Jeden svět Olomouc: Jiříkovo vidění – krásně naivní představa o záchraně světa

Dokument Jiříkovo vidění je první film Marty Kovářové, která zfilmovala pokusy jejího otce změnit svět k lepšímu. Ona sama mu na této cestě pomáhala a participovala možná ještě víc než samotný Jiří, který přišel s nápadem jak relativně jednoduše zachránit svět.

„Tento film jsem natočila, abych tátovi pomohla. Abych předala jeho myšlenku dál,“ toto je parafráze úvodních slov autorky Marty, po kterých následují záběry z domu Jiřího, kde mu Marta oznamuje, že budou točit dokument a nasazuje mu port.

Jiří Svoboda je materiální fyzik, který žije tak trochu ve svém světě, přitom nezapomíná na svět skutečný. Je taktéž realista, ale nezastavuje ho to od pokusů prosadit svůj nápad. Ten tkví v globálním zdaňování využívání uhlí, ropy a zemního plynu. Daň by se odvíjela od míry obsahu uhlíku a peníze by šly do společného fondu, odkud by se přerozdělovaly všem lidem po celém světě. Jiří tento svůj koncept publikoval již v roce 2007, jak jsme se dozvěděli z filmu a jak se můžete dočíst i na stránkách filmu.

S tímto nápadem se společně s Martou obrací na různé instituce, vlivné lidi, objíždí summity a oslovují i Gretu Thunberg. Není jim ovšem dopřáno sluchu a na mnoha místech se potýkají i s policií, protože nemají povolení. Jejich zapálení je ale velké a nevzdávají to, i když zasáhne covidová krize. V té době se totiž chtěli vydat na COP26 do Glasgow, ale kvůli restrikcím a omezování pohybu se tam nemohli dostat. Navíc byl přesunut.

Na nové datum však byla omezena místa a Jiří s Martou se tam nestihli dostat – bylo už po uzávěrce žádostí. Marta však obepsala a obvolala několik lidí a nakonec se s velkou radostí mohli do Glasgow vydat šířit svoji myšlenku. Měli natisknuté letáčky, vytvořené bannery a cedule.

I tak ale jejich snaha působí celkově jako boj s větrnými mlýny. Jiřího myšlenka je krásná a podle některých i dost jednoduchá na to, aby se zavedla. Ale je reálná? Kdo na tohle přistoupí? Ve světě se spíše více hledí na peníze a na zisky, než na zdraví planety, která nám hoří pod nohama. A očividně nevadí, že shoří, hlavně, že budeme bohatí.

Kromě snah o obrácení společnosti a snahy dokázat téměř nemožné, nám dokument předkládá i krásné zachycení žití rodiny a jejího všedního života. Vtipné scény o tom, jak se Jiří snaží naskládat nádobí do myčky, aby to bylo co nejefektivnější a nejekologičtější, které se bijí s tím, když Marta najde u svého „taťoucha“, jak Jiřímu říká, v ledničce v plastu balená rajčata z dovozu. „Tohle přece nemůžeme ukázat v ekologickém filmu,“ lamentuje tvůrkyně. Její otec se ohrazuje tím, že jsou přece nejlepší a nejlevnější. „A já to chci zachovat, aby to bylo nejlepší a nejlevnější,“ pokračuje Jiří s tím, že právě jeho myšlenka by tomu měla dopomoct.

Marta s Jiřím jsou do své vize natolik zažraní (a Marta možná o něco víc) až se to do diváků vrývá, ale zároveň to působí podbízivě. Dokonce složili písničku, která by měla pomoci v tom šířit myšlenku dál. Na konci projekce v Centralu Muzea umění Olomouc dokonce přesvědčili přítomné, aby si s nimi zazpívali aspoň refrén, který zněl „Don’t tax carbon localy, tax the carbon globally.“

Věříte upřímně svému nápadu?

Velmi zajímavá je vizuální stránka filmu, kde s odborníky na daná témata protagonisté mluví na nevšedních místech, například v přírodním divadle nebo na loďce. V následné debatě po projekci Marta přiznává, že si s tím vyhrála. Přece jenom je to umělkyně.

Ve filmu je také zmíněno, že Jiří píše knihu, kterou také s Martou vydali a po projekci nechali několik výtisků kolovat v sále. Během možnosti prohlížet si knížky, byla s tvůrci vedena i debata, kde dostali například dotaz, zda opravu věří, že by tento nápad v praxi fungoval.

„Každá událost života má jakousi pravděpodobnost. Já tomu dávám větší pravděpodobnost než pravděpodobnosti vzniku života. Je to větší než nula, tak s tím musíme být spokojeni,“ uvedl k tomu Jiří. Oproti tomu Marta přiznala, že ačkoliv je v tomto ohledu optimistická, může to být naivní optimismus. „Já věřím, že svět na to jednou přijde, že ty cesty tam směřují. Ale možná později než potřebujeme.“