V koncertním provedení Janáčkovy Lišky Bystroušky dominovali sólisté

Ke stému výročí premiéry opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky připravila Česká filharmonie 5. dubna 2024 v pražském Rudolfinu její koncertní provedení. Operní večer řídil Jakub Hrůša. Přizváni byli elitní sólisté.

V hlavní roli Lišky Bystroušky vystoupila Jelena Callagova, part Revírníka realizoval Svatopluk Sem (zastoupil onemocnělého Jana Martiníka), Rechtora ztělesnil Jaroslav Březina (zastoupil onemocnělého Ondřeje Koplíka), roli Zlatohřbítka zpívala Kateřina Kněžíková, úlohu Faráře ztvárnil Jiří Sulženko, Haraštu interpretoval Jiří Brückler. Další sóla pak provedli Jarmila Vantuchová (Lapák), Maria Kobielska (Revírníková), Alžběta Vomáčková (Datel, Paní Pásková), Petr Levíček (Pásek), Veronika Chamolová (Chocholka, Sojka) a Amálie Motošická (Kohout). Dále spolupracoval Kühnův dětský sbor se sbormistry Jiřím Chválou a Petrem Louženským a Sbor Státní opery se sbormistrem Adolfem Melicharem. Koncertní provedení bylo vytvořeno za režijní spolupráce Tomáše Ondřeje Pilaře.

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky vznikla na námět prózy Rudolfa Těsnohlídka, libreto si však skladatel vypracoval sám. Zúročil tím své zkušenosti z některých svých předcházejících operních děl, především však z opery Její pastorkyňa, kde jeho vlastní detailistická práce podle původní předlohy Gabriely Preissové ho enormně přiblížila ke zhudebněným textům a dala opeře přirozený nenásilný hudebně-dramatický průběh. O příhodnosti Janáčkovy práce s textem mluví mnoho vědeckých janáčkovských statí.

Prolínající se svět zvířat a lidí, kterým Těsnohlídek původně bavil čtenáře Lidových novin, pojal Leoš Janáček v závěrečné etapě svého života mnohem filozofičtěji a vážněji, než to spisovatel zamýšlel. Z partitury jasně vysvítá, že od okamžiku osudového setkání hlavní hrdinky Lišky Bystroušky se svým budoucím ženichem Zlatohřbítkem končí původní impresionistické a poněkud osobně odtažité skladatelovy obsahové záměry, ale do liščí krásky vstupuje Janáčkem horoucně milovaná Kamila Stösslová a jejím nápadníkem se stává on sám se svým vnitřním ohněm. Z hlediska kompozice se hudební proces milostného příběhu více přibližuje symfonické rapsodii Taras Bulba, Glagolské mši a dalším dílům slovanského espritu. Optikou popisované dějové priority se pak lidské postavy příběhu Revírník, Rechtor, Farář či Harašta jeví jako nestranní komentátoři, jež přinášejí zprávu o běhu věcí lidských.

Je tedy zřetelné, že partituře vévodí výstupy, kde svoji roli rozvíjí mazaná liščí krasavice, která ukáže, že zvířecí i lidský svět nakonec podlehne jejím plánům. Umírá, ale přicházejí její děti, aby punc její osobnosti nesly dále.

Z výše uvedené jen lehce nastíněné podstaty příběhu lze snadno vyčíst, jak důležitou roli v této opeře sehrává vizuální složka a jak dobrými znalci tohoto díla musí být posluchači, kteří jeho koncertnímu provedení naplno porozumí. Ještě naléhavěji zde působí tedy fakt, že scénickému provedení opery v transparentnosti uměleckého sdělení nemůže její koncertní verze konkurovat. Jako komplikující faktor ke všemu dříve uvedenému je nutno ještě přidat, že ve sledované Janáčkově opeře je nemalé množství vedlejších postav přinášející jen ilustrativní efekt.

Realizátoři z řad pěvců, z řad hudebníků České filharmonie, za pomoci dirigenta Jakuba Hrůši či za asistence technického zázemí pořádající instituce se snažili ulehčit posluchačům pochopení díla, seč jim síly stačily. Text pěveckých výstupů byl promítán v titulkovacím zařízení, což umožnilo pochopit dosah regionálního nářečí a jeho změny do spisovné mluvy. Pěvci doprovázeli své výkony též hereckými náznaky, mnozí pak sklidili za svá humorná expozé velké sympatie publika (například Jaroslav Březina v roli Rechtora). Nutno však též podotknout, že herecké akce nepřesáhly míru, která by již koncertní provedení směřovala do scénické sféry.

Liška Bystrouška Jeleny Callagové nabídla posluchačům tolik výrazového sdělení, že nikdo nezůstal na pochybách, jak se tato divadelní postava v ději postupně profilovala. Po proběhlém koncertě chápu, proč již obdržela takové množství projevů uznání za uvedenou kreaci. Ač není zdejší, byla ve výslovnosti téměř bezchybná. Její hlas měl velké dynamické rozpětí a nebývale elastickou tvárnost a pohyblivost. Do přesvědčivě provedené role Lišky Bystroušky ji směřoval též mladistvý vzhled, stejně jako oblečení s lehkým barevným „liščím“ náznakem. Osobně jsem silně prožíval pasáže její revolty proti člověku, ostatním zvířatům a běhu světa. V této chvíli mě vždy napadlo, že zde si Janáček idealizoval svůj sen o Kamile Stösslové, se kterou chtěl žít. Neméně zdatnou partnerkou Jeleny Callagové byla Kateřina Kněžíková v roli Zlatohřbítka. Je to vlastně mužská role. Jmenované pěvkyni se podařilo výrazově odstínit od lišky – partnerky. Docílila to hlasovou intenzitou i širšími homogenními plochami. Z mužských protagonistů se velmi osvědčili oba pěvci, kteří nastoupili za původně plánované interprety. Svatopluk Sem v roli Revírníka ukázal, že ji není třeba vybavovat nadměrnou rozšafností a blahosklonnými licousy. Jeho výstupy jsou pevné, přesto stále zakotvené v postavě, která žije z emocionálního vkladu přírody a lesa. Rechtor Jaroslava Březiny nabídl také spíše civilní přístup. Z předvedených hereckých skečů v rámci Rechtorova nočního bloudění lze usoudit, že divadelní zaměření je Jaroslavu Březinovi bytostně vlastní. Z dalších sólistů se svým výkonem zviditelnila Maria Kobielska v roli Revírníkové jako adekvátní partnerka svého muže.

Velkou pozornost posluchačů vzbudili dětští interpreti. Sbormistři Kühnova dětského sboru Jiří Chvála a Petr Louženský připravili nejenom sólový výstup celého tělesa, ale vybrali z jeho středu rytmicky i intonačně jisté sólisty. Škoda, že zvuková technika nevyužila možností pro větší zesílení jejich hlasů. Na několika místech na začátku opery byly totiž dětské hlasy orchestrem překrývány. Sbor Státní opery zpíval ve srovnatelných akustických podmínkách jako v divadle, a tak nebylo problém jeho jisté vstupy identifikovat.

Nejméně záviděníhodnou úlohu v koncertním provedení opery Příhody lišky Bystroušky měl orchestr České filharmonie. Hrát v dostatečné dynamické plasticitě hudbu, která je určena do orchestřiště, a přitom nekrýt sólisty, představuje skutečně velkou erudici tělesa. Orchestr se své těžké role zhostil se ctí, i když na začátku byla cítit nervozita v souhře úvodních staccatových smyčcových pasáží. Je to pochopitelné. Celkově se zaskvěla kvalita orchestru především po přestávce, kdy také byla plasticky zvýrazněna všechna nástrojová sóla. Interpretační koncepce dirigenta Jakuba Hrůši preferuje vyšší tempové stupně. Udržuje také tempovou jednotu ve velkých plochách, a tak se jeho pojetí stalo vskutku symfonickým.

Koncertní provedení Příhod lišky Bystroušky si našlo mezi posluchači mnoho obdivovatelů. Bylo zřetelné, že mnozí si přijeli poslechnout vybrané sólisty či brilanci provedení České filharmonie. Málokdo se však vracel domů zklamaný.

Česká filharmonie • Jakub Hrůša
5. dubna 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky, koncertní provedení opery (110′)

Účinkující
Bystrouška: Jelena Callagova
Lišák: Kateřina Kněžíková
Revírník: Svatopluk Sem
Lapák: Jarmila Vantuchová
Rechtor/Komár: Jaroslav Březina
Farář/Jezevec: Jiří Sulženko
Harašta: Jiří Brückler
Chocholka/Sojka: Veronika Chamolová
Revírníková/Sova: Maria Kobielska
Datel/Paní Pásková: Alžběta Vomáčková
Pásek: Petr Levíček
Kohout: Amálie Motošická

Kühnův dětský sbor
Jiří Chvála, Petr Louženský – sbormistři

Sbor Státní opery
Adolf Melichar – sbormistr

Česká filharmonie
Jakub Hrůša – dirigent

Tomáš Ondřej Pilař – režijní spolupráce