Poslední dobou se dlouhodobým seriálům spíš vyhýbáte. Proč jste kývl zrovna na Specialisty?
Vidina, že si zahraju kriminalistu na takhle velkém televizním prostoru, mě lákala. Už jsem si zahrál epizodní roli operativce ve druhé řadě Stínů v mlze, která jde teď taky do vysílání. Chtěl jsem nabrat nějaké zkušenosti a líbí se mi, že kapitán Petr Hájek z Národní centrály proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě přináší do týmu specialistů určitou mladistvou energii, občas i trochu nerozvážnosti, a hlavně humor. Vzhledem k mému věku a vizáži bych asi nemohl hrát ostříleného kriminalistu, který bude extrémně vážný. Autoři postavu vystavěli úměrně k tomu, jaká ze mě jde energie. I to, že někdo píše postavu podle mého typu, pro mě bylo nové a lákavé.
Diváci vás mohou vídat v seriálu Zlatá labuť, v níž hrajete prodavače Vojtu, což je taky vtipálek.
Vojta neřeší situaci kolem, jen občas něco pronese, neposouvá děj. Na druhé straně umí věci odlehčit, což je v kontextu té doby určitě potřeba. Původně se postava měla více rozepsat, ale bohužel jsme nedali dohromady termíny na natáčení, protože nastala kolize s jinými mými projekty.
Bylo natáčení historického seriálu v něčem jiné?
Retro doba mě bavila, až je mi trochu líto, že natáčení už skončilo, i když Labuť poběží až do prázdnin. Dekorace postavená v ateliéru opravdu dýchala dobovou atmosférou. A když máte na sobě oblek a společenské boty, hned vás kostým hodí do jiné polohy.
Kromě Zlaté labutě vás můžeme vidět i v minisérii Iveta v roli Petra Sepéšiho. Sám jste nazpíval i jeho písničky.
Mě by vůbec nenapadlo, že bych mu byl podobný, dokud mi maskéři neudělali ten jeho účes – prdelku na hlavě a vzadu mulet nebo co to je. Bylo fajn hrát člověka, jehož gesta a pohyby jsem si mohl nakoukat z internetu, využít reálné zdroje a nemuset se spoléhat jen na svou intuici. Cítil jsem zodpovědnost, abych z něj neudělal karikaturu. Ohlasy na mě, Aničku Fialovou a celou sérii byly dost smíšené, i když spíše pozitivní. Práce na téhle minisérii, kterou natáčel Michal Samir, pro mě byla v mnoha ohledech zlomová.
Pamatuju si vás, když jste se před kamerou otrkával v seriálu Ohnivý kuře. Tenkrát z vás moc energie nešlo.
Byla to jedna z prvních zkušeností před kamerou a zároveň emocionálně nejintenzivnější. Na projektech tohoto typu se s vámi nikdo nemazlí, není na to čas. Hrál jsem číšníka, takzvaně průchozí postavu, která občas něco řekne, občas ho nějaký režisér seřve a tak. Cítil jsem, že musím jít jinou cestou. Chvíli trvalo, než jsem se k tomu kroku odhodlal. Jako začátek nové éry považuju natáčení seriálu Ochránce, to pro mě byl zlom.
V čem?
Měl jsem sice jen dva natáčecí dny, ale byla to první práce pro Českou televizi a byl to úplně jiný druh práce. Režisérka Tereza Kopáčová si se mnou sedla, probírali jsme roli a já jsem najednou cítil oporu a uvědomil jsem si, že se dá pracovat i takhle. To mě hodně nakoplo. Pak přišel Případ Roubal a po něm Iveta.
Zahrál jste si také v minisérii Král Šumavy: Fantom temného kraje, k níž jste dotočili třetí sérii.
V Králi hraju pohraničníka, jsem nejlepší kamarád Josefa Hasila, tedy Oskara Hese. První série se odehrává na hranicích, na Šumavě, druhá se přesouvá do lágru. Bylo to náročné natáčení, ale vedl nás David Ondříček, a po něm převzal režisérské křeslo Damián Vondrášek, takže jsme byli v dobrých rukou. Zažili jsme dny, kdy se brodíme blátem, topíme se v bažině nebo jsme přivázaní k nějakému kůlu, kde na nás lijí vodu. Venku bylo asi osm stupňů a my jsme byli na place od pěti ráno. Nebo jsme natáčeli v reálných dolech, kde byl base (zázemí pro herce a štáb – pozn. red.), kde si člověk mohl dát vodu, kafe nebo si jít odskočit, třeba tři sta metrů pod zemí. Byli jsme tam zavření dva dny nějakých dvanáct až čtrnáct hodin.
Čím žijete kromě Specialistů pracovně teď?
Specialisté, tedy nová řada, v níž se objevím, jsou dotočení a čeká se, jestli budou pokračovat i řadou další. Já teď žiju filmem Vlny, který už je sice taky natočený, ale premiéru bude mít až v srpnu. Odehrává se v letech 1967 a 1968 v Československém rozhlasu a vypráví o skutečných postavách a událostech. Já ale hraju postavu fiktivní, jednoho ze dvou bratrů, technika v rádiu. Právě vztah dvou bratrů je jedním z hlavních pilířů příběhu. Film otvírá spoustu témat a je v kontextu dnešní doby čím dál aktuálnější. Vážím si toho, že mi Jirka Mádl, který film napsal a režíroval, svěřil takovou úlohu. S Jirkou jsme se několik měsíců po castingu úplně náhodou potkali v parku, když ještě nebylo rozhodnuto o obsazení. Zajímavá náhoda, ale věřím, že vesmír v tomhle funguje.
Stávají se vám často podobné situace?
Věřím v to, že člověk vysílá ven nějaké drobné signály, nuance, které si ani neuvědomuje, ale vnímá je někdo jiný a na jejich základě vás osloví. Jsem třeba v nějaké talk show, budu mít určitou energii, řeknu v rozhovoru, co bych si přál dělat, někdo to uslyší a vnukne mu to nápad ozvat se mi. Na tohle já věřím. V období, kdy jsem si nevěřil a měl jsem pocit, že na tuhle práci nemám, tak jsem ji nedostával. Když člověk ví, kudy by chtěl jít a které projekty by chtěl dělat, tak si práci přitáhne. Dělám i to, že když se mi líbí práce kolegů a režisérů u filmu a divadla, tak jim to prostě řeknu. I já mám rád zpětnou vazbu. Baví mě si o práci povídat a rozebírat, jak kdo určitou věc vidí.
Zažíváte takové náhody i v osobním životě?
Určitě. Před lety mě covid náhodou přivedl do světa „tradingu“. Obchoduju na burze na denní bázi a hodně mě to chytlo. Při obchodování na burze se toho o sobě totiž hodně dozvíte. Člověk musí být velmi disciplinovaný. Musí vycvičit svou vůli, aby nepřesáhl svůj stanovený limit, a musí být trpělivý. Obchodování se aktivně věnuju rok a půl, teprve se učím, ale jednou bych se jím chtěl živit, mít ho jako hlavní příjem, a vybírat si jen ty herecké projekty, které mě budou bavit, nebo si produkovat nějaký vlastní film, mít prostě finanční svobodu. Protože mě děsí, že budu muset brát i něco, co nebudu chtít dělat, abych měl z čeho zaplatit nájem. Natočil jsem možná nějakých dvacet projektů, ale nemám šanci dosáhnout na hypotéku. Když má člověk v práci výpadek, musí ho zaplácnout penězi, které si našetřil, a pokud nepřijde jiná práce, tak musí skočit do nějakého seriálu, aby měl zase z čeho šetřit.
To je ale herecký život. A nejen herecký. Život člověka na volné noze.
Já to ale takhle nechci. (smích) Chci pracovat, ale na projektech, které budu chtít opravdu dělat. A ne že budu brát práci jenom proto, abych se uživil. Proto jsem se vrhl na burzu. Baví mě analyzovat, hodnotit, řešit pravděpodobnost. Mám kamarády, s nimiž se radím, chodím na semináře, pořád se v tomhle oboru vzdělávám. Schopnost analyzovat se mi hodí i v herectví. Uvědomuju si, jak se díky rozvíjení logického myšlení dívám jinak na spoustu věcí. A hlavně mě láká ta finanční svoboda.
Hodně kariéru řešíte, že?
Spíš intuitivně. Někdy se stane, že kvůli projektu, který přijmu, nemůžu vzít třeba práci v divadle, kde jsem chtěl vždycky hrát. Na Specialisty jsem se ale těšil, mají celkem dobré renomé a určitě mě posunou někam dál. Taky mě lákalo přijít zase do nového týmu, v němž se člověk musí otrkat.
Ptala jsem se na kariéru i proto, že máte agentku. Má ji řada herců, ale překvapivě třeba vaši starší kolegové ji nemívají. Pro mě jako novinářku bývají agenti často problém.
Proč?
Komplikují mi práci. To, co bych si domluvila jedním telefonátem s hercem napřímo, musím řešit přes ně. Často zdlouhavě. Což ale není případ vaší agentky. Kdyby byl, tak spolu teď rozhovor neděláme.
(úsměv) Pro mě je agent důležitý, protože je mi příjemnější, když za mě někdo vyjednává honorář, řeší smlouvu, domlouvá podmínky. Mně je blbý říct si například o karavan, a vím, že by to měl být standard, abych si měl kde odpočinout, mohl se učit texty a tak. Agentka o něj řekne za mě. Ale to hlavní je, že agenti znají ceny za natáčecí den, vědí, o kolik si pro nás mají říct peněz. Kvůli tomu, že u nás nejsou úplně funkční odbory, často pracujete v děsných podmínkách. Dvanáct i čtrnáct hodin na place, někdy dokonce víc, a pak není ani deset hodin pauza mezi dalším natáčením, a to mluvím nejen o hercích, ale třeba i maskérkách, kostymérkách a dalších členech štábu. Na všechno je čím dál méně času, čím dál menší rozpočet. Agenti jsou pro nás přínosem v tom, že nám všem vyjednávají lepší podmínky. A taky domlouvají termíny, aby se nějaké projekty nebo třeba i rozhovory nekřížily.
Chápu. Z jiného soudku. Vaší partnerkou je modelka Marie Danči…
Je modelka, a řekl bych, že v hloubi duše i skrytá filmařka a herečka. Miluje filmy všeho druhu, můžu se s ní dívat na cokoliv. Myslím, že se k herectví jednou dostane, že je jejím tajným snem.
Provází vás jako modelka světem módy a radí vám, co si na sebe obléknout?
Když chci, poradí mi. Nakupujeme docela rádi i v sekáčích nebo přes internet na stránkách s módou z druhé ruky. A Marie dokáže z takového kousku udělat zajímavý model.
Přiznáte, že nakupujete v sekáčích?
Proč ne? Dneska je to docela trend. A já jsem nikdy nebyl moc materialista, co se týče oblečení, nechápu lidi, kteří potřebují mít hodinky za dvacet tisíc nebo bundu za deset. Já si ty peníze raději užiju za dobré jídlo. Oba chodíme rádi na různé degustace a tak. Dřív jsem utrácel za večírky, to už teď nedělám. (smích) Co potřebuju, to si koupím, ale nejsem žádný shopaholik. Chodím taky pravidelně cvičit. Baví mě i golf, ale abych ho hrál víc, potřeboval bych mít auto a vlastní golfový bag. Ale auto zatím neplánuju.
Vaříte? Potatil jste se v tomhle smyslu?
Od táty (kuchař a herec Ivan Vodochodský – pozn. red.) mám dobrou školu i v tom, jak správně krájet a neříznout se. Naučil mě třeba skvělého španělského ptáčka, nedávno jsem dělal domácí ravioly plněné ricottou, lososem a koprem. Oba s Marií rádi vaříme.
Máte s Marií nějakého domácího mazlíčka? Psa nebo kočku?
Chtěli jsme kočku, ale majitel bytu se na ni moc netvářil, což chápu. Tak až někdy, až budeme ve svém. Ale to budu muset na burze hodně vydělávat, abych si mohl pořídit nějaký baráček za Prahou. (smích)
Zdroj: časopis TV Magazín
