České noneto stoleté a stále plné energie

V souvislosti s dlouholetým působením Českého noneta na světové hudební scéně se sluší připomenout něco málo z historie. Na koncertě se o malý vhled do dějin souboru postaral fagotista Pavel Langpaul. A bylo to na místě – málokdo tuší, že České noneto je jedním z nejstarších stále působících komorních souborů na světě. Vzešlo z iniciativy studentů Pražské konzervatoře, zejména houslista Emil Leichner byl dlouhá léta členem, který držel těleso při životě. Nezvyklé složení i propagace moderního repertoáru zpočátku nebyly kritikou přijímány kladně. Svými kvalitami a barevností zvuku se však noneto dostalo do povědomí posluchačů a v krátké době se stalo uznávané v oblasti interpretace klasického repertoáru i soudobé hudby. Inspirovalo celou řadu světových i českých skladatelů, kteří mu věnovali své kompozice – Josef Bohuslav Foerster, Alois Hába, Bohuslav Martinů, Sergej Prokofjev, Witold Lutosławski.

Byla i období, kdy ansámbl bojoval s existenčními problémy a neprospívalo mu ani časté střídání členů. Řada z nich byla pracovně vázána v různých tělesech, což jim poskytovalo velmi omezené časové možnosti. Ve 30. letech se složení obměnilo a doplnilo o hráče z Československého rozhlasu. Jedním z nich byl i kontrabasista František Hertl, též dirigent a skladatel jak symfonických děl, tak i tanečních a estrádních kousků. Pro České noneto upravil řadu skladeb – v programu jsou zastoupena hned dvě díla v jeho úpravě. Dlouhou dobu v souboru též působil houslista Václav Snítil, pedagog pražské Akademie múzických umění.

Ansámbl přečkal i těžké roky druhé světové války, neúnavně koncertoval v Praze i na českém venkově a natáčel v rozhlase. Po válce následovala další turné, i do vzdálených destinací (jižní Afrika, Latinská Amerika…), a řada natáčení. Po více či méně stabilních obdobích soubor překročil hranici milénia, stále pořádá koncerty a každoročně též cyklus Hudba mezi obrazy, jehož dramaturgie je zaměřena na uvádění málo hraných komorních skladeb, uvádění premiér českých i světových autorů a propojování umění hudebního a vizuálního. Kromě toho již od počátku své existence vystupuje na domácích i mezinárodních hudebních festivalech, podniká koncertní turné a pyšní se několika desítkami nahrávek, za něž získal významná ocenění.

Všechny skladby vybrané pro tento koncert byly inspirovány lidovými písněmi. Taneční preludia od Witolda Lutoslawského byla zkomponována v roce 1954 a určena pro klarinet a klavír. O rok později je autor přepracoval pro klarinet a orchestr a v roce 1959 pro nástrojové obsazení Českého noneta. Cyklus tvoří pět tanců vycházejících z lidových melodií severního Polska. Autor použil některé motivy vybraných písní nebo zachoval jen jejich charakteristický rytmus a přidal vlastní kompoziční mistrovství. Podařilo se tím vytvořit drobné, asi sedmiminutové, o to však pestřejší a posluchačsky atraktivnější dílo. V provedení noneta bylo možné si do detailu vychutnat zajímavou barevnost i odlišnou náladu jednotlivých částí. Nástrojové složení umožňuje poskytnout širokou škálu zvuku od zadumaných preludií v pomalejším tempu přes vitální a veselé krajní části až po vtipně a pikantně znějící Allegro giocoso.

Hned od počátku koncertu bylo jasné, že hráči nemají nejmenší problém se souhrou, a to ani při tempových změnách. Ve druhé části jsme měli možnost sledovat propojování a barevné splývání zvuku klarinetu s violou a flétny s houslemi. Výtečná byla pizzicata ve violoncellu. Třetí část proběhla tak rychle, že bylo možné si všimnout jen dominantní úlohy klarinetu. Ve 4. části – Andante si nástrojové skupiny střídaly role – nejprve do pizzicata smyčců vedly melodii dechy, na závěr se jejich role obrátily. Mezi tím proběhla nosná melodie ve flétně a hoboji. V závěrečném preludiu dominovalo zemité lidové téma náročné na souhru. Po tomto drobném kusu se publikum dostatečně seznámilo s kvalitami tělesa a bylo znát nadšené očekávání dalších skladeb.

Mohlo by se zdát, že program sestavený z kusů inspirovaných lidovou melodikou bude mít své limity nebo bude sklouzávat k jednotvárnosti. Ale kdepak. Vznik Smetanových Českých tanců a Dvořákovy Serenády d moll sice od sebe dělí jen rok, ale nezapomeňme, že oba se ocitají v odlišné životní situaci: Smetana je v té době již uchýlen v jabkenické myslivně, Dvořák píše Slovanské tance a je na počátku své velké cesty k úspěchu. Použití lidových melodií se v každém díle uplatňuje jiným způsobem. U Smetany jsou lidové tance ve službách klavírní virtuozity, Dvořák, kterého inspirovalo vyslechnutí serenády Wolfganga Amadea Mozarta, vytváří povedenou symbiózou klasického slohu a české lidové melodiky.

Ze Smetanovy druhé řady Českých tanců zazněly čtyři: Sousedská, Slepička, Oves a Skočná. V původní verzi pro klavír se vyskytuje řada virtuózních pasáží, ani v úpravě Františka Hertla není nouze o technicky náročné úseky, zejména v houslích. Ve všech částech je patrný jeho cit pro instrumentaci, použitím vhodného nástroje pro prezentaci daného tématu je dosaženo zajímavého efektu a celkově skladba získává jiskru. V rytmicky složitějších pasážích nebo při změnách temp a korunovaných pauzách neměli hráči žádný problém s přesnými nástupy. Vše bylo dotažené do detailu. V síle celkového zvuku se žádný nástroj neztratil, a i housle se v plném zvuku tělesa dokázaly prosadit. Oceňuji především unisono rychlé běhy s violou v závěrečné části. Je hodně znát, že tato sestava spolu již řadu let úspěšně funguje.

Večer završila Dvořákova Serenáda d moll pro dechové nástroje. Je autorem předepsána pro dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty, jeden kontrafagot (ad libitum), tři lesní rohy, jedno violoncello, jeden kontrabas. Bylo tedy zapotřebí jen dílčího aranžérského zásahu. Úvodní část je komponována jako pochod v klasicistním stylu. Jestli bude převažovat složka mozartovská nebo dvořákovská se rozhoduje až při interpretaci a zde rozhodně zvítězil Dvořák. Příjemně lidový menuet pak zaujal vřelým tónem a až symfonickým zvukem s vyrovnaností jednotlivých nástrojů. V následující části bylo opět využito principu střídání dechové sekce a smyčcové. Nejprve se ostinátní doprovod odehrával ve smyčcích, pak se role vyměnily. Rostoucí dynamika a dramatičnost byly předzvěstí závěrečného Finale startujícího ve strhujícím unisonu. Nad neustále přesně tepajícím rytmem se odehrával rozhovor smyčců a dechů, který se zopakoval i po střední lyrické pasáži.

České noneto je těleso, které si je uvědomuje sílu tradice, sdružuje špičkové umělce, ale navíc přináší i neokázalý a příjemný přístup k posluchači, a hlavně dokáže poctivě zahrát českou muziku. Velkou oporou je pro hráče nepochybně i houslistka Romana Špačková a její vnímavá gesta. Plzeňské publikum projevilo souboru sympatie dlouhotrvajícím potleskem, za což bylo odměněno nejen dárkem v podobě kompaktního disku s nahrávkami Českého noneta, ale i přídavkem – Smetanovým Obkročákem z druhé řady Českých tanců.

Smetanovské dny: České noneto 100
9. dubna 2024, 19:30 hodin
Dům hudby, Plzeň

Program
Witold Lutosławski: Taneční preludia (věnováno Českému nonetu)
Bedřich Smetana: České tance, II. řada, op. 21 (výběr – v úpravě Františka Hertla)
Antonín Dvořák: Serenáda d moll pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas, op. 44 (v úpravě Františka Hertla)

Účinkující
Romana Špačková – housle
Ondřej Martinovský – viola
Simona Hečová – violoncello
David Pavelka – kontrabas
Jiří Skuhra – flétna
Vladislav Borovka – hoboj
Aleš Hustoles – klarinet
Pavel Langpaul – fagot
Jiří Špaček – lesní roh