O slavnosti a hostech: výlet do přírody, který rozpálil komunisty doběla

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ vetkl si do štítu komunistický režim. Perzekuční mánie, která se z takového postoje nutně vyvinula, není ale vlastní jen jemu. Propadá jí každá moc, která se opevní za hradbami názorového monopolu a ve jménu domnělého dobra začne ostrakizovat své odpůrce či jen reformátory. Metaforické podobenství Jana Němce (12. 7. 1936 – 18. 3. 2016) O slavnosti a hostech (1966) atakuje ne pouze vnější projevy, ale samu podstatu totality a mechanismy jejího utváření. Rok odkládané uvedení a parlamentní interpelace označující film za protisocialistický z něj svého času stvořily legendu. Z jeho přesné analýzy poddajné lhostejnosti pohlcované vlídným zlem mrazí však dodnes.

Malá skupina lidí ve společenských oděvech se vypraví na „výlet do přírody“, který pokračuje improvizovanou „snídaní v trávě“. Znenadání při ní účastníky překvapí hlouček „aktivistů“ a vystaví je nejprve slovním a pak i fyzickým inzultacím. Když se už už schyluje k brachiální „pacifikaci“, přichází „hostitel“ (divadelník a prozaik Ivan Vyskočil). Otcovsky vyplísní vůdce aktivistů, „adoptivního syna“ Rudolfa (hudební skladatel Jan Klusák), přiměje ho k omluvě a všichni jsou pak pozváni k dekorativně opulentní „hostině“ na břehu jezera. Chybí jediný z výletníků – skepticky mlčenlivý host (režisér Evald Schorm), manžel jedné z žen (loutkářka Jana Prachařová), který nepřijal všeobecnou přetvářku. Vynucená jednota je narušena, štvanice na odpadlíka může, dokonce musí začít…

Leninský hostitel

„O slavnosti a hostech Novotného tak rozčílilo, že prý šplhal tři metry vysoko,“ vzpomínal ještě po letech Jan Němec. I nepříliš důvtipný prezident socialistické republiky totiž dokázal rozpoznat, čeho a koho je film perzifláží. A to i přesto, že film pracuje s rafinovanou obrazností, která mate každý jednoduchý výklad. Možná nejvíc pobouřila však vnější fyzická podobnost Ivana Vyskočila s proletářským vůdcem Vladimírem Iljičem Leninem a skrytě ironická herecká účast řady osobností pražské intelektuální elity. Vyprázdněné repliky, které jim autoři vložili do úst, zazněly proto tak hrozivě, že film jako by sugeroval, že za sebeinteligentnější a dobromyslnější tváří se může skrývat nejkrutější deviace. Že i sebenicotnější hovor může vést k až obludným následkům. A že od tolerance zla je k přímé kolaboraci s ním pouhý krůček.

Celou věc značně komplikovalo to, že film vznikl v tvůrčí barrandovské skupině Erich Švabík – Jan Procházka. Ten druhý z obou vedoucích, Jan Procházka, známý prozaik a scenárista, byl totiž zároveň v letech 1962–1967 kandidátem ÚV KSČ, v letech 1963–1966 dokonce členem jeho ideologické komise. Právě on ještě před premiérou předchozího Němcova filmu Démanty noci (1964), který se záhy dočkal i mezinárodního uznání, rozhodl o přijetí původního námětu Ester Krumbachové (1923–1996). Ta působila jako kostýmní výtvarnice už na Démantech, vložila se do nich významně i dramaturgicky a teď tedy do dalšího Němcova filmu vstoupila také autorsky, když se mezitím stala na několik let Němcovou partnerkou a pak i manželkou.

Sen o filmování

Literární scénář, na kterém už pracovali manželé spolu, byl hotov 4. 5. 1965, Němcův technický nejpozději začátkem června, natáčelo se hned od 17. 6. do 30. 7. 1965. Místem natáčení se stal les a jezírko u posázavského Těptína a podle kameramana snímku Jaromíra Šofra to byla „krásná práce, víc sen o filmování než filmování samo“. K plynulosti produkce přispěl nejen dokonalý scénář a promyšlená a rychlá režie, ale také Šofrův nápad zastropit hlavní dějiště příběhu na vodním břehu igelitem na skrytých trubkových nosnících. Tím dosáhl neměnného rozptýleného osvětlení lokace, nezávislého na slunci či dešti, což umožnilo i v exteriéru prakticky kontinuální natáčení jako v ateliéru.

Následky bezproblémového průběhu práce byly nevídané: ušetřených jedenáct filmovacích dnů a půl milionu korun nákladů. Tehdejší ředitel Filmového studia Barrandov (FSB) Vlastimil Harnach se přijel osobně dvakrát podívat na plac a zřejmě i pod dojmem toho, co viděl, film už v říjnu 1965 schválil, stejně jako ústřední ředitel Čs. filmu Alois Poledňák a po nich bez námitek i Hlavní správa tiskového dohledu, tehdejší cenzurní orgán. Vše spělo v průběhu dokončování filmu v klidu k premiéře, s tím, že film bude zařazen do výrobního roku 1966. Až na jeho počátku byly po dočasném přerušení dokončeny všechny závěrečné práce a v půlce ledna byl snímek předán Ústřední půjčovně filmů k distribuci.

„Budeš mít průser!“

Jenže právě někdy těsně poté Procházka jako prezidentův osobní přítel Novotnému film promítl a bylo zle. I prezident totiž přišel na to, co prý Jana Němce napadlo podle spisovatele Josefa Škvoreckého, který si mimochodem ve filmu také zahrál jednoho z jedlíků při hostině, až dodatečně. „Ukazovaly se denní práce a na nich pan Vyskočil a Honza najednou zbledl a povídá: ,Proboha! Von na plátně vypadá jako Lenin!‘ A já si uvědomil, že to je právě to, co scéně dodávalo jakýsi podtext blížící se hrůzy, jehož zdroj jsem do té chvíle nemohl zjistit. (…) ,Těpic,‘ řekl jsem. ,Budeš mít průser!‘“

A měl. Novotný navzdory vztahu k Procházkovi a jeho postavení ve filmu i ve straně rozhodl o okamžitém zákazu filmu a vyhazovu Němce z Barrandova. Naštěstí se tak stalo v době, kdy v KSČ sílily reformní proudy, které pak vyústily v „obrodný proces“ roku 1968, takže už nebylo tak jednoduché podobné rozhodnutí, byť z úst „nejvyššího soudruha“, realizovat. A Procházka sám se rozhodl Němce hájit jako typ nonkonformního umělce, kterému stát umožňuje svobodu tvoření, i když on sám projekt O slavnosti a hostech hodnotil na ideologické komisi ÚV KSČ ještě v červnu 1965 jako film, „který má velmi málo společného se socialismem… Jestliže bych o některém filmu měl říci, že se vymyká pozicím socialismu, je to Němec…“

Jeho slova padla tedy skoro ve stejné chvíli, kdy se film s jeho souhlasem už natáčel, takže si je o necelý rok později, 27. 4. 1966, uprostřed tahanic o film, rád zopakoval Pavel Auersperg, vedoucí ideologického oddělení ÚV KSČ, v hodnocení produkce za rok 1965. Jenže jako zřejmě už tehdy, taktizovalo se i teď. Místo aby vedení Čs. filmu Novotného přání splnilo, nechali Němce v jiné barrandovské skupině natočit povídkové Mučedníky lásky (1966), „filmový šanson o touze po štěstí“. Ten měl premiéru v dubnu 1967 a teprve poté, když se Němec už neuplatnil se žádným dalším svým projektem, dal z FSB výpověď sám.

„Královské peníze vnitřním nepřátelům“

A mezitím stále běžel spor o význam a dopad filmu O slavnosti a hostech, který se neveřejně promítal při různých hodnoticích příležitostech, k distribuci byl však povolen až od 31. 12. 1966, ovšem bez propagace, mimo Prahu a také bez festivalové účasti doma i v zahraničí. Přesto i tam o něm věděli, dokonce ředitel festivalu v italském Pesaru Lino Micciché při návštěvě v ČSSR v březnu 1966 polemizoval se svým kolegou z Corriere della Sera, že jde jen o „obraz degenerace stalinismu“, „neboť právě tak se týká problémů individua v kapitalistické společnosti. Němcův film, tak jako mnoho dalších děl československých režisérů, postihuje univerzální problémy naší doby“.

Pravý význam tohoto vyjádření můžeme docenit až teď, kdy si i my můžeme vztáhnout demagogický a pokrytecky přizpůsobivý obsah dialogů představitelů pražské intelektuální smetánky (vedle Vyskočila a Klusáka divadelník Pavel Bošek, filozof Jiří Němec, skladatel Karel Mareš, zpěvačka Zdena Salivarová-Škvorecká, baletka Jana Pejšková ad.) k situaci svobodné společnosti. Naopak zrcadlem zděšení vedoucích činitelů společnosti nesvobodné se stalo v květnu 1967 bezprecedentní vystoupení zjednaného poslance Jaroslava Pružince, který film spolu se Sedmikráskami (1966) Věry Chytilové označil jménem jedenadvaceti poslanců za „zmetky“ a emfaticky se tázal, proč za ně „platíme královské peníze vnitřním nepřátelům“.

Kreativita versus patolízalství

To už se ovšem nezadržitelně blížil pád novotnovského režimu, takže takový útok filmaře jen semkl a v říjnu 1967 dokonce FITES udělil Němcovi s Krumbachovou Trilobita 1966 za filmy O slavnosti a hostech a Mučedníci lásky. Od listopadu 1967 se Slavnost promítala už i v Praze, jenže její metaforický hlas začalo přebíjet překotné politické dění. Vzplála ještě naděje na úspěch na MFF v Cannes 1968, kde jsme měli v soutěži dokonce tři filmy: vedle Slavnosti ještě Menzelovo Rozmarné léto (1967) a Formanovo Hoří, má panenko (1967). Jenže levičácká stávka francouzských filmařů festival zrušila a tím zhasla i Němcova naděje na aspoň nějakou satisfakci.

Po srpnu 1968 pak pozhasínaly postupně i všechny ostatní. Podobenství  O slavnosti a hostech se do dubna 1973, kdy bylo vyřazeno z distribuce, dočkalo 82 045 diváků, což jako by potvrzovalo cynický názor komunistických pohlavárů z roku 1966, že je „ČSF skutečně ,nejsvobodnější‘ kinematografií na světě, neboť žádný jiný producent by si nemohl dovolit vyrábět takové procento děl, o nichž se předem předpokládá, že jsou určeny jen náročným divákům“.

Za termínem náročný divák se ovšem v tehdejším pokryteckém jazyce skrýval oponent režimu, kdo by jím byl v komerčním prostředí dnes a v jakém počtu, je otázka. Opravdové chvíle slávy tak Jan Němec se svým filmem O slavnosti a hostech zažil až v únoru 1990, kdy v pražském Paláci kultury proběhla přehlídka Filmy z trezoru. Jeho film jsem uváděl ve Sjezdovém sále před půldruhatisícovým auditoriem a viděl jsem zblízka, co znamenalo jeho poselství pro diváky i tvůrce: Jana Němce, Ester Krumbachovou, Jiřího Němce i jeho manželku Danu Němcovou, která ve filmu také hrála. Bylo to aspoň na tu chvíli opojné vítězství autentické kreativity zrozené z odporu k ponižujícímu lidskému patolízalství.