Pocta Jarmile Novotné v Národním divadle jako důstojná vzpomínka na světoznámou sopranistku

K poctě významné české operní pěvkyně Jarmily Novotné (1907–1994) připravilo pražské Národní divadlo celovečerní koncert árií z oper – vesměs těch, ve kterých tato světoznámá sopranistka vystupovala na scénách velkých operních domů po celém světě. Připomeňme krátce, že jen v Metropolitní opeře, kde zpívala v letech 1935 až 1956, vytvořila velké role romantického repertoáru, od Mimi, přes Violettu, Manon, Antonii až po Orlofského, ale také Cherubina, Elviru či Paminu.
Hommage à Jarmila Novotná: Zuzana Marková 7. dubna 2024, Národní divadlo, Praha (foto Hana Görlichová)
Hommage à Jarmila Novotná: Zuzana Marková, 7. dubna 2024, Národní divadlo, Praha (foto Hana Görlichová)

Dramaturgie Národního divadla připravila jakýsi výběr, v němž její velké umění měly připomenout árie Mimi (Donde lieta uscì), Violetty (È strano… Sempre libera), Nanetty (Sul fil d’un soffio etesio), Antonie (Elle a fui, la tourterelle), Cherubina (Non so più) a Rosiny (Una voce poco fa), doplněné nezbytnou operetní ingrediencí, z Giuditty (1934) Franze Lehára (Meine Lippen, sie küssen so heiß) a z Jarních bouří (1933) Jaromíra Weinbergera (Sitzt man nachts mit einer Frau beim Tee) – připomeňme, že Novotná účinkovala ve světových premiérách obou těchto děl. Prvá polovina byla věnována sólovým áriím, po přestávce pak zazněly ensembly z Růžového kavalíra a 4. věta Beethovenovy 9. symfonie

Celková úroveň vzpomínkového večera v Národním divadle byla až překvapivě vysoká. Přispěl k tomu i koncentrovaný výkon dobře připraveného orchestru pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka, který byl čtveřici sólistek po celý večer dobrým partnerem. Nejvíce zaujala Zuzana Marková, dobře se představila i Olga Jelínková, další česká sopranistka, a zejména islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir, zatímco výkon Petry Alvarez Šimkové byl trochu poznamenán, alespoň v prvé polovině, hlasovou únavou, po přestávce se však výborně uplatnila jako Maršálka.

Zvuk orchestru byl celkově vyrovnaný, zejména bych vyzdvihl violoncella, kontrabasy a z žesťů hlavně dobře disponované horny, které se mohly předvést v ouvertuře k Růžovému kavalírovi. Přece jen však byla znát, pokud jde o souhru, jistá rozpačitost, jistě daň tomu, že hráči seděli jinak, než jak jsou zvyklí v orchestřišti. Žestě i tympány byly zřejmě už trochu daleko, a tak i v jinak precizně zahrané předehře k Prodané nevěstě, která otevřela večer, nebylo vše stoprocentní.

Současnou úroveň orchestru však plně prověřila až druhá polovina programu. Partitura Beethovenovy Deváté je pro každý operní orchestr prubířským kamenem, stejně jako barevně hýřivá partitura Růžového kavalíra, ať už v předehře k 1. dějství, nebo v závěru 3. dějství (Marie Theres… Hab’ mir’s gelobt). Více jsem se obával zejména té Deváté, z níž byla provedena závěrečná Óda na radost, zatímco u Strausse, který patří ke kmenovému repertoáru velkých divadel, lze počítat s tím, že ho mají hráči dobře zažitého. Proti mému očekávání to dopadlo trochu jinak: nejen Růžový kavalír, ale i Beethoven byl proveden technicky na velmi slušné úrovni. K prvému prakticky nemám vážnějších výhrad (snad jen že tonálně obě ukázky vůbec nenavazují – to už bylo lepší obě oddělit dobře odměřenou pauzou, než takto attaca), ba dokonce nutno říci, že straussovský blok byl jasným vrcholem celého večera, zatímco provedení Ódy na radost tu blíže hodnotit nechci, vědom si zcela specifických okolností, tak odlišných od koncertního provedení. Řeknu jen, že tento vokálně-symfonický kolos secvičil Jaroslav Kyzlink, vystříhav se, pokud to tedy vůbec lze, jakéhokoliv pojetí. Otázka, kterou si možná kladl leckterý posluchač, zní, zda tato volba je vůbec pro takový typ operního koncertu vhodná, a to přestože je známo, že Jarmila Novotná účinkovala v několika významných provedeních tohoto díla. Navíc pěvecké kvarteto působilo značně nevyrovnaně, pánská část byla výrazně slabší, tenorový part (Jaroslav Březina) mnohdy zcela zanikal, a tak nechala vokální složka Symfonie, a to přes dobrý výkon sboru i obou pěvkyň, Olgy Jelínkové (soprán) a Arnheiður Eiríksdóttir (mezzosoprán), až příliš mnoho přání nevyslyšených. Přitom dirigent se snažil velmi rychlými tempy vyjít pěvcům vstříc, jak to jen šlo.

Hommage à Jarmila Novotná, 7. dubna 2024, Národní divadlo, Praha (foto Hana Görlichová)
Hommage à Jarmila Novotná, 7. dubna 2024, Národní divadlo, Praha (foto Hana Görlichová)

Po předehře k Prodané nevěstě byl večer árií zahájen Mařenkou, která rovněž stála na počátku pěvecké kariéry Jarmily Novotné, a to árií Och jaký žal… Ten lásky sen, které se zdařile ujala Zuzana Marková. Tato česká pěvkyně vyzrává v posledních letech nejen technicky, ale i především se prohlubuje výrazově, a v plné míře to předvedla v árii Violetty, jejíž koloratura byla zvládnuta na zřídkakdy v Česku slýchané úrovni. Stylovou šíři svého záběru pak naznačila v až kabaretně pojatém Weinbergerově songu.

Arnheiður Eiríksdóttir našla ke svému zmatenému puberťákovi ten správný klíč a její Cherubínek nadchl vzrušenou deklamací i vzníceným projevem. Podobně její Rosina potvrdila vysokou vokální úroveň, i když zde bych již měl pár stylových výhrad. Role Rosiny patří sopranistkám stejně jako temnějším hlasům, Islanďanka je technicky vedena sice jako mezzo, ale slyšet to moc není, převládá celkově sopránová barva. Přesto přistupuje k Rosině jaksi odspoda, v koloraturních melismatech se vyhýbá vyšší poloze, staccatu pak zcela důsledně, a v naznačené semidramatické akci kreslí Rosinu, za níž tušit feministický základ (žádná poslušná kočička, tahle kočka ukazuje pořádné drápy, a ne takové ty drápky, jen aby se neřeklo). I Olga Jelínková potvrdila svůj vysoký standard, árii Nanetty však přece jen chybělo trochu dívčího projevu. Uvítal bych více hebkého sametu v technicky jinak jistých výškách, a občas i měkčí nasazení – ale to jsou jen detailní, a ještě subjektivní, výtky. Velmi dobrý výkon navíc předvedla po přestávce, v Růžovém kavalírovi i v 9. symfonii. Totéž platí i pro výkon Petry Alvarez Šimkové, která se jako Maršálka dobře propojila se svými partnerkami v tercetu. Její Mimi nutno hodnotit jako záskok, což platí i pro Antonii Olgy Jelínkové – obě pěvkyně nahradily onemocněvší Alžbětu Poláčkovou.

V roce, kdy si připomínáme 30 let od úmrtí Jarmily Novotné, připravilo Národní divadlo v Praze hodnotný operní večer, který se svou celkovou vysokou hudební úrovní důstojně zařadil do linie předchozích obdobných akcí, konaných na počest této velké české operní umělkyně.

Hommage à Jarmila Novotná
7. dubna 2024, 19:00 hodin
Národní divadlo, Praha

Program:
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, předehra
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Mařenka: Och jaký žal… Ten lásky sen (Z. Marková)
Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba, Cherubino, Non so piu (A. Eiríksdóttir)
Giuseppe Verdi: Falstaff, Nanetta, Sul fil d’un soffio etesio (O. Jelínková)
Giuseppe Verdi: La traviata, Violetta, È strano… Sempre libera (Z. Marková)
Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský, Rosina, Una voce poco fa (A. Eiríksdóttir)
Giacomo Puccini: Bohéma, Donde lieta (P. Alvarez Šimková)
Jaromír Weinberger: Švanda dudák, orchestrální mezihra
Jaromír Weinberger: Jarní bouře, Lydia Pawlowska, Sitzt man nachts mit einer Frau beim Tee (Z. Marková)
Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky, Antonia, Elle a fui, la tourterelle (O. Jelínková)
Franz Lehár: Giuditta, Meine Lippen, sie küssen so heiß (P. Alvarez Šimková)

Přestávka

Richard Strauss: Růžový kavalír, úvod k 1. jednání
Richard Strauss: Růžový kavalír, finále – Marie Theres… Hab’ mir’s gelobt (A. Eiríksdóttir, P. Alvarez Šimková, O. Jelínková)
Ludwig van Beethoven: Óda na radost (O. Jelínková, A. Eiríksdóttir, J. Březina, J. Sulženko, sbor)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


4.7 3 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments