V opravdu nehnutém normalizačním bezčasí roku 1974 pojal Sonny myšlenku charakterizovanou heslem „nemáme-li neolitické umění, uděláme si je sami“. Za tím účelem koupil rodák z Tišnova od místního hajného za symbolickou jednu korunu, kterou pak spolu obratem propili v nedaleké hospodě, šachtu Stříbrnici v údolí Bílého potoka pod Lesním Hlubokým na Brněnsku.

„Štola Stříbrnice je zbytkem středověké těžby, zřejmě ale byla znovu využívána i v 19. století,“ přibližuje Sonnyho přítel Mojmír Vlašín.

11 fotografií

„Těžily se v ní železné rudy a pravděpodobně i leštěnec olověný čili galenit, což je ruda olova i stříbra. Odtud také pochází název Stříbrnice a Stříbrnický potok. Štola nyní patří benediktinskému opatství. Za druhé světové války poskytovala údajně úkryt partyzánské skupině působící v tomto kraji, pak byla zcela opuštěna a dlouhou dobu navštěvována pouze sběrateli nerostů, dětmi, ale i různými vandaly,“ doplňuje Vlašín.

Právě tady se Sonny, který měl nedaleko postavený jednoduchý srub, rozhodl uspořádat na Velikonoce 1974 třídenní malířské sympozium.

„Prohlásil, že když Španělé mohou mít slavné nástěnné malby v jeskyni Altamira, my Moravané budeme mít něco podobného ve štole Stříbrnice. Rozeslal pozvánky zhruba čtyřicítce přátel, mezi nimiž byl i známý brněnský silák a bohém Franta Kocourek a mnozí jiní dnes už slavní lidé,“ vzpomíná Vlašín.

Popisuje zároveň, jak na zdech opuštěné štoly vznikly pod Sonnyho vedením různé malby vyvedené akrylovými barvami. „Při této akci byl zajištěn i hudební doprovod a silák Franta Kocourek při ní překousl šišku a přerazil větev,“ dokresluje recesistickou událost.

Akci ovšem nevraživě sledoval tehdejší režim. „Viděl v ní útok proti ideologii komunismu, ostatně jako ve všem, čemu soudruzi nerozuměli,“ usmívá se Vlašín. Krátce poté tak byl Sonny vyšetřován Státní bezpečností. „Některé protokoly, které s ním byly sepsány, mají charakter absurdních divadelních her Václava Havla. Z těch, které se mu po listopadu 1989 podařilo získat, nám předčítal.“

Samotná štola se stala oblíbeným zimovištěm netopýrů, a to i vzácných druhů, proto byla roku 1988 uzavřena mříží, aby lidé létající savce nerušili.

„Když jsme štolu slavnostně uzavírali, požádali jsme Sonnyho o opětovný happening,“ přidává Vlašín, sám dlouholetý aktivní ochránce přírody, další vzpomínku.

„Místo obvyklého přestříhávání pásky, oblíbené to zábavy papalášů, šlo tentokrát o navazovaní pásky. Sonny se postavil před ústí štoly a řekl, že i když není tak navštěvovaná jako jeskyně v Altamiře, je zjevné, že alespoň netopýrům se malby líbí, což je určitě důvod, proč štolu navštěvují. Vzápětí oba konce pásky svázal a prohlásil podzemní prostor za uzavřený pro lidi a otevřený pro netopýry,“ líčí pamětník.

Sonny Halas odešel ku blankytu

V roce 2014 se několik účastníků původní akce vydalo na místo za odborného doprovodu znovu a malby vyfotili i natočili. „I po těch letech vypadaly, jako by byly čerstvě namalovány, takže je předpoklad, že přetrvají do daleké budoucnosti,“ podotýká Vlašín.