Článek
Tak máme velikonoční svátky za sebou. Pro někoho jde o dobrou zprávu, protože se v uplynulých hodinách cítil příliš zatížen. Kupříkladu přípravou, jíž věnoval hodně času, aby vše klaplo podle jeho představ a zavládla obecná spokojenost. Nebo když trávil nebo musel trávit tolik času mezi příbuznými. Jiný se postupně sbírá z dlouhé řady kilometrů pěšky nebo na kole, když hledal správnou mrskací příležitost. Navíc šlo o jeden z prvních dnů, kdy se po předchozích mrazech a větrných a deštivých dnech dalo delší dobu pobývat venku. Pro třetího kráčí o spíše špatnou zprávu, protože končí doba pojídání dobrot, laskomin a četné příležitosti k popíjení, je nucen opustit blízké osoby s blízkými zájmy. Na jednotný pohled prostě nenarazíme. A navíc zde máme ještě jeden.
Už po několik let se setkávám s tvrzením, že dnešní děti jsou horší než jejich předchůdci. Méně pomáhají při domácích pracích, déle vysedávají před TV obrazovkou a u počítačů a nad tablety a mobilními telefony, ve větším rozsahu používají neslušná slova, odehrálo se více krádeží, napadení, šikanování, loupeží a vražd, jejichž autory byly právě děti atd. V souvislosti přímo s Velikonocemi se povídá, že chlapci a holčičky mají slabší znalosti koled a navíc se uchylují k jejich kratším verzím. A trestuhodné je, že vykoledovaná vejce rozbíjejí o silnici nebo se jimi trefují do patníků a do vývěsních tabulí. Jaká je skutečnost? Nejde o zkreslenou informaci a o úmyslně zavádějící názor? Rozhodl jsem se přijít celé věci na kloub. Zajímalo mě, co se ve skutečnosti děje a především co se skrývá pod vnější slupkou. Co jestli se něco jen jeví, ale pravda je jiná?
Ke splnění velikonočního úkolu jsem měl docela příhodné podmínky. Právě jsem dlel na větší vesnici, která je obklopena několika dalšími. Vzal jsem si kolo, nelenil jsem a pár jich poctivě objel. Viděl jsem na vlastní oči spoustu dětí. Jenže spoustu - ve srovnání s jakým stavem? Oproti stavu před desítkami let jich bylo méně. Příčinou byl relativně častý převoz autem péčí rodičů místo po svých. Přesto se „pěšáci“ vyskytli. Některé si nesly klasické koledovací košíčky, ale jiné se vyzbrojily dost nevkusnými igelitovými taškami, z nichž ne všechny nápor vykoledovaného zboží vydržely. Ale jak říkávala babička, proti gustu žádný dišputát. Snad bych jen doplnil ještě jednu známou lidovou zkušenost - „jak si kdo ustele, tak si lehne.“ Neplatí sice absolutně, což si někdy ještě ukážeme.
Na jednom místě jsem zaregistroval, jak skupinka čtyř dětí se jako velká voda nahrnula do stavení. Zakrátko už odcházely jinam a já jsem měl důležitý poznatek. Jestliže každé z nich s něčím vystoupilo, nemohly se prezentovat ničím dlouhým. Pokud zaznělo poděkování ze strany darujících, na více než tři věty koledování vyjít nemohlo. Možná jsem uvažoval chybně a uvnitř zaznělo jakési čtyřkoledí. Moje pouť se tak zkomplikovala. Musel bych za koledníky až za vrátka a do síní a předsíní nebo se poté ptát navštívených obyvatel. V každém případě bych se stal aspoň trochu podezřelým. Kdo ví, zda by mě neoznačili za pronásledovatele dětí, či dokonce za pedofila, který stopuje své budoucí oběti a číhá na vhodné uspořádání. Nebo by mě vyhodnotili jako osobu, která se chce bezplatně napít alkoholu? Anebo se najíst na úkor „poctivě pracujících“ dětí? Pak jsem mávnul rukou. Co je vlastně krátké a co dlouhé vystoupení? Možná ani politici jako elita národa nemají v délce jasno, jak potvrzují jejich proslovy v parlamentu.
Více pozornosti jsem proto věnoval počtu rozbitých vajíček. V předchozích letech jsem jich po vozovce a po příkopech viděl docela dost. Litoval jsem úsilí slepic i hospodyněk, které je barvily a zdobily. Někdy i vařily. Zdálo se, že děti si darovaných věcí neváží. Letos jsem jich na vlastní oči viděl méně. V duchu jsem trochu zajásal, jak se stav zlepšuje a jak máme uvědomělejší a lépe vychované ratolesti. Nebo je správný pohled, že naši malí potomci více trpěli nouzí? Když si člověk uvědomí, že přes 60 % pracujících bere nižší než průměrný plat a stejný počet rodin má menší či větší potíže s rodinnými financemi, pak by se jeden nedivil, kdyby Velikonoce byly chápány jako vítaný přivýdělek a příspěvek ke zlepšení neutěšené rodinné situace. Pak se mnohé děti snažily spíše se najíst než mít zážitek z předříkávání a zpívání a z pochval dospělých. Ale co když byly prostě jen línější než loni a předloni a místo toho, aby koledovaly, seděly před TV či jinou obrazovkou? Nevím. Asi ani není přehled.
Moji analýzu ovlivnilo i vyprávění tchyně, jak v předchozích letech vesnicí pravidelně procházel ne zrovna mladý muž, kterého neznala. Avšak objevoval se vždy právě v čase Velikonoc. Nosil s sebou větší a ne zrovna výstavní tašku a doprovázel menšího chlapce. Od něj se jako tradičně zvědavá osoba dozvěděla, že jsou chudí a on že má za úkol vykoledovat co nejvíce, aby měli co jíst na co nejdelší dobu. Ze soucitu mu do odrbaného košíku přidala pár kousků navíc. Kluk sice slušně poděkoval, ale již spěchal. Musejí prý stihnout ještě další obce. Vskutku svérázný přístup.
Do závěrečného názoru přispěla jedna paní, která mi potvrdila, že lidé na vesnici letos dávali málo vajec. Aby ušetřili čas a nezdržovali se barvením a vykreslováním různých motivů, koupili pár čokoládových krasliček a pytlík s drobnými sladkostmi. Prý po nich děti s radostí sáhnou - dokonce raději a častěji - a všichni jsou spokojeni. Nakonec proto ani nevím, jestli mé postřehy měly smysl. Možná jsem něco odhalil, ale třeba jsem se spletl. Příště výzkum zřejmě vynechám, nebo se na něj budu muset lépe připravit.
