RECENZE: Planetky. Soukromé vesmíry v povídkách, jež se vzájemně tříští

Autorka má za sebou plodné pandemické roky, kdy přivedla na svět zdařilou erotickou novelu o vztahu teenagera s usazenou třicátnicí Co je ti do toho a následně neméně syrovou a znamenitou Hyenu o dopadu alkoholismu na nejbližší rodinu.

Její zatím poslední Planetky kombinují šest v minulosti vydaných povídek, z nichž se pár pohříchu objevilo i ve zmíněné prvotině před více než dekádou, a šestici zbrusu nových, předtím nepublikovaných.

Zatímco první skupina představuje veskrze svébytné počiny, u nichž se žádný styčný bod nenachází, ve druhé polovině jde o panoptikum obyvatel téhož pražského činžáku, kteří všichni ze svých oken hledí na postaršího umělce malujícího obrazy ve vnitrobloku jejich domu.

Dohromady tvoří zvláštní, do značné míry neukotvený chumel nesourodých útvarů, a to jak tematicky, tak stylisticky.

Návaznost příběhů lidí žijících pod jednou střechou se ještě nalézt dá. Vyjma Lasičky pojednávající o psychicky narušené vetřelkyni bytu matky samoživitelky a Blahonautů, nevšední romanci mezi pracovními kolegy, však o příliš nosné náměty nejde.

Narativně i jazykově poutavější jsou dříve se datující dílka, zejména úvodní Kůže je ještě bílá, smyslná próza o tělesné touze mezi fotografkou a její modelkou. Právě ta se vyznačuje krajně vábivou hrou se slovy, kterou Lundiaková odjakživa ovládala a nikdy se nezdráhala ji sebejistě vyrazit na papír.

Literárka nesmírně vyniká obrazotvorností, jejíž úroveň jí může řada soudobých tuzemských tvůrců závidět. Místy až přehnanou metaforičností si nicméně tak trochu dává vlastní gól, jelikož zakrývá podstatné sdělení, jež mělo z textů nejspíše vyvstat, jenže mnohdy zůstává zamžené.

Drolí se navíc i kýžená obsahová celistvost, kterou by každá povídková sbírka měla zachovat. Jednotlivé úseky, poněkud násilně slepené k sobě, se stávají slabými, než aby vznikla kompaktní literární sluneční soustava.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Planetky - Hana Lundiaková