Politolog Petr Drulák píše v souvislosti s 75. výročím NATO o dvou velkých omylech, které doprovází existenci této organizace.
V tomto roce si připomínáme hned několik výročí spojených se Severoatlantickou aliancí. 75 let od vzniku, 25 let od prvního rozšíření na východ o Polsko, Maďarsko a Česko a 20 let od druhého rozšíření, jehož součástí bylo i Slovensko. Reflexe výročí a významu NATO ve Štandardu (Vasil Lipitský a Jaroslav Daniška) otevřela několik podstatných otázek, na něž stojí navázat. Svůj argument shrnuji do tří tezí: založení NATO v roce 1949 bylo zbytečnou chybou, totéž platí o jeho pozdějším rozšiřování do východní Evropy, navzdory tomu se Slovensko rozhodlo správně, když se k NATO nakonec připojilo.
Rozhodnutí založit NATO bylo koncem čtyřicátých let nežádoucí nejen z hlediska sovětské propagandy, ale i významné části amerických elit. Američanům se do projektu příliš nechtělo. Alianci odmítali nejen izolacionisté a lehce naivní liberálové důvěřující Stalinovi, ale také realisté přesvědčení, že USA by si neměly svazovat ruce stálými závazky ke kontinentální Evropě. Ve světové válce neprokázala valnou schopnost se sama bránit, a navíc zahrnovala koloniální impéria, která Američanům vadila z důvodů morálních, ekonomických i strategických. Realistická kritika se však opírala i o jiné argumenty, ten nejvážnější přicházel z centra zahraničněpolitického establishmentu od George Kennana.
Tato legenda americké diplomacie je právem považována za jednoho z kmotrů studené války. Autor slavného „dlouhého telegramu“, v němž v roce 1946 z americké ambasády v Moskvě posílá do Washingtonu mrazivou interpretaci Stalinovy zahraniční politiky vůči Západu, rozhodně neměl nejmenší iluze o SSSR a jeho hrozbě. Kennan byl však přesvědčen, že SSSR nepředstavuje hrozbu vojenskou nýbrž ideologickou. Chápal, že Moskva nemá na to, aby vojensky obsadila západní Evropu, mohla by ji však získat, pokud by zoufalství z poválečné bídy přimělo Západoevropany volit komunistické strany. Kennan soudil, že Evropu zachrání před komunismem jen prosperita, připravil proto plán na její obnovu, který vstupuje do dějin jako plán Marshallův. Vojenskou alianci považoval za zbytečnou. Obával se, že v Evropě vytvoří dělící linie a v Moskvě posílí pocit vnějšího ohrožení, čímž prohloubí rodící se konflikt. Spor nakonec prohrál. Nad jeho věcnými argumenty, převážili před pětasedmdesáti lety ideologové dobra a zla a manipulátoři se strachem Evropanů.
NATO si však následně získalo i americké realisty. Dalo USA nástroj bezprecedentní kontroly nad zahraniční politikou západoevropských států. Část Evropanů vazalství oceňovala a ti, kteří stáli o svrchovanost, poznali, že jakmile se jednou v takových strukturách jako NATO ocitnou, těžko se z nich vystupuje. Pouze Francii se pod vedením Charlese de Gaulla podařilo vystoupit alespoň z vojenských struktur organizace.
S koncem studené války se objevily pochybnosti o dalším smyslu existence NATO. Přicházely především od idealistů, kteří (jako tehdy Václav Havel) soudili, že je třeba vytvořit novou celoevropskou bezpečností architekturu. Ale i realisté očekávali, že se zánikem společného nepřítele nutně zanikne i aliance, kterou onen nepřítel motivoval. Podcenili rigiditu amerického myšlení, zájmy na institucionální sebezáchově, zájmy vojensko-průmyslového komplexu na vazalských zákaznících i schopnost byrokracie vymýšlet si nové funkce a úkoly. V tom posledním sehrál důležitou roli i samotný Havel. Když mu Američané vysvětlili, že nestojí o rozpuštění NATO, své původní stanovisko přehodnotil.
NATO se v Havlově pojetí mění ze zastaralé organizace územní obrany na hodnotové společenství na obranu a šíření liberální demokracie. Takto pojaté NATO nejenže nemá zaniknout, ale naopak se musí rozšiřovat. Hodnotové NATO ztrácí geografické hranice; liberalismus a demokracie je v očích svých vyznavačů také nemají. Neomezuje se na severoatlantickou oblast, už zasahovalo v Afghánistánu, dnes se dokonce mluví o Tichomoří. Současně však zůstává vojenskou mašinérií, která nutně budí nedůvěru těch, kteří zůstávají vně. Svým rozšiřováním sice může dát pocit bezpečí novým členům, kteří se dostávají pod americký jaderný deštník, ale současně snižuje bezpečnost všech, kdo se k liberální demokracii nehlásí. George Kennan měl v devadesátých letech přes svůj pokročilý věk dostatečně jasnou mysl, aby toto nebezpečí rozeznal a v předních amerických médiích před rozšiřováním NATO varoval. A nebyl sám, jeho kritiku sdílela řada amerických realistů. Ale nakonec převážily argumenty neokonzervativních ideologů, amerických zbrojařů a naivních Východoevropanů. Vlak rozšiřování se před čtvrtstoletím rozjel.
Slovensko při odjezdu zůstalo na nástupišti, do vlaku ho nepustili. Většině Slováků to vadilo. Ne proto že by se neúčastí v NATO Slovensko ocitlo v geopolitickém ohrožení, ale proto že toto nyní hodnotové společenství ve východní Evropě stvrzovalo úspěšnou transformaci a náležitost k Západem posvěceným hodnotám. S bezpečností to nic společného nemělo. Slovensko prostě nechtělo být vynecháno ze „slušné“ společnosti úspěšných, do níž byli právě přijati jeho sousedé. Proto zcela oprávněně o NATO usilovalo a o pět let později do vlaku přisedlo.
Konec dobrý, všechno dobré? Ne tak docela. Kennan měl pravdu. Rozšiřování NATO Evropě bezpečnost nepřineslo, dovedlo ji do války. Dnes sklízíme ovoce dvou velkých historických omylů NATO: záměny otázky ekonomické za vojenskou při jeho vzniku a záměny otázky vojenské za hodnotovou při jeho rozšiřování.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!