Za dvacet čtyři let profi kariéry oblékal dres jednadvaceti klubů v sedmi krajinách světa. Většinou s osudovým číslem 39. Na počest své mámy Jany. Neměla ještě ani čtyřicet roků, když ji srazilo nákladní auto a Róbert v šestnácti přišel o nejmilovanější bytost.
Táta Peter zůstal na tři kluky sám.
„Kruté, kruté... Máma pořád chybí, táta to ale dal,“ vypráví pohnutě. „Věnoval se nám neuvěřitelně, moc mu za to děkuju. I mámě, dokud žila. Bylo to v mladém věku, nebylo to jednoduché, ale díky sportu jsem byl stále v pohybu, tak jsme to možná zvládli trošku lépe, nebo spíš jsme to ani nedokázali pochopit, co se stalo. A děkuji také trenérům, co nás posunuli až do top hokeje. Pak už to bylo jiná jízda.“
Z volejepodcast iDNES.cz |
To teda. Než Robo získal v osmnácti čtyřletý kontrakt v Hartford Whalers jako devítka draftu NHL se šikovnýma rukama, slavil doma s Trenčínem ještě federální titul.
Začít se však sluší v malebné vísce Vysoká nad Kysucou u zubní ordinace táty, kde chlapci bruslili s hokejkou, třebaže sám tíhl k fotbalu. „Udělaly se mantinely a už to jelo. Byli jsme na ledě před školou, po škole, do večera, ice time jsme nemuseli řešit,“ vrací se Petrovický do dětství.
Mimochodem, mít otce zubaře, to je pro hokejisty solidní vklad. „Ale zuby mám pořád původní. Nechápu to, 24 roků profi hokeje a nepřišel jsem o ně. Nevím, jak je to vůbec možné. Zlomenin a šrámů v obličeji bylo hodně,“ usměje se. „Táta si to hlídal. Když jsme si dali košík dolů, musel být chránič na zuby, byl to rozkaz.“
Spojit Róberta a Ronalda vznikla by superhvězda
Z řeky Kysuce to s mladším bratrem Ronaldem dotáhli až do NHL, nejslavnější hokejové soutěže světa. „U té ordinace to všechno začalo. Bratr se dostal až na top level, klobouk dolů. Dost lidí nám říkalo, že kdyby se spojil styl Ronalda a Róberta, vznikla by superhvězda,“ usmívá se starší ze sourozenců.
Má o čem vyprávět. Sny si plnil postupně. „Cíle se mění, jak se zlepšujete. Vyhrál se světový titul, poznal jsem hodně míst a hráčů. Byly tam pády i vzestupy.“
Odejít po sametové revoluci do Ameriky byla výzva, kulturní šok.
V Hartfordu se poznal se slovutným tenistou Ivanem Lendlem, který Whalers spoluvlastnil. „Golf jsme si spolu zahráli, tenis ne,“ usměje se. „Přišel občas do kabiny. Skvělý člověk. Dobrá debata, jako mladí jsme obdivovali tenisové hvězdy.“
Už jsem potřeboval změnu, říká asistent Petrovický o olomoucké trenérské štaci |
Skautům Hartfordu se zamlouvaly ofenzivní schopnosti osmnáctiletého Slováka. „Neměl jsem očekávání,“ líčí. „Mužstvo bylo spíš fyzické, pracující. Šel jsem to do kempu zkusit, stalo se to, že se začalo dařit, a ještě den před zápasem nevěděli, co se mnou. Nechtěli mě pustit do Evropy. Podepsal jsem čtyřletou smlouvu, začalo se se mnou velmi dobře pracovat.“
Více než na Lendla vzpomíná na americkou rodinu, která jej přijala za svého. „Byli jako mí druzí rodiče, stále jim volám.“
Modano přihrává, ruce brní
Až v Dallasu naplno poznal, co hvězdy umí s pukem, že přihrávka sviští téměř jako střela. „Když mi Mike Modano na první trénink přihrál, skoro mi urval ruky,“ vybaví si Petrovický ještě dnes náraz černé gumy do čepele. „Už jsem vnímal, že tohle jsou top hokejisti světa, pomalá přihrávka neexistovala. Přizpůsoboval jsem se. Dallas je skvělé město i organizace. Nevyšlo to, musel jsem na farmu, ale byly to skvělé zážitky.“
V St. Louis Blues zase hltal oddané fanoušky, tvrdého střelce Bretta Hulla, řízného beka Al Macinnise, či brankáře Granta Fuhra. „Zralé mužstvo, strávili jsme spolu spoustu času i mimo led, na golfu.“
Prosadit se mezi bluesmany nebylo snadné. Obávaný kouč Keenan, známý jako železný Mike, přivítal nováčky na kempu pro 70 hráčů ve velkém sále. Zvedl ruku, po chvíli ukázal tři prsty: „Jsou jen tři volná místa.“
Petrovický se otočil na souputníka Libora Zábranského: „Jdeme do boje.“
Zvládli to.
V Tampa Bay si s kumpány Pavlem Kubinou a střelcem zlatého olympijského gólu z Nagana Petrem Svobodou užíval slunného života na Floridě. Mužstvo, jež až později dobylo bájný Stanley Cup, se teprve budovalo a fanoušci se učili chodit na blesky. „Když jsme hráli doma s Detroitem, bylo na tribunách červené moře jejich dresů. To se časem otočilo,“ podotýká.
Se Svobodou se potkal i nedávno na štaci ve švýcarském Lausanne, kde Petrovický dělal ředitele pro hráčský rozvoj, než se vydal před touto sezonou trénovat do Olomouce. Svobodu poznal jako tvrdého klubového šéfa: „Vyžadoval od každého sto procent.“
Houževnaté, leč neúspěšné snažení o místo v NHL završil na Long Islandu. Konec u Islanders byl trpký, málo času na ledě, dvě tři střídání za zápas a šlus. Mančaft okolo kanonýra Czerkawského a obránce Hamrlíka strádal. „Také hledali tvář. Hrál jsem málo, bez vysvětlení. Řekl jsem si, že to stačí, přišla nabídka z Evropy. Ožil jsem ve Švýcarsku, dělal jsem body, skvělá liga i místo pro život.“
Z VOLEJE: Draft z teletextu. Prusek o tažení Senators i vyhlížení Haška |
Devět let srdnatých pokusů o průlom v zámoří bylo tak akorát.
„Udělá vás to silnějším, ohobluje vás to i do života, zažíváte i kruté chvíle, neprávem. Byl jsem poctěný tou možností zažít NHL, ale také federální ligu, olympiádu, mistrovství světa,“ ohlíží se majitel světového zlata ze Švédska z roku 2002. Zažil i krach slovenského týmu v Naganu. Ví, že cesta vzhůru je složitá, ale pořád je to jen hokej.
Ty vole, to je ségra
I zářící New York má v Petrovického životní pouti důležitou roli; jemu a manželce Šárce se tam narodila dcera Kiara Jane, která hrála tenis a dnes je oporou bratrovi Rayenovi, jenž jde v tátových šlépějích, byť se z útočníka přeškolil na beka. Smlouvu má v Liberci, naposledy působil ve Vsetíně a Trenčíně.
Světoobčan Petrovický je vděčný své paní, která jako dcera slavného trenéra Vladimíra Vůjtka byla navyknutá na zapeklitosti hokejového soužití a měla pochopení pro kočovný způsob života. „Ví, čím se hokejisté trápí. Byla má podpora,“ říká. „Stěhování byla součást, do toho dvě děti, žena měla výborný systém. Stalo se, že musela zabalit, přišly věci na nové místo – a tam se to změnilo a museli jsme se znovu stěhovat. Cestování nám nevadí. Rád bych byl v kariéře na jednom místě, ale ztotožnil jsem se s tím a bojoval do posledního zápasu.“
Svou choť poznal už jako dospívající mládenec v Trenčíně, odkud pochází tchýně. Šárka šla po náměstí s bratrem Vladimírem, rovněž hokejistou NHL. Drželi se spolu, takže si Petrovický myslel, že má hokejový sok novou přítelkyni. „Ty vole, to je moje ségra,“ opáčil.
Tak začala velká love story. Recept na dlouholeté manželství?
„Měnit kluby a země bych nedoporučoval,“ usměje se. „Spíš respekt a nastavit si priority.“
Kde je vlastně doma? „Vracím se do Trenčína, otec je Žilinčan, narodil jsem se v Košicích a vyrostl na Kysucách. Poznal jsem hodně lidí, míst, kultur. Každé místo mělo své kouzlo. Tam, kde je dobře, to je momentálně domov,“ říká poutník Petrovický.
Dali to.