Podle zdrojů nebylo sexualizované násilí na židovských ženách a dívkách vedlejším produktem války, ale války samotné, organizované a kontrolované těmi, kteří Židům upírali jejich právo na existenci.

Jak tvrdil historik Raul Hilberg: „Cesta ke zničení byla poznamenána událostmi, které se specificky týkaly mužů jako mužů a žen jako žen.“ Obě pohlaví byla vystavena podobným formám pronásledování a násilí – zneužívání, nucené práci, hladovění, deportacím, ponižování a smrti, ale pouze ženy se musely vyrovnávat s těhotenstvím, potraty a invazivními gynekologickými vyšetřeními. I když někteří židovští muži zažili různé formy sexuálního násilí, většina obětí a přeživších znásilnění jsou ženy.

Navzdory rostoucímu zájmu o zkušenosti žen s holokaustem zůstává problematika sexuálního násilí jedním z málo prozkoumaných témat. Válečná Ukrajina by mohla sloužit jako ohnisko a optika, jejímž prostřednictvím by bylo možné studovat otázky sexuální viktimizace a sexuálního jednání židovských žen během šoa.

Sexuální násilí během holokaustu na Ukrajině, stejně jako všude v nacisty ovládané Evropě, bylo genderováno především z hlediska pohlaví pachatelů a obětí. Drtivou většinu obětí/přeživších tvořily ženy a pachateli byli většinou muži – Němci a jejich spojenci, např. maďarští, rumunští, italští a místní kolaboranti a židovští spoluvězni.

Neexistují žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by měli nařízeno znásilňovat ženy, jak se to dělo během genocid ve Rwandě nebo bývalé Jugoslávii. Co vedlo tyto muže k tomu, aby se stali násilníky? Dnes existuje mnoho myšlenek, které se pokoušejí vysvětlit motivaci sexuálních zločinů během války a genocidy.

Jednou z nejproduktivnějších teorií je multifaktoriální model, ve kterém kombinace více faktorů vyvolala u mužů sexuálně násilné chování. Politické a ideologické faktory významně přispěly k šíření sexuálního násilí během holokaustu. Sexuální ponižování židovského těla bylo nevyhnutelným důsledkem dehumanizujících nacistických rasových teorií.

Představa, že sex s židovskou ženou (i vynucený) by představoval „rasové poskvrnění“ (Rassenschande), nebyla účinným mechanismem, jak zabránit znásilnění Němci, protože někteří z nich nepovažovali toto znásilnění za zločin. Pro mnoho pachatelů mýtus židobolševismu ospravedlňoval násilí proti Židům, kteří byli obviňováni z podpory sovětské vlády. Znásilnění tak mohlo být jen jedním ze způsobů, jak Židy potrestat a ponížit.

V tomto rámci násilníci svalovali vinu za znásilnění na samotné ženy, protože věřili, že si to „zaslouží“ za svou politickou volbu. V důsledku toho byly ženy znásilňovány nejen proto, že byly ženami, ale zejména proto, že byly židovskými ženami. Válečný faktor znamenal, že poměrně dost sexuálních delikventů bylo pachateli nebo svědky mnoha násilných činů, včetně zabíjení, což je učinilo zvyklými na násilí obecně a umožnilo rozšířit škálu násilí až na znásilnění.

Někteří muži věřili ve své „právo“ nutit ženy, aby uspokojovaly jejich sexuální potřeby. Sexuální pud však nelze považovat za dominantní motiv znásilnění, protože sexuální násilí je o moci, nikoli o sexu. Znásilnění není o sexu v jeho násilném projevu. Znásilnění je násilí ve svém sexuálním projevu.

Jak poukázala historička Regina Mühlhäuserová, holení vlasů, nucené svlékání a kontrola genitálií během šoa vyvolaly u žen pocity a významy, které se lišily od pocitů a významů mužů kvůli socializovaným genderovým rolím a očekáváním. Tyto činy ohrožovaly bezpečnost mužů, spíše než aby byly spojovány se sexualitou nebo sexuálním ponižováním.

Při těchto „rutinních procedurách“ v táborech a ghettech trpěly ženy nejen nepříjemným prohlížením ze strany mužů, ale i tím, že se muži dotýkali jejich prsou a genitálií. Některé tělesné prohlídky cenností byly zjevnými akty sexuálního násilí. Vyskytly se také případy sexualizovaného násilí páchaného s cílem potrestat ženy za určité prohřešky a zastrašit jiné.

Edmond Baumvald, který přežil holokaust v táboře Janowska ve Lvově, vzpomínal, že jeden z vedoucích tábora nutil nově příchozí Židy, aby se svlékli, aby se mohli zmocnit jejich majetku. Jedna z mladých žen to odmítla. Za neposlušnost ji donutil zvednout si zezadu sukni a pak ji střelil do genitálií. Zavolal jednoho Žida a nařídil mu, aby ji vozil po náměstí, dokud nezemře.

V mnoha případech šlo znásilnění ruku v ruce s rabováním židovského majetku. V takových případech bylo znásilnění metodou teroru a mučení, které mělo zastrašit ženy a zjistit, kde se nacházejí cennosti, nebo nástrojem trestu, pokud pachatelé nedostali to, pro co přišli. Taková znásilnění se často odehrávala v židovských domech nebo v jejich blízkosti za přítomnosti ženiny rodiny. Docházelo také ke znásilňování, které se odehrávalo nezávisle na rabování.

Němci nebo jejich kolaboranti znásilňovali ženy v kasárnách nebo v jejich domovech či na pracovištích. Aby zločin zakryli, často pak ženy zabíjeli. Podle vzpomínek přeživších holokaustu Volksdeutsche Florian Koch, který sloužil jako dozorce v táboře Bohdanivka v Oděské oblasti, odváděl dospívající dívky ve věku 17–18 let z prasečích chlívků, kde bydlely s dalšími Židy, odváděl je do stodoly, okradl, znásilnil a zastřelil.

Selekce probíhaly v kasárnách, na cvičištích, při náboru, po návratu žen z práce nebo před deportacemi. Obvykle si brali několik mladých žen najednou. Jeden z přeživších ze Štěpánova ghetta vzpomíná: „V noci přiváděli policisté Němce a ti chytali mladé ženy a znásilňovali je. Opravdu je týrali… Odvedli [ženy] a pak je přivedli zpět a nechali je polomrtvé.“

Golda Wassermanová, která přežila ghetto v Tulchynu, popisuje: „Rumunský četník, který byl velitelem Tulchynu, vybral zdravé mladé dívky z ghetta a odvezl je pryč pod oficiální záminkou, že pracují v kuchyni a pekárně [italských a maďarských] divizí, které se nacházely [15 kilometrů od ghetta]. Dívky se vrátily znásilněné a s pohlavními chorobami. Mnoho z nich spáchalo sebevraždu v kasárnách, zatímco někteří z nich byli zabiti, když kladli odpor nebo se pokoušeli uprchnout.

Vedení ghetta a táborů, stejně jako dozorci, často využívali svého mocenského postavení a nutili ženy a dívky k sexu výměnou za jídlo, léky a ochranu před deportací nebo pod hrozbou zabití samotných žen nebo jejich blízkých. Klára, židovská obyvatelka ghetta Kamenec Podolský, vzpomíná: „Čajkovskij [policista] obvykle pouštěl ženy z ghetta jen tehdy, když s ním souhlasily se sexuálním vztahem.

Hladové ženy tak souhlasily se sexem s Čajkovským jen proto, aby mohly jít na trh a koupit si nějaké jídlo. Takových případů bylo mnoho a každý v ghettu o tom věděl… Znásilnil obyvatelky ghetta Taniu Brottovou, ženu jménem Khanka, mladé dívky Basiu a Doniu Amsterovy a mnoho dalších. Později přicházeli za mnou a s maminkou, plakali a vyprávěli nám o tom.

Sexuální násilí bylo prostředkem teroru a sociální kontroly nejen nad ženami, ale i nad celou židovskou komunitou. Příběhy a fámy o znásilnění se okamžitě rozšířily po táborech a ghettech a vyvolávaly strach. Mladé dívky byly svědky znásilňování nebo zabíjení žen. Ava Dorfmanová vzpomíná na svůj zážitek z tábora Janowska: „Jednou byli v nástupu mladí lidé a ti starší seděli a ten Ukrajinec – jmenovala se Boša – ji vytáhl ven a my jsme si mysleli, že ji možná zachrání, ale když se vrátila, řekla, že mě znásilnil. A pak přišel a zastřelil ji.

Měl jsem všechnu její krev, dovedete si představit všechno z jejího mozku. Střelil ji přímo do hlavy. Jak můžete mít úplně normální život, když se nad tím zamyslíte?“ Rodiče dělali vše pro to, aby své dcery zachránili před znásilněním. Schovávali je, oblékali je do hadrů, schovávali nebo stříhali jim vlasy, potírali jim tváře sazemi, aby se stali neatraktivními, šířili pomluvy o dívkách trpících břišním tyfem a dalšími nemocemi.

Přes veškerou snahu museli být často svědky brutálního sexuálního násilí na vlastních dětech, kterému nemohli zabránit ani ho zastavit. To ve mně vyvolalo hluboký pocit viny a bezmoci. A tyto pocity byly také genderově podmíněné: židovští muži vnímali sexuální napadení jako vyklešťující akt související s jejich neschopností chránit „své ženy“. Přítomnost blízkých během znásilnění byla dalším ponižujícím faktorem pro oběti znásilnění.

Celkově nelze psychologické důsledky sexuálního násilí pro samotné oběti/přeživší přeceňovat. Byla to ztráta osobní důstojnosti, bezpečí, víry a pocitu identity. Některé ženy spáchaly sebevraždu poté, co byly znásilněny. U jiných se rozvinuly duševní choroby. Jeden z židovských přeživších z tábora Bohdanivka vzpomíná: „Můj známý Rosenblatt a jeho rodina byli se mnou. Jedné noci si Slyvenko (policista) vzal svou ženu Rosu. Ráno se vrátila v bolestech, s roztrhaným oblečením a řekla, že ji policisté znásilnili. Zanedlouho se zbláznila a zemřela.“

Zkušenosti žen z druhé světové války dokazují, že některé utrpení je skutečně genderově podmíněné, a to o nic víc než sexuální násilí. Nacistické tábory a ghetta na Ukrajině byly jen některými místy v topografii sexuálního teroru proti židovským ženám a dívkám. Ale právě tam, v prostorách nuceného věznění a nesvobody, se sexuální násilí obzvláště koncentrovalo, bylo rozšířené a brutální.

Dostupné prameny nás vedou k závěru, že sexuální násilí na židovských ženách a dívkách nebylo jen vedlejším produktem války; byla to samotná válka, organizovaná a kontrolovaná těmi, kteří Židům upírali jejich právo na existenci. Sexuální násilí bylo jak důsledkem dehumanizace Židů, tak prostředkem jejich dehumanizace, který měl usnadnit proces zabíjení a zprostit nacistické vrahy a jejich kolaboranty viny a lítosti.

zdroj: boell.de,  Raul Hilberg, Pachatelé, oběti, přihlížející: Židovská katastrofa (1933–1945) (Londýn: Harper Press, 1993), 126., Nicole Ephgrave, „On women’s bodies: Experiences of Dehumanization during the Holocaust“, Journal of Women’s History, 28(2) (2016):14., Nicola Henry, Tony Ward, Matt Hirshberg, „Multifaktoriální model válečného znásilnění“, Aggression and Violent Behavior, 9 (2004): 535-62., Regina Mühlhäuser, „Sexuální násilí a holokaust“ v Gender: Válka, ed. Andrea Peto (Farmington Hills (MI): Macmillan Reference, 2017), 102., United States Holocaust Memorial Museum (USHMM), RG-31.018M, kotouč 35, spr. 29230, arch. 48., 

Autor: Stanislav M., Titulní obrázek: Wikimedia Commons / Public Domain – Einsatzgruppen vraždí Židy v Ivanhorodě na Ukrajině