Ve své bakalářské práci se autorka Adéla Jelínková snažila pomocí rozhovorů poukázat na příběhy lidí, mnohdy neviditelných, prožívajících převážnou část svých životů pod komunistickou totalitou – ani se statusem viníků, ani obětí. Práce vzešla ze studia Fakulty sociálních studií, Katedry mediálních studií a žurnalistiky na Masarykově univerzitě v Brně roku 2014. Pro náš článek vybíráme tu část její práce, která popisuje každodenní realitu života v komunismu, jež přinášela do života většiny občanů ČSSR každodenní stres a strach.

Zvyšovala se míra ponížení a na úrovni běžné lidské komunikace se odstraňovala přirozená slušnost – souzena jako znak „buržoazních manýru“. Lidé se přestali zdravit nejtypičtějším pozdravem „Dobrý den!“, protože ten byl v jistém kontextu považován za provokaci. Místo toho bylo povinné „Čest práci!“, familiárně pouze „Čest!“.

Kdokoli chtěl něco dělat – mít včely na zahradě, chodit na ryby, musel být členem nějaké organizace. Protože i v té nejméně politické aktivitě bylo například nutné povinně navštěvovat přednášky o zkušenostech sovětských včelařů nebo úspěších sportovních rybářů, pokud občas někdo chtěl mít povolenku a moct jít na ryby.

Škola si osvojovala velmi vysoké pravomoci. Učitelé zasahovali do výchovy dítěte, aby ho přesvědčili o tom, jaká politická orientace a náboženství jsou špatné, zastaralé a nebezpečné. Učitel po žácích požadoval všechno totožné – shodné typy bot, oděvů na tělovýchovu, stejné obaly na přezůvky, shodné typy psacích potřeb, stejné odpovědi.

Největší autoritu často neměl učitel, ale uklízečky nebo vrátné, které žáky terorizovaly. Kromě nich oplývali „respektem“ i prodavači, kteří prostřednictvím vlastních sympatií a uvážení rozhodovali o tom, co bude celá rodina jíst. V obchodech je dáván jako příklad občasný dovoz banánů s frontami, což představuje národní svátek, podpultový prodej nebo hádání se ve frontách.

Prvním objektem, na který se lidé soustředili, byl veřejný majetek. Bylo samozřejmé, že některé věci jako sklenice a toaletní papír se „nosí z práce“. Začalo to zpočátku nenápadně. Jeden šroubek, který nikde v obchodech nelze sehnat, leží kdesi v dílně v metrákové zásobě. A někdo vám jich pár přinese. Jste mu vděční. Později mu vy donesete zase něco od vás z práce…, osvětluje realitu života za komunismu dle výpovědí pamětníků autorka Adéla Jelínková.

Autor: Stanislav M., zdroj: Adéla Jelínková: Být komunistou, Titulní obrázek: Pixabay.com/Iffany