Smrt, to slovo nám pořád jaksi vázne v krku. Když o ní máme mluvit, jsme z toho nesví. Jak tuto bariéru konečně překonat?
No hlavně to zkusme přirozeně. A od dětství. My jsme zavřeli smrt na hřbitov, za dvoumetrovou zeď. V mnoha zemích je hřbitov hezkou součástí obce, vlastně parkem s přidanou hodnotou, kde se ráno třeba cvičí jóga, na oběd si tam jdou sníst lidi jídlo a večer už třeba i grilují. Stejně tak staré a umírající jsme zavřeli do zdravotnických zařízení - a jinde se o ně snaží pečovat doma. A díky tomu všemu si už od dítěte zvykají vidět závěr toho koloběhu života.
Ale u nás neuděláme ani pohřeb, a když už jej uděláme, tak špatný a neosobní, který nikomu nepomůže. Děti jsou tam traumatizované, tak je příště ani na pohřeb nevezmeme, nebo jej ani neuděláme, a tak dokola. Proto se my, jakožto pohřební průvodci, snažíme, aby naše pohřby byly lidské, plné vzpomínek na zesnulého a plné lásky: zní to divně, ale naši klienti říkají, že se na ně doopravdy těší.
Jak o smrti mluvit?
Doporučil bych každému začít s babičkou a promluvit si o tom, co ji trápí? Co nedokončila, nedodělala, co nestihla doříci. Pokud jí hrozí smrt, co chce v nemocnici? Kdo tam má být, a kdo ne? Co když se dostane do komatu? Co chce, aby dělali s jejím tělem po smrti? A jaký chce pohřeb? Pomůže to smíření s babičkou, ale i se smrtí obecně. A nakonec, je to velmi praktické: až se to opravdu stane, tak ten šok bude menší a taky budeme mít mnoho praktických věcí už zařízených, takže budeme mít čas si sednout a truchlit…
Setkáváte se v praxi s mýty a nedorozuměními o smrti a ztrátě, které musíte často vyvracet či vysvětlovat?
Stále. Lidi bohužel dostávají naprosto chybné informace i od autorit, které by jim měly pomoci: od lékařů, sociálních pracovníků, psychologů, pohřebních služeb: Co typicky říkají našim klientům? S tělem zesnulého smí zacházet jen pohřební služba, nesmí být doma, pohřeb musí být v obřadní síni, mrtvě narozené dítě se nesmí pohřbívat, pohřeb musí být do čtyř dnů, urna se nesmí otevírat, popel se nesmí dávat mimo hřbitov, urnu musí ukládat jen zaměstnanec pohřební služby, termín pohřbu určuje pohřební služba… ano, toto opravdu říkají některé pohřební služby klientům i nám: Co si to dovolujete, určovat si termín pohřbu?
Oleg Vojtíšek
Oleg Vojtíšek, zakladatel Pohřebních průvodců
Oleg se narodil v Košicích česko-německým rodičům, studoval v Brně a téměř dvacet let už žije v Praze. Je zakladatelem Pohřebních průvodců. Občanským povoláním dělá transformační projekty ve firmách, které procházejí velkými změnami - pracoval například v Alze nebo v PPF. Ve volném čase se věnuje svým dvěma dětem, manželce, turistice, běhání a hudbě.
Jak reagovat na smrt? Doslechnu se, že zemřel příbuzný, kamarád a někdo mi to oznamuje. Vždycky tak trochu tápu, co mám říct a udělat.
Ano, lidé často neví, co říct, tak třeba neřeknou nic a kolem pozůstalých je takové vzduchoprázdno. Přitom stačí málo: zkuste vynechat kecy, uznat jejich ztrátu a nabídnout reálnou pomoc. Neupřímná kondolence nepotěší nikoho, věřte mi. Naopak nabídka, že vám pohlídám dítě, kdyby vám umřel manžel, je velmi konkrétní a fajn. Navíc nebudete tak sama.
Co když mi někdo vypráví o smrti blízké osoby, ale já jsem ji neznala. Přesto chci vyjádřit, že s jeho vzpomínkou či bolestí soucítím?
Tak to je o nějaké přirozené lidské účasti. Umíte říci kamarádce, že je vám líto, že se rozešla s partnerem? Tak potom umíte říci i toto.
Máte z praxe příklad, kdy otevřený rozhovor o smrti pomohl rodinám nebo přátelům lépe projít procesem smutku?
My jsme kvalifikovaní poradci pro pozůstalé a takové případy vidíme pořád, stejně jako psychologové. Typický příklad: paní volala, že chce udělat pohřeb manžela, že je už 5 let po smrti a že pohřeb nebyl. A že se na to chce sejít. Tak si říkám, to je celkem podezřelé, že pět let po smrti s tím ještě není vyrovnaná, tak jí povídám, víte co, doneste pár jeho fotek a vymyslíme to. Paní přišla, položila fotky na stůl, začala o manželovi mluvit a po třetí větě se rozplakala. Vysvitlo, že předtím vlastně s nikým o manželovi nemluvila. Pět let!
Každého to jednou potká, zemře mu někdo opravdu hodně blízký - maminka, tatínek, manžel… Jak to co nejrychleji přijmout a vyrovnat se s tím?
Pojďme začít tím, že “co nejrychleji” je opravdu chyba. Truchlení trvá a je to dobře. Nejdříve si musíme uvědomit, že tady náš zesnulý doopravdy není. Pak uvolnit emoce, vztek na svět, na zesnulého, na sebe třeba… a potom postupně začít rozvazovat pouta se zesnulým a navazovat nová pouta. Často, když to byl pro nás klíčový člověk, tak musíme “předělat” všechny vztahy kolem nás: měli jsme společnou rodinu, přátele. A tak postupně. Nejdůležitější je asi o tom mluvit, mít někoho, s kým o tom mohu mluvit, pořád a pořád. Ale, taky umět sedět tiše sám se sebou a s tou ztrátou.
A co s těmi dětmi? Snažíme se je před vším negativním chránit...
No pokud je “chráníme” před smrtí, tak jim zaděláváme na doživotní trauma. Maminky běžně říkají dětem “já tě nikdy neopustím” - když pak maminka umře, tak se člověku zhroutí svět, a to často i dospělému. Když řekneme “babička odešla do nebíčka”, tak děti budou chtít za ní. Taky není dobré, když řekneme “babička umřela, protože byla stará”. Děti si zvyknou, že umírají jen staří lidé, ale když jim potom umře spolužák, tak je to obrovský šok.
Od kolika let dovedou děti chápat smrt?
Děti chápou konečnost smrti řekněme od 8 let, ale i mnohem dříve si na smrt dokážou prostě “zvyknout”. A čím více pohřeb přizpůsobíme dětem, tím lepší to bude. Děti mohou vypustit balonky se vzkazy, namalovat babičce obrázek, připravit kytičku, namalovat něco hezkého na rakev nebo na urnu, a ne “stát tiše a důstojně” v černém obleku.
Jakým způsobem tedy s dětmi hovořit o smrti, zejména když se s ní setkají poprvé? Jak vysvětlit, že už se ten člověk nikdy nevrátí? Vymýšlet historky, nebo říct pravdu?
Samozřejmě pravdu, a to platí vždy. Ale, dítě lze na smrt připravit. Použít jako příklad třeba…křečka? Nebo roční období jako koloběh života. Pohádky i dětské filmy jsou plné smrti. Popelka, Lví král, Nemo, Doba Ledová. Tak s nimi o těchto smrtích mluvte. Děti přibližně do 8 let neumí ”vytěsňovat“, popírat smrt. Tak je to neučme. Neutíkejme od tématu, nelžeme a nevyhýbejme se otázkám.
Jak vy zvládáte emocionální zátěž, kterou práce pohřebního průvodce přináší?
Pomáháme lidem a oni nám za to děkují, a velmi děkují. Já se teda necítím nijak zatížen, protože to, co děláme, má hluboký smysl. Dám příklad: Já se vždy ptám učitelek v naší mateřské školce, kam chodí dcerka, jak zvládají dvacet ječících, neposlušných holčiček, že to přece musí být strašné, a ony mi odpovídají, že mají nejhezčí práci na světě.
Zdroj: iGlanc.cz, pohřební průvodce Oleg Vojtíšek
