Kultura21.cz

Vše u ní začalo již v dětském věku, když s rodiči cestovala po rodných Čechách. Poznávat svět se Lucie Brejšová rozhodla po maturitě a tehdy ji cesta zavála do Anglie. Od té doby procestovala se svým manželem celou Evropu, navštívili Argentinu, Japonsko, Vietnam, Peru, Indii a sedm let žili v Brazílii.

Kdy se zrodila vaše touha nazouvat si toulavé boty a poznávat nepoznané?

Toulavé botičky mi pořídili už rodiče. Často jsme jezdili na výlety po České republice, navštěvovali hlavně hrady a zámky. Na poznávací zájezdy po Evropě mě ale nebrali, Francii, Anglii a další země jsem poznala až samostatně a do širého světa se vydala s přítelem. Já mám ráda umění, on fotbal, já čtu, on pořád vymýšlí, kde by co kutil, ale tohle máme společné: cestování a poznávání. Do první dlouhé cesty s batohem jsem ho dostrkala já. Teď se ptá on, kdy zase vyrazíme.

Touha poznat co se děje za hranicemi naší vlasti vás po maturitě zavála nejdříve do Anglie, pak do Francie, Španělska, kde jste studovala, potom na sedm let do Brazílie a teď do Itálie, kde jste si s manželem nedávno koupili stařičký dům v Ligurii uprostřed olivového háje. Je pravda, že všude, kde jste žila, jste našla svůj domov?

Každé z těch míst se stalo mým domovem, dalo mi přátele a naplnilo mě ještě větší láskou ke světu, k rozmanitosti a k přírodě. Ale kdybych zůstala v Čechách, určitě bych měla spousty jiných obohacujících projektů. Netvrdím, že cestování je jediný správný způsob, jak žít. Nám to vyhovuje, v neznámém prostředí se cítíme šťastně.

Lucie Brejšová v Brazílii, čtvrť Sao Paulo, kde bydlela

Jakých bylo těch sedm let v Brazílii?

Do Brazílie jsme odjeli za manželovou pracovní nabídkou na rok až dva… a zůstali sedm let! Kdyby nám to tam nevyhovovalo, tak bychom se vrátili dřív, práce nepráce. Jenže Brazílie byla dokonalá. Tak strašně jiná a horkokrevná, přitom jsme tam měli poklidné zázemí, krásný dům a úžasné přátele. Ze začátku jsem čekala, co ze São Paula vyleze – kdysi jsme tam byli s batohem a nic moc. Ale nakonec nás ta obří metropole adoptovala a my adoptovali ji. Je to tam tak ošklivý, až je to hezký. Milovala jsem chodit po ulicích s teniskami na nohou a očima dokořán. Pořád se tam něco děje, pořád je na co koukat.

Lásku k cestování sdílíte se svým manželem, který pochází z Francie. Navštívili jste např. Argentinu, Japonsko, Čínu, Vietnam, Peru, Indii, procestovali Evropu. Podle čeho se rozhodujete, kam se vydáte?

První cesta s batohem se řídila jednoznačně rozpočtem, který byl velmi nízký. Rozhodovali jsme se mezi Jižní Amerikou a Asií, ale věděli, že je jenom otázka času, než se podíváme na oba kontinenty. Nakonec jsme vybrali Ameriku a do Asie se podívali o šest let později. Vždycky se snažíme postupovat tak, abychom co nejméně létali, máme radši autobusy, vlaky a lodě. O přesném itineráři rozhodujeme až na cestě, občas změníme směr kvůli počasí, cenám atd. Jsme flexibilní a necháme se vést okolnostmi a instinktem.

Lucie Brejšová v Indii

Dostali jste se během svých toulek také mezi domorodé kmeny?

Domorodé kmeny jsme navštívili, ale tento druh turismu nevyhledáváme, při posledních cestách jsme se mu dokonce vyhýbali. Nezdá se nám přirozené nechat se odvést průvodcem do vesnice, abychom tam někoho okukovali. Při různých túrách jsme se dostali do vzdálených vesnic, třeba v Laosu a Barmě, a tam jsme se s domorodými obyvateli setkali, ale nebyl to žádný autobus, skupina cizinců, spousta foťáků… Jen běžný lidský kontakt. Tak se nám to zdá lepší.

Cestování je součástí vašeho života. Je pro vás určitým druhem učení, díky kterému můžete poznávat nové jazyky, kulturu, zvyky, odlišnou krajinu, architekturu, lidskou mentalitu. Co jste se díky cestování naučila?

V Londýně jsem se naučila chovat miminko v jedné ruce, druhou rukou vařit večeři a koutkem oka hlídat, jestli zbylé tři děti nepodpalují dům. Taky jsem tu poprvé kreslila podle nahého modelu a ochutnala syrovou rybu. V Seville jsem se naučila imitovat andaluský přízvuk, který zatvrzele ignoruje písmenko s, a taky tančit flamenco a sevillanas. V Paříži jsem se naučila psát písemky formou sáhodlouhých slohů a pochopila, jak se na umělecké dílo nekoukat, ale vidět ho. Taky jsem si tu osvojila předbíhání ve frontách do muzeí. Ne, to si dělám legraci – předbíhala jsem oficiálně, měla jsem na to VIP kartičku. V Brazílii jsem se naučila mrskat nohama, což znamená tancovat sambu, a poučila jsem se, že tři caipirinhi (tradiční rumový koktejl) by člověk mé váhy neměl nikdy vypít za jeden večer. A všude, kde jsem na světě byla, jsem adoptovala nějaký místní recept, snad kromě Barmy, ta si mě získala vším, jen ne kulinářským uměním.

Lucie Brejšová v Japonsku

Ráda cestujete v campervanu a s batůžkem na zádech a díky tomu jste se naučila minimalismu. Je cestování v takovém stylu pro vás svoboda?

Je jisté, že čím méně člověk má, tím svobodněji se cítí. Jsou předměty, na kterých mi zaleží a o které bych nerada přišla, například moje knihy, sbírka starých plechových krabiček nebo některé předměty z cest, jako japonský sushi nůž a brazilská madonka Aparecida. Ale s každým stěhováním se od materiálních věcí odpoutávám. Jinak to ani nejde, občas musím nechat něco za sebou, vytřídit šatník, zbavit se zbytečností. Ani teď, když už máme dům, nechci shromažďovat, ráda dělám jarní úklidy, klidně i v říjnu nebo srpnu, jak to na mě přijde. S menším množstvím předmětů je život jednodušší. Jeden šampón, jeden denní krém, jedna velká mísa na saláty, jedna malá… na co mít všechno v deseti exemplářích. Jen těch knížek a plechových krabiček není nikdy dost.

K cestování patří také poznávání gastronomie a mnohokrát také ochutnat to, co by člověk do úst nikdy nedal. Jakou gastronomickou „pochoutku“ jste ochutnala?

V jihoamerické džungli jsem ochutnala mravence. Průvodce nám je vyklepal z nějaké rostliny na dlaň a museli jsme je honem chytit jazykem, než se rozutekli. Je to takové typické místní fastfood. Chutnali jako citronové kapky a moc nezasytili.

Proč je důležité psát si cestovní deníky?

Dělám to hlavně proto, abych nezapomněla, kde jsme byli, jak se jmenovali památky, místa a lidé, taky si poznamenáváme, kolik stály hotely a kolik jsme každý den utratili, pak nějaké ty prožitky, zajímavosti, kresby a mapky. Někdy je to stenografické čtení, ale jindy mě chytne múza a vyplodím dlouhé texty, zábavné, poetické nebo jinak umělecké.

Lucie Brejšová na Filipínách

Sama oblíbenou zemí nemáte, protože všechna místa jsou pro vás, jak jste někde řekla, jedinečná. A kam byste se ráda ještě podívala?

V tuhle chvíli mě nejvíc přitahuje Severní Amerika a Nový Zéland, toužím po velkolepé krajině a po pohybu v přírodě. Ale víte, poslední dobou jsem i ráda doma. Náš kamenný domeček se pro nás stal prioritou, vlastně jsme kvůli němu odložili i třetí velkou cestu s batohem. Budujeme, kocháme se, vymýšlíme, vylepšujeme, vaříme si a jsme spolu. To nás teď nejvíc baví.

Máte tip na dovolenou nebo výlet?

V Čechách mě v poslední době nadchnul výlet s rodiči do Potštejna a na zámek Doudleby nad Orlicí, kde se zrovna konal trh. Bylo léto a jedli jsme klobásy s křenem a tvarohové koláče, pili pivo a bylo nám báječně. Pak se mi moc líbil skanzen Veselý kopec, kde jsem měla nejlepší guláš svého života, a túra po malebných vesničkách Ždárských vrchů. Taky Loket byl kouzelný. V okolí Prahy bych ještě doporučila Svatého Jana pod Skalou a okolní lesy. Na dovolenou autem můžete zajet do západní Ligurie a letadlem třeba na Srí Lanku. Pro větší dobrodruhy doporučuji jihozápadní část Číny.

Minulý rok vám vyšel u nakladatelství Šulc-Švarc román Město nad městem inspirovaný příběhy, které jste posbírala v Brazílii. Letos v květnu vydáváte druhou knihu s názvem Teorie zmizení, tentokrát z prostředí Paříže. Můžete nám přiblížit, o čem tato románová novinka bude?

Teorie zmizení je o padesátileté ženě žijící v pařížské čtvrti Belleville, která se rozhodne před rodinou a přáteli fingovat vlastní smrt. Je to psychologický román, ve kterém se postupně odhalují důvody, které ji k tak šílenému rozhodnutí vedly. Ústředním tématem je otázka svobody a zodpovědnosti vůči ostatním, postavy se v něm pohybují na tenké hranici mezi nezávislostí a egoismem. Moje hrdinka Marie má teorii, podle které svým činem zachrání sebe i své blízké, ale jestli je ta teorie správná, se dozví až po svém zmizení. A stejně tak čtenáři.

Foto: archiv Lucie Brejšové