Nový Bydžov - Oficiální web Město českých královen a studentských merend

Na pár slov s…

tentokrát s PETREM VACKEM

Herec, zpěvák a moderátor Petr Vacek se narodil v roce 1965 ve Slaném. Po úspěšném ukončení přírodovědného gymnázia absolvoval také DAMU, nastoupil krátce do divadle Vítězného února v Hradci Králové, poté přijal stálé angažmá ve Studiu Ypsilon v Praze. Hostuje v Divadle Na Jezerce, kde nejen hraje, ale i režíruje. Z filmových a televizních rolí jmenujme např.: Amerika, Saturnin, Učitel tance, Mazaný Filip, Zdivočelá země, seriál Ulice a řada pořadů jako moderátor: Na vlastní nebezpečí, Pomáhejme si, Tajemství těla aj. Věnuje se také překladatelství a tlumočnictví z angličtiny, spolupracuje s ekologickým hnutím Greenpeace a spolupracuje s občanským sdružením Letní dům, které pečuje o děti v dětských domovech. Petr je čtyřnásobným tátou.

Já jsem na Vás dostal kontakt od našeho společného kamaráda Petra Macháčka, se kterým se potkáváte v Divadle Na Jezerce v komedii Charleyova tet, kde Vy hrajete právě roli tety. To je slavná role, viďte? Hrával ji Lubomír Lipský dlouhá léta, pak Jan Hrušínský, Radek Holub před Vámi a možná první byl kdysi Vlasta Burian… Jak vy si tuhle roli užíváte?

Já si ji užívám teda velice. I když je to vlastně taková fraška, tak je výborně napsaná. Což je docela výmluvný, že to ten Thomas napsal už před více než 130 lety a tak dlouho už se to hraje. A je to vlastně takovej předobraz všech těch rolí, kde se chlap dostane do role ženy, jako to bylo třeba v Někdo to rád horké a spousta jiných. A to je na tom právě strašně vtipný. Tam je ještě jedna hrozně zajímavá věc, jak ty situace jsou vyhrocenější o to společenský vychování, o tu etiketu té Anglie. Že spousta věcí není možných a pro nás absolutně nepochopitelných, že by někdo nemohl jít na rande, aniž by tam s ním byla nějaká dospělá, příbuzná osoba. Takže já si to tím pádem užívám strašně moc. A tím, že je to vlastně takhle šílený, nakopnutý, tak si můžu leccos v tý postavě dovolit a ono mi to projde. Takže o to je to vtipnější a zábavnější.

Když jsme začali u toho Petra Macháčka, mohl byste nám na něj něco prásknout, prozradit něco ze zákulisí, z šatny? Nějaký drb třeba?

To já vám asi neprozradím, protože my se vídáme hrozně málo. My se vidíme jenom v těchto rolích, takže já si teďka opravdu na nic nevzpomenu…

My ho známe hlavně jako skvělého zpěváka z našich Jarních jazzových koncertů, nebo z dopoledních výchovných, který tu zrovna nedávno měl… Ale řekněte mi, je i dobrý herec?

To asi nemůžu soudit všeobecně, protože já Petra znám jenom z toho, jakým způsobem on vystupuje v té Charleyově tetě, kde je teda naprosto přesnej. A on má takovej úspornej styl hraní, což se pro ten anglickej styl humoru hrozně dobře hodí. Ale abych byl opravdu schopnej ho hodnotit, tak bych ho musel znát trochu víc. To, co dělá v tý Charleyovce, to je úplně přesný.

Pojďme zpátky k Vám. Vy jste mimo jiné taky členem rady Greenpeace ČR. Co si pod tím můžu představit. Jezdíte třeba zatahovat velryby na moře nebo něco podobného?

Takhle úplně ne. Já už teda v tý radě nejsem, ono je to daný zákonem, že v tý radě můžete být jenom určitý počet let a pak Vás musí někdo nahradit. Takže já už jsem dneska jenom podporovatel Greenpeace a každý rok jim posílám finanční dar. Ale pravda je, že my jsme třeba jezdili k Temelínu, dělali jsme nějaký přímý akce, že vlastně ta moje podpora Grennpeace nebyla jenom v tý radě. A co se týká ty rady, tak to je tak, že tím, že je to vlastně nezisková organizace a je plně závislá na příjmu od jednotlivých individuálních dárců, tak tam se strašně hlídá, aby to někdo nezneužil. Celá ta činnost se hrozně hlídá. Vlastně u každé neziskovky máte tzv. radu, ta se sejde jednou, dvakrát do roka. Ředitel předloží zprávu, teď hodnotíte, jestli opravdu dělají, to co dělat mají, dostanete finanční zprávu, takže zas musíte zkontrolovat, jestli se tam opravdu neplýtvá s penězi. Tam je vlastně velmi důkladný systém kontroly těch financí. Mimo jiné, aby je nikdo nezneužil, aby se to pak neobrátilo proti tý organizaci. Takže na to se musí dát velký pozor. Takže ta práce v tý radě je taková, řekl bych, velmi nudná, kancelářská, úřednická, ale je prostě nezbytně nutná. Pro mě to bylo strašně těžký, protože všechny ty jednání byly mezinárodní, tím pádem jsem tam seděl celý den a celý den jsem mluvil anglicky a mluvil jsem o takových věcech, jako že máte nějaký tabulky a musím říct, že to pro mě bylo velice náročný. Daleko radši jsem byl někde v terénu nebo před Strakovou akademií s nějakým transparentem nebo tak. Ale já vlastně Greenpeace podporoval vždycky. Tím, že když potřebovali něco odmoderovat, nebo když se točili nějaký klipy nebo něco takového, tak jsem tam byl.

Vaše postava v seriálu Ulice je prý podobně ekologicky smýšlející jako jste Vy sám. Je to náhoda nebo je to záměr scénáristů? Nebo jste si to mohl i nějak ovlivnit sám?

Tak spoustu věcí jsme dopředu vždycky konzultovali. Oni to sami takhle v tom roce 2004, kdy to dávali dohromady, vymysleli a pak zřejmě hledali, kdo by se jim na to hodil. A protože se už tehdy o mě vědělo, že se o tyhle věci zajímám, tak asi padla volba na mě.

Ale my jsme se vždycky snažili nějakým způsobem něco dostat do tý Ulice, aby se třeba o něčem mluvilo. Velmi taková „ekoaktivistka“, je Veronika Čermák Macková, taková hvězda Ulice, dneska jsem o ní někde četl, že ji nazvali nejkrásnější herečka Ulice, což ona je krásná ženská, a hlavně to má v tý hlavě srovnaný a o tyhle věci se strašně zajímá.

Vy jste spolu dělali i nějaký pořad…

To už bohužel přestalo, ale dělali jsme takový ekologický pětiminutovky pro web Novy a vždycky jsme se snažili udělat z toho nějakou srandu. Jmenovalo se to Expedice Ulice, kdybyste to někde hledali, tak to tam najdete, ale bohužel už se to nedělá.

Vy jste úplně v počátcích své kariéry byl členem souboru tehdejšího Vítězného února, dnešního Klicperova divadla v nedalekém Hradci Králové. Jak na to vzpomínáte? Jaké role jste tam tehdy sehrál?

Já jsem tam byl krátce, asi jenom půl roku, protože pak už jsem měl šanci odejít do Prahy, tak jsem toho využil a přesunul jsem se a začal jsem hrát v Řeznický a potom v Ypsilonce. Ale byl to pro mě strašně zajímavý výlet někam do úplně jinýho světa. Ono zrovna v tu dobu to nebylo úplně nejlepší období. Takový to veliký období, kdy tam jezdili všichni ti nejslavnější a nejlepší režiséři do Hradce, protože měli Prahu zakázanou, tak to mě bohužel minulo. Takže já jsem se spíš účastnil opravdu takový tý produkce, která byla vlastně hodně po vkusu diváka. Ale bylo to hrozně zajímavý z hlediska nějakých zkušeností a dovedností, ten půl rok. Prostě úplně jinej svět pro mě. Já byl zvyklej na takový hodně alternativní avantgardní divadlo a tady to byl vlastně úplnej opak. Ale bohužel těch zkušeností z toho Hradce jsem tolik neměl, protože jakmile se naskytla šance vrátit se do Prahy, tak jsem toho využil, protože i provozně to pro mě bylo náročný, neustále pendlovat mezi Prahou a Hradcem.

Takže pak přišla Řeznická a v roce 1988 Studio Ypsilon, jehož jste členem vlastně dodnes. Já myslím, že Vy musíte být z pobytu v tomhle legendárním divadle přímo nabitý zážitky, příhodami... Je to tak?

No to jsem, ale většinou se to nedá moc vypravovat. A hlavně to byly situace, které samozřejmě nikdo jinej nepochopí. Tam se třeba furt hráli nějaký hry, ještě vlastně za komunistů, když já jsem tam nastoupil, v tom 88‘, tak celý divadlo hrálo hru, že Jirka Lábus uvěznil celý ústřední výbor KSČ a drží ho u sebe ve sklepě. A všichni to naprosto vážně brali a furt se ptali: Tak co Kabrhelová, ta zas vyvádí, co?! Ale to se táhlo možná několik měsíců a všichni prostě hráli na to, že Jirka má ve sklepě ústřední výbor.

Tak to si nedokážu představit, kdyby se to prosáklo někam mimo zdi divadla…

Ono možná i prosáklo, protože, když nastoupil ten rok 89‘, tak vím, jakým způsobem se dostávali ven informace o tom, kdo co tehdy podepsal v tom divadle. Takže tam nějakej takovej informátor byl. Ale Honza Schmid to nějak dokázal vždycky zařídit. Furt se tam něco dělo. Třeba tam fungovaly služby. To znamená, že když byla polední pauza, tak kdo měl službu, tak doběhl naproti do cukrárny a přinesl malou krabici zákusků. Nebo jsme jeli autobusem a hráli jsme si na rozdělení Československa. Olda s Jirkou v půlce autobusu zatáhli záclonku a dělali, že jsou Slovensko, které se právě oddělilo. To byly neskutečný věci, co oni neustále vymýšleli.

Fungují tam do dneška takovýhle legrácky?

Samozřejmě že už ne. Protože spousta lidí z tý party už tam není. Někdo umřel, někdo odešel jinam… Kratina odešel, Polozcek umřel, Adá Kohout utekl do Němečka, Petr Popelka je mrtvej, Olda už tam není, Jirka Schmitzer taky ne… To byla taková ta parta tý legendární Ypsilonky.

My jsme tam z těch starších zbyli Jenda Jiráň, Jirka Lábus, Martin Dejdar, Jarka Kretschmerová, já, to jsou asi takový ty poslední zbytky starý scény. Ti mladí už mají úplně jinej životní styl. A vlastně v tu dobu jsme taky nic nemohli, takže proto jsme měli tolik času na to ho trávit spolu, kdežto vlastně dneska jak vidím ty mladý, tak každej z nich má, kromě toho že hrajou v divadle, ještě třeba nějaký zaměstnání, furt honěj nějaký seriály. Takže z existenčních důvodů už prostě tomu nemůžou věnovat tolik času jako my tehdy.

My jsme neustále všichni spolu chodili na mejdany. My jsme měli takový úžasný věci, že se vždycky v červnu jelo na tejden na Ostravsko. Bydleli jsme ve strašně hnusným hotelu ve Frýdlantě nad Ostravicí, kterej byl ale geniální, protože odtamtud bylo všude blízko, do hor, do bazénu, na kurty a tam se vždycky děly neskutečný věci.

A musím říct, že teď jsem na to zrovna vzpomínal, že Jirku Lábuse a Oldu Kaisera všichni znají, jak dělají ty srandy, ale když se na to člověk koukal zblízka, tak to byla největší škola Stanislavského, co já jsem kdy zažil. Že si někdo ve vteřině vymyslí, že je třeba Božena Tlučhořová nebo Růžena... Oni si vždycky vymysleli nějakou postavu a začali se jako ta postava hejbat, začali tak mluvit a uvažovat a neudělali nikde chybu. Já si myslím, jestli má někdy někdo vyučovat Stanislavského metodu, tak by to měli být tihle dva. Akorát, že oni nevěděj, jak to dělaj, oni to dělaj přirozeně, protože mají dar od Pánaboha.

Takže jsem měl pravdu, že jste odtamtud nabitý zážitky…

Jo a vlastně Vás to ovlivní na celej život, hlavně ten styl humoru. Mně se kolikrát stane, že někdy prostě něco řeknu a mám pocit, že všichni chápou, že je to humor a teď vidím ty vytřeštěný, vyděšený tváře a pak si řeknu „Sakra, aha, vždyť já nejsem v Ypsilonce.“

Ano, sdílení humoru ve stejné sociální bublině. A mimo tu bublinu to může pak leckoho překvapit.

Jo, třeba ten Jirka ten nemá žádný hranice. On miluje, když přivede lidi do rozpaků. Jemu nejde o to, aby byl vtipnej, ale vždycky udělá nějakou totálně šílenou věc, kterou nikdo nečeká a nikdo neví, jak na to má reagovat. A to jsou ty momenty, který on miluje ze všeho nejvíc na světě.

A s kým vy sdílíte šatnu v Ypsilonce?

My máme jednu pánskou šatnu a jednu dámskou šatnu, takže všichni chlapi jsou pohromadě. Sdílím šatnu s Jiráněm, Dejdarem, s těma mladejma, jsme všichni pohromadě.

Vy se taky věnujete dětskému publiku, je to tak? Jezdíte za dětmi s Majdou…

My to děláme strašně dlouho. Připravujeme i nový pořady, akorát jsme přece jenom už starší, než jsme byli v roce 90‘ a občas se nám stávají takové zvláštní situace, že jsem kolikrát viděl, že ty maminky si hezky zpívají ty naše písničky s námi, tak jsem je pak po představení chválil, že je to hezký, že se těm dětem věnují, že ty písničky znají a oni mi říkají: „My jsme na tom vyrostly, když jsme byly malý, tak jsme si to zpívaly.“ Tak to Vás tak jako zarazí a pak přijdete hrát na nějakej den nějakýho městečka a tam už lidi od rána pařej a teď vás viděj a přjde takovej nastávající důchodce s pupkem a s pleší, má trochu naváto a začne na Vás řvát: „Já jsem na Vás vyrůstal“. Tak to Vás zarazí, kdo všechno už to stihnul vyrůstat s Vašima písničkama. A musím říct, že do dneška mě to strašně baví. Je to zase úplně jinej svět, než to dospělé publikum. A my máme naštěstí všechny ty naše písničky od velmi dobrých autorů a myslím, že jsou velmi kvalitní. A mě může čert vzít, když někdo řekne, vždyť je to dobrý, vždyť je to jenom pro děti. Dětský piškoty musí být lepší než dospělý piškoty, dětský mýdlo musí být lepší než dospělý mýdlo, stejně tak to musí být s kulturou pro děti. Protože nejcitlivější a nejvnímavější věk vy ovlivňujete na celý život, pokud to prostě poserete, tak…

Je to takový mýtus, že dětskému publiku to stačí…

Jednak, když se jim to nelíbí, tak Vám to dají naprosto jasně najevo, protože se seberou a odejdou. A druhá věc je, že vy opravdu pracujete s člověkem, který to všechno vnímá a připouští si to daleko víc, protože Vám důvěřuje, protože to je dítě a kopíruje dospělé. Takže Vy tam můžete na celý život něco úplně podělat.

Vy jste velký milovník knih. Co nejraději čtete, nebo co máte momentálně rozečteného?

Já se přiznám, že jsem strašně dlouho nečetl. Já jsem takovej milovník knih, že o Vánocích dostanu spoustu knížek a sám si koupím knížky, který bych si chtěl přečíst a oni tady zůstanou a vlastně léta letoucí jsem se k nim nedostal. Vždycky si říkám, až jednou bude čas… Takže já teď vlastně nečtu skoro nic. Ale teď jsem doma trochu uklízel a vypadla na mě nádherná knížka Pohádka o Raškovi a to mě zase hrozně vrátilo k Otovi Pavlovi. A po těch letech, když to čtu vlastně na prahu šedesátky, tak se mi to furt stejně líbí. Ty knížky absolutně nezestárly, ty jsou naprosto dokonalý, ať už je to Smrt krásných srnců nebo ty sportovní knížky, Dukla mezi mrakodrapy a jiný. Ten Raška, to je něco tak půvabného. Takhle psal Márquez, takový ten magický realismus. Tak to mě opravdu bere.

Děkuji za tip. Otu Pavla čtu, ale tuhle knížku jsem neznal.

To je taková útlá knížka, kterou v tom mým vydání ilustroval Adolf Born a je to vlastně o té pouti Jiřího Rašky za olympijským vítězstvím v Grenoblu v roce 1968 a je to psané krásně poeticky jako pohádka, takže se vám tam mísí ty reálie 60. let s pohádkovým příběhem. A je to strašně krásně napsaný.

A díky tomu, že jsme na Jezerce dělali představení o Karlu Čapkovi [Ze života Čapka - pozn. aut.], tak jsem si zpětně procházel téměř celý dílo Karla Čapka a musím říct, že jsem to teď najednou chápal úplně jinak, než když jsem to četl jako kluk. Spoustě věcí jsem tenkrát asi ani nerozuměl a vyložil si je jinak. Ale fascinuje mě ta modernost toho Čapkova psaní, jak on je nadčasovej. Třeba ty úvahy o umění a jiné on píše s takovou laskavostí a humorem. Kdybych mohl někdy udělat něco do Violy, tak bych udělal pojednání O pražské lidové písni, to je tak napsané, že kdybyste si s tím někam stoupnul a říkal to jako Stand-up comedy, tak se budou lidi válet smíchy. Tak to jsou moje asi největší čtenářský zážitky z poslední doby.

Tak děkuji i za tento čtenářský tip. Pojďme závěrem k bydžovskému koncertu Petra Macháčka, kde vystoupíte jako host, tedy zpěvák. Na co se mohou novobydžovští diváci od Vás těšit? Co nám zazpíváte?

No, co jsem mluvil s Petrem, tak já bych tam spíš měl mluvit a něco říkat, to by měla být ta moje hlavní úloha. A že bych si tam pak měl jednu nebo dvě písničky zazpívat. Ale to Vám úplně přesně neřeknu co, na to bych se měl ještě podívat s Kubou Šafrem, který tam bude hrát na piano. Ale upřímně řečeno, já bych rád udělal něco z té swingové éry Ypsilonky, protože oni tehdy, jak se tím zabývali, vytáhli naprosto úžasný, vtipný a zábavný věci. Jako třeba Hřebík v botě nebo Můj strakatý kůň, to byly oblíbený písničky Honzy Schmida, nebo Lába vytáhl Saprment, ta žába ta má nožku, což bylo taky geniální. To by mě hrozně bavilo.

Já myslím, že ten swing by se k tomu jazzovýmu koncertu hodil…

To ano, tak asi půjdeme tímto směrem. Stejně tak mě baví Mládek, to je taky takový určitý druh jazzu, co dělával s tím Banjo Bandem, což jsem se dozvěděl od svých vzdělanějších, hudebnějších kolegů. Tak možná něco od nich, uvidíme.

Tak se necháme překvapit. Petře, moc děkuji za Váš čas, který jste nám věnoval a budu se těšit na viděnou 29. dubna v našem divadle.

Taky se těším a na shledanou.

Rozhovor připravil Petr Kruliš