Námořní dron MQ-25 Stingray s protilodními střelami LRASM

Hlavním posláním MQ-25 je transport a doplňování paliva námořním víceúčelovým stíhačkám F-35B/C Lightning II, F/A-18E/F Super Hornet, letounům elektronického boje EA-18G Growler a námořním „awacsům“ E-2D Advanced Hawkeye. Tím se uvolní Super Hornety a piloti pro bojové mise. Obvykle totiž 20 až 30 % letů Super Hornetů je vyhrazeno pouze pro tankovací mise.

Dalším úkolem MQ-25 bude provádět námořní zpravodajství, sledování a průzkum ISR (Intelligence, Surveillance and Reconnaisance). MQ-25 pro úkoly ISR dostane elektro-optický senzor, později možná i další senzory, jak jsou radary nebo prostředky elektronického průzkumu – nepochybně v podobě specializovaných kontejnerů pod křídly.

Kromě toho, jak uvádí rozpočtové dokumenty Pentagonu pro letošní fiskální rok (FY)2024, MQ-25 „bude průkopníkem integrace pilotovaných a bezpilotních operací, předvede komplexní technologie velení, řízení, komunikace, počítačů a zpravodajství na moři a připraví půdu pro budoucí víceúčelové UAS [Unmanned Aircraft System], které budou čelit novým hrozbám.“ Ostatně od roku 2040 má 60 % flotily palubních křídel CVW (Carrier Air Wings) tvořit bezpilotní systémy. Námořnictvo požaduje 1300 palubních letounů s dlouhým doletem. Tedy 780 strojů bude bezpilotních.

US Navy se mimo jiné účastní programu nových proudových dronů CCA (Collaborative Combat Aircraft). Současně spolupracuje s letectvem (USAF) a australským letectvem na programu dronu MQ-28 Ghost Bat.

Super Hornet je víceúčelová stíhačka určená zejména k úderům na námořní a pozemní cíle. Avšak ve čtvrtině případů slouží jako letecký tanker.

Boeing získal v roce 2018 zakázku v hodnotě 805 milionů dolarů na stavbu prvních čtyř MQ-25. V roce 2020 námořnictvo uplatnilo opci na nákup dalších tří MQ-25 za 84,7 milionu dolarů. Konečným cílem je vytvořit flotilu 76 strojů za 13 miliard dolarů. Předpokládá se, že nejméně 67 MQ-25 bude operačními modely.

Cena zahrnuje samotné letouny a vybudování provozního zázemí na letadlových lodích. Ostatně MQ-25 je složen ze dvou částí – samotné letecké platformy, tedy dronu MQ-25 Stingray, a infrastruktury na letadlové lodi pro velení a řízení bezpilotních letadel UMCS (Unmanned Carrier Aviation Mission Control System).

V každém případě systémová cena (Gross/Weapon System Unit Cost) zahrnující vše, co se přes program MQ-25 kupuje, je astronomická – 170 milionů dolarů za dron.

Jednicová cena (Flyaway Unit Cost) není oficiálně známa – aspoň ji autor nemohl dohledat, ale lze ji vyčíst z opce na tři MQ-25 z roku 2020. Jednicová cena MQ-25, tedy cena platformy, je zhruba 28 milionů dolarů. Polovina toho, co stojí Super Hornet. Přesná cena však není příliš podstatná. Klíčový je poměr ceny platformy a „věcí okolo“.

Program současně trpí nedodržováním harmonogramů. Dosažení počátečních operačních schopností IOC (Initial Operational Capability), tedy schopnost poskytovat palivo dalším letounům CVW, vyžaduje 13 operačních letadel. Kvůli problémům s výrobou se IOC přesunulo na rok 2026. V plánu je přitom vyrábět jen tři drony ročně, sedm dronů od FY2029.

Nedílnou součástí UMCS je pozemní řídicí stanice MD-5 GCS (Ground Control Station). Jediný operátor bude moci řídit několik MQ-25, případně další budoucí palubní bezpilotní stroje; větší foto / US Navy

„U letounu MQ-25 se potýkáme s určitými problémy, pokud jde o vyspělost výroby. Lidé si neuvědomují, jak je MQ-25 velký,“ uvedl kontradmirál Stephen Tedford, výkonný ředitel pro bezpilotní letouny a úderné zbraně (Unmanned Aviation and Strike Weapon) US Navy v dubnu 2023. „Je stejně dlouhý jako F-18 a má rozpětí křídel jako E-2. Není to malé bezpilotní letadlo.“

Původní předpoklad IOC byl rok 2024. Později se IOC přesunulo na rok 2025 a první nasazení na palubě USS Theodore Roosevelt (CVN-71) o rok později. Dosažení IOC totiž oficiálně neznamená nasazení na letadlové lodi. Ostrého nasazení MQ-25 se tedy dočkáme zřejmě až v roce 2027.

Zavádění MQ-25 tedy nejde snadno, ani rychle. MQ-25 je ale nutno chápat šířeji – není to jen o nasazení námořního bezpilotního tankeru, ale o zavedení komplexních schopností provozovat velké drony z palub letadlových lodí – jedná se zejména o problematiku efektivní organizace provozu velkých dronů na letadlové lodi, výcvik posádky a zavedení patřičných systémů velení a řízení.

Jak je u zbraňových systémů bez výjimky zvykem, nejsložitější není vývoj samotné platformy – ale její začlenění mezi ostatní bojové prvky a pochopení všech interakcí z toho vyplývajících. První prototyp byl poprvé představen v březnu 2018 – ale potrvá prakticky celou dekádu, než se podaří MQ-25 efektivně, smysluplně a přínosně začlenit do nesmírně složitého ekosystému letadlové lodě. A to tak, aby byl rozšířením a přínosem pro mise letadlové lodě, nikoliv zátěží, drahou high-tech hračkou, kterou nikdo nebude vědět, jak používat.

MQ-25

Kromě úkolů doplňování paliva a ISR námořnictvo MQ-25 hodlá využít k úderům na hladinové a pozemní cíle. Na zmíněné výstavě Sea Air Space proto firma Boeing představila dron s dvojicí protilodních / protizemních střel LRASM. Střely jsou podle všeho umístěné na standardních pylonech společné pro MQ-25 i Super Hornety. Tyto pylony mohou nést munici, palivové nádrže a palivové nádrže s tankovací hadicí a košem ARS (Aerial Refueling System). MQ-25 podle všeho při tankovací misi ponese jedinou nádrž ARS od firmy Cobham. MQ-25 bude letounům dodávat palivo z ARS (1200 litrů) a interních nádrží.

Další budoucí role MQ-25 se zatím vyjasňují. Boeing a námořnictvo jsou v raných fázích projednávání dalších konfigurací pro MQ-25. Každopádně MQ-25 je již od počátku navržen pro budoucí nesení senzorů a zbraňových systémů.

„Program MQ-25 připraví cestu budoucím víceúčelovým UAS, aby držely krok s novými hrozbami. Primárním posláním MQ-25 je dnes tankování ze vzduchu, které je stanoveno na IOC v roce 2026,“ uvedlo velitelství NAVAIR (Naval Air Systems Command).

Původní verze střely AGM-158C-1 LRASM má maximální dosah 550 kilometrů. Novější modely přes 1000 kilometrů. Aktuálně prošla zkušebním odpalem verze AGM-158C-3 – při testu byly současně odpáleny hned čtyři střely LRASM C-3 z dvojice Super Hornetů. Ač se dříve mluvilo také o verzi C-2, americká média zmiňují aktuálně jen dvě verze – již zavedenou AGM-158C-1 a aktuálně testovanou AGM-158C-3. Ta první je odvozená od střely AGM-158 JASSM (Joint Air-to-Surface Standoff Missile), druhá od AGM-158B JASSM-ER (JASSM-Extended Range).

Super Hornet se střelou LRASM; větší foto / US Navy

Střelu mohou nést nejen F-35B/C a Super Hornety, ale také bombardéry B-1B Lancer a protiponorkové P-8A Poseidon. „Vtipná“ je cena LRASM – cena střely je něco přes tři miliony dolarů. Dvě střely LRASM tedy stojí pětinu toho, co samotná platforma MQ-25.

MQ-25 lze využít k dálkovým úderům mimo ohrožení letadlové lodi ze strany nepřítele, například v podobě čínských protilodních balistických střel odpalovaných ze vzduchu a z pobřeží. Podle všeho praktický bojový rádius MQ-25 s dvojicí LRASM je přes 1500 kilometrů. Těžko říct, jak s dvojicí střel LRASM, která každá váží 1250 kilogramů, ale samotný MQ-25 může zůstat ve vzduchu až 30 hodin, což je vynikající hodnota zejména pro ISR. V čisté konfiguraci je pak maximální přeletová vzdálenost MQ-25 4000 kilometrů (za optimálních podmínek).

Ve svých návrzích rozpočtu pro FY2025 námořnictvo a letectvo žádají téměř 696 milionů dolarů na nákup 205 LRASM. V obou případech jde o financování směsi střel C-1 a C-3. Společně tyto dvě složky Ozbrojených sil Spojených států hodlají utratit miliardy dolarů na nákup více než 1000 LRASM do konce této dekády. Minimálně US Navy pak po konci FY2025 přestane žádat o finanční prostředky na další C-1 a zcela přejde na nákup novějších C-3 s doletem více než 1000 kilometrů.

Zdroj: Flight Global, USNI News, TWZ