaro již natolik pokročilo, tak také i s rozpučenými větvičkami ze zahrádky, jež se v teple rozevírají v krásné zelené barvy a květy. To vše je doplněné dalšími jemnými textiliemi a tradičními velikonočními dekoracemi jako malovanými kraslicemi, díky čemuž se stůl stane lákavým a útulným.

Podávají se pokrmy mj. z jehněčího a vajec, na Zelený čtvrtek maso s norskými obdobami knedlíků nebo obdoba palačinek se sádlem, popř. zelná polévka, eventuelně ryby a na Velký pátek sleď, či slanější maso s tuřínovým pyré a bramborami anebo hrachová polévka s masem z vepřového kolene a zeleninou. „Palivo“, jež pohání úsilí o zdolávání velikonočních hor bývají sladké a šťavnaté pomeranče a mandarinky. To proto, že bývávaly nejdostupnější v době kolem Velikonoc. V Norsku byste touto dobou zahlédli kromě šťastných dětí soutěžících v hledání i házení vajíček i děti žvýkající pomeranče a mandarinky během pauzi na vrcholech hor a kopců. Mlsají čokoládu, marcipán i dalšími dobrůtky plněných, někdy i vlastnoručně ozdobených lepenkových vajec a pijí žlutou limonádu Solo chuťově připomínající Fantu. Nicméně Norové hltají např. i citronové dortíky, či dortíky vrstvené šlehačkou a jahodami/malinami/jiným ovocem, či třeba borůvkami.

Zvláštní místo ale zaujímá norská oficiální „túrová“ čokoláda Kvikk Lunsj, kterou si nejeden Nor, než vyrazí, o Velikonocích přibalí se svačinou. Prostřednictvím deníku Avisa Nordland se dozvíme, že na trhu je od r. 1937 a svůj původ si odvozuje od lyžařské túry, kdy Johan Throne Holst, zakladatel hlavní norské čokoládovny jménem Freia, i s obchodním partnerem zabloudil. Onen obchodní partner si měl postesknout, že si Throne Holst zapomněl na túru vzít s sebou čokoládu, což mu od té doby leželo v žaludku. Od šedesátých let nechává společnost Freia na baleních čokolád této značky tisknout tzv. „fjellvettreglene“, tj. pravidla pro rozumný pohyb v přírodě, jež bývají v Norsku parafrázovány a také slouží jako nevyčerpatelný zdroj zpestření humoru.

„Nenorům“ se může zdát Kvikk Lunsj podle magazínu The List určeného nejen pro zahraniční studenty v městě Trondheim jen jako napodobenina čokolády Kit-Kat a ani omylem tak podstatná jako je ona, aby ručil za to, co v sobě slibuje název, jenž znamená „rychlý oběd“. Jenže očividně se mýlíte. Podle valné části Norů je to 47 gramů čisté čokoládové dokonalosti, jež povýší každou túru na téměř božský zážitek – a to si raději zapamatujte.

Je zvláštní, že nezbytnou součástí užívání si útulných velikonočních prázdnin v Norsku je zachumlat se ve své chalupě a být u toho, kdy se v „nejpokojnější zemi na světě“ zrovna odehrává nová série vražd. Paskekrim, či velikonoční zločiny je v norštině univerzální termín pro všechny detektivní romány nebo televizní seriály, jichž si Norové užívají o Velikonocích. Navzdory popularitě severských detektivek je Norsko údajně jedinou severskou zemí s touto tradicí. Začalo to už v roce 1923 dramatickou reklamou na nový kriminální román těsně před Velikonocemi a pak tato tradice sílila. Dnes má dokonce i NRK ve své aplikaci specifickou kategorii pro nervy drásající paskekrim, jímž se můžete se svou rodinou bavit.

Dále je tu zvláštní tradice kvízů. Jsou dalším „trhákem“ norských Velikonoc, ať již u kakaa a krbu doma, či na chalupě. Již od osmdesátých let lidé rádi sledují rodinné kvízové ??pořady jako paskenotter, v překladu velikonoční oříšky. Své znalosti si také můžete otestovat proti svým přátelům pomocí některé z každoročně vydávaných knížek s velikonočními kvízy: V každé norské chalupě minimálně narazíte na nějaké ty staré/otrhané/odrbané.

Svým kořenům a svému podtextu navzdory, v dnešní době je sice velikonoční dovolená pro většinu Norů o běžkování, pobývání si s rodinou a přáteli na chalupách a opalování se u stěny obrácené k slunci, či v rámci běžkování, čtení detektivek atd., ovšem i tak vyvěrají z křesťanského poselství to kulturní dědictví a ty tradice, jež se vážou na Velikonoce, tedy scházení se, hodování, která se s širší rodinou/okruhem přátel protáhnou a celkové zklidnění tempa.

Proslýchá se a mezi komentáři a dopisy čtenářů se lze dočíst, že člověk nemusí být věřící, aby byl přesvědčený o tom, že je to s podivem a smutné až žalostné, že hlavní masmédia dosud o Velikonocích ani jednou netématizovala poselství Velikonoc jako svorníku křesťanské víry a nejdelšího volna v roce (které dokonce patří k nejdelším na světě – to díky svátečním dnům v kombinaci s víkendem), z něhož dodnes profituje každý. Včetně těch, jež nejhorlivěji znemožňuji křesťanství. K tomu masmédia prý dělají, co můžou, aby přesouvali směřování naších životů, aby byly o tom, o čem jsou přesvědčena ona, že by měla být to nejdůležitější v naších životech.

Přitom jedinci mezi Nory zdůrazňují mj. na sociálních sítích, jak vědomosti nejen o Velikonocích je důležité zprostředkovávat (všeobecné znalosti Norů bývají označovány za absolutní propadák) nehledě na osobních preferencích a přesvědčeních. Jde o to, být si vědom toho, odkud pocházíme my i naše tradice a valná část naší kultury. Tvoří to ten tmel mezi námi a pokoleními před námi a je to /navzdory snah vlád i úřadů o splynutí v shluk náhodných osob na náhodném kusu území/ součástí „příběhu o nás“, to, co dělá, abychom se mohli nazývat národním státem. 

Velikonoce jsou důležité pro větší část obyvatel, než se vám může připadat: 80 % Norů je člen luteránské církve, a 21 % Norů sebe považuje za „osobní křesťany“, jak se v Norsku označují ty, jež se vědomě rozhodli pro a vyznávají tuto víru a zúčastňují se církevního uctívání. „Styčná plocha“ křesťanských církví a společnosti zejména v pohledu na to, čemu se do r. 2012 říkávalo státní církev jakožto kulturní instituci je stále značná, a to navzdory rozpínavosti jiných náboženství než luteránství, klesající účasti na bohoslužbách a rádoby progresivismu řady duchovních ve snaze obnovovat tvář církve navenek, aby šla s dobou.    

Takže sečteno a podtrženo: máme, ač nyní žijeme v světštější společnosti, tisíciletý hodnotový základ v křesťanství, jenž se nevytratí jen tak. Není to jen po pohromách, že Norové hledají útěchu v kostelech (povolaní pracovníci luteránské církve mají ve zvyku po mimořádných událostech jako třeba nehodách či úmrtích zvláště vážených osob otevřít kostely).       

Veronika Haderleinová-Hogebergová v magazínu Minerva uvádí, že je třeba se vyvarovat vykořeňování národa odstraňováním toho, co lidem propůjčuje něco, čeho se mohou držet, něčeho, co je dostatečně konkrétní a co se nemění v důsledku krátkozrakých ideologických vnuknutí a zásahů. Kontinuita a možnost propojení historie vašeho života s lidmi, kteří žili před vámi konkrétním a hmatatelným způsobem, ať už prostřednictvím hmatatelných tradic nebo sdílené geografické příslušnosti, to je pro nás lidi niternou potřebou.