napsal Leo K.

Silný příběh

Proč blátem nás kázali vést
a špínou si třísnili šat,
to ví snad jen déšť a vítr kolem nás,
ten vítr, co začal právě vát…

Lidská fantazie je příliš nedokonalá, aby si dokázala představit osmdesát milionů mrtvých, které byly cenou za jedno nedostatečně uvážené rozhodnutí. A přece to začalo tak nevinně…

Americká oceánografka Rachel Carsonová, zabývající se pesticidy, vydala v roce 1962 knihu „Tiché jaro.“ Carsonová dala masové použití DDT do souvislosti s poklesem stavů ptactva, především drozda stěhovavého a orla bělohlavého. To Američany otřáslo. Orel bělohlavý je erbovní zvíře Spojených států a jeho vymizení by zasadilo těžkou ránu národní hrdosti každého Američana. Drozd stěhovavý dodal apokalyptické vizi Rachel Carsonové na emocích. Tenhle pěvec se ozývá brzy ráno mezi prvními ptáky vítajícími zpěvem úsvit nového dne. Pokud by vyhynul, byla by rána většiny Američanů „tichá.“

Americká bioložka bila na poplach na záchranu ptactva, ale zároveň předestírala širší záběr ochrany přírody a životního prostředí. V „Tichém jaru“ napsala emotivní, alarmující věty:

„Cesta po které se už dlouho ubíráme, je zrádně snadná. Je to dálnice, po které jedeme velkou rychlostí, ale na jejím konci je katastrofa.“

Člověk nemusí mít pravdu, aby dosáhl svého. Stačí, když bude vyprávět silný příběh. „Tiché jaro“ takový příběh nabízí. Líčí jaro, v kterém už nebudou zpívat ptáci, protože rozsedli svá vejce, kterým ztenčilo skořápku DDT. Carsonová také uváděla, že používání DDT nedává smysl, protože nově vznikající odolnost hmyzu rychle sníží jeho účinnost.

Ale DDT působí například na komáry jako repelent a nikoli jako jed. Odolnost na repelenty se neobjevuje, zatímco odolnost k jedům je široce rozšířená.

Je to silný příběh, i když není pravdivý. Jak uvádí na stránkách Nature, Anthony James Trewavas FRS FRSE (emeritní profesor na School of Biological Sciences University of Edinburgh nejlépe známý pro svůj výzkum v oblasti fyziologie rostlin a molekulární biologie) a spolu s ním desítka předních světových odborníků vydali studie, které dokazovaly, že autorka i její následníci se mýlili. Orel bělohlavý začal mizet z americké přírody dávno před zavedením DDT a stavy drozda stěhovavého v roce 1962 – tedy v roce vydání „Tichého jara“ – dokonce vzrostly. Jaro roku 1962 tedy nebylo tišší ale naopak halasnější.

Špatná pověst se získává snadno. Zbavit se jí bývá o těžší poznání. Zdaleka to neplatí jen o lidech. Těžko smazatelný cejch dostávají i chemikálie. Snad o žádné jiné látce to neplatí více než o 1,1,1-trichlor-2,2-bis (4-chlorfenyl) ethanu známějším pod smutně proslulou zkratkou DDT. Některé země již ohlásily, že zákaz používání DDT odvolají. Jako první to uvedli představitelé Tanzanie, kterou následovaly další země. DDT berou na milost i mezinárodní organizace jako je Agentura pro mezinárodní rozvoj v USA nebo Světová zdravotnická organizace. Zní to jako nesmysl, ale je to tak. DDT se potichu a nenápadně vrací. Lidstvo je nuceno uznat, že se bez něj neobejde.

V roce 1972, kdy byl vydán zákaz DDT, žila asi miliarda lidí bez malárie. Během několika let stoupl počet případů malárie na deseti- až stonásobek. Odhaduje se, že za posledních 40 let padlo na vrub neoprávněných obav z DDT podložených jen špatně interpretovanými důkazy 60 až 80 milionů lidských životů, v převážné většině těhotné ženy a dětí.

Poznámka: Část o DDT pracuje se zkrácenými informacemi prof. Ing. Jaroslava Petra, DrSc. v článcích Návrat DDT a Ekologický „Mein Kampf“ po padesáti letech

V USA mizí populace orla bělohlavého a na Špicberkách se těžilo uhlí. Ehm? Jakou to má souvislost? Nevím, nejspíš žádnou, ale vsadím klobouk po dědovi, že se určitě mezi osmi miliardami lidí najde někdo, kdo bude na nějaké souvislosti trvat.

Mám tip. V módě je změna klimatu – už jenom proto, že je záhadou, kde se na Špicberkách vzal tropický deštný prales, který stál za vznikem kvalitního černého uhlí. Ejhle – oslí můstek, ale jde o to, že CO₂ jako příčina klimatické změny, je další silný příběh. Zvláště s vědomím, že i v té vzdálené době byla tato oblast Špicberků za severním polárním kruhem. Kdo, k sakru, v té době dekarbonizoval klima? Že je tam dnes ledovec a sněhové pláně? Něco je prostě špatně a někdo nám lže. Jak je to vlastně s oxidem uhličitým? Ve škole jsme se učili, že jde doslova o životodárný plyn. Nedaleko Františkových lázní je národní přírodní rezervace Soos. Bahení mini sopky tam odfukují oxid uhličitý. Drobná fauna i někteří ptáci tam nalézají smrt protože oxid uhličitý je těžší než vzduch, drží se při zemi a nedovolí jim nadechnout se kyslíku. A přece je zároveň plynem, který s vodou a slunečními paprsky vyrábí kyslík a zelenou a následně i dřevitou hmotu! Ten zázrak se jmenuje fotosyntéza.

Tak jenom krátké opakování. Na složení vzduchu je vázána fotosyntéza rostlin, ale i jejich dýchání, transpirace, opylování atd. Z praktického hlediska nás nejvíce zajímá obsah CO₂, relativní vzdušná vlhkost, pohyb vzduchu a obsah toxických látek. V našich oblastech se obsah CO₂ ve vzduchu pohybuje kolem 0,03 %. Různými pokusy bylo zjištěno, že pro různé rostliny je toto množství daleko pod optimem a jsou i názory podložené důkazy, že oxid uhličitý je pro výnosy limitujícím faktorem. Optimální koncentrace oxidu uhličitého je rozdílná pro různé druhy a kultivary, má však také návaznost na světelnou intenzitu. Obecně můžeme oxid uhličitý pokládat za faktor podněcující růst. Tento projev je doprovázen zvýšeným příjmem živin, zvláště dusíku. Větší fotosyntetický potenciál navozený optimální koncentrací CO₂ se projevuje zvýšenou rychlostí fotosyntézy.

Výsledky, které byly zjištěny výzkumem a potvrzeny praxí, jsou jednoznačné ve prospěch obohacování mikroklimatu ve sklenících a fóliovnících oxidem uhličitým. Můžeme je shrnout takto:

1. Optimální koncentrace CO₂ je pro většinu rostlin 0,1-0,2 objemových procent.
2.  Při zvýšené hladině CO₂ se tvorba hospodářského výnosu zvyšuje o 20 až 50 %.
3. Zvýšená hladina CO2 stimuluje kvetení a urychluje dozrávání plodů.

Tato zajištění vedou v praktické agrotechnice k tzv. přihnojování oxidem uhličitým. A fanatičtí stoupenci hypotézy o škodlivosti oxidu uhličitého chtějí tento plyn ještě odčerpat z přírodního cyklu! Dekarbonizovat koloběh uhlíku. A to nezmiňuji, že zázrak fotosyntézy je jediným zdrojem kyslíku.

Skončí-li fotosyntéza, skončí život založený na kyslíku! Náš především.

Co všechno se může stát, budete-li vyprávět silný příběh?

Kanadský ekolog Patrick Moore, byl jedním z prvních členů Greenpeace a devět let byl ředitelem její kanadské části. To, že je dnes pro Greenpeace padlým andělem a samotným satanášem je proto, že se Greenpeace posunuli od PEACE ke Green. To by samo o sobě nevadilo, ale Moore vypozoroval, že environmentální hnutí

„opustilo vědu a logiku ve prospěch emocí a senzacionismu. A že Greenpeace je dnes motivováno spíše politikou než vědou a prosazují závěry ač žádný z jeho kolegů ředitelů nemá příslušné formální vědecké vzdělání.“

A tak se Patrick Moore přesto, že byl v původní organizaci Don’t Make A Wave Committee a plavil se na první plavbě proti pokusnému atomovému výbuchu na ostrově Amchitka, stal pro Greenpeace nežádoucí osobou. Opustil organizaci v roce 1986 poté, co se rozhodla podpořit univerzální zákaz používání chlóru.  Greenpeace dnes uvádí, že její světová proslulost a štědré financování pochází z jejich protestů proti podzemním pokusům s atomovou bombou.

Není to pravda.

Vzedmutí americké veřejnosti, kvůli kterému armáda nakonec ustoupila, bylo způsobeno úmyslem provést na Amčitce (ostrov v Aleutském oblouku) pokus s bombou pětkrát silnější než předchozí. K proslulosti Greenpeace došlo jinak.

„V roce 1975 jsme se vypravili na širé moře severního Pacifiku proti loďstvu sovětské továrny na zpracování velryb, která zabíjela poslední vorvaně obrovské u Kalifornie. Postavili jsme se proti harpunám v malých gumových člunech a dostali jsme se do večerních zpráv Waltera Cronkita. Tím se Greenpeace dostal do povědomí lidí. V polovině osmdesátých let se Greenpeace rozrostl ze skupinky v kostelním suterénu v organizaci s příjmem sto milionů USD a podporou na nejvyšším žebříčku společnosti…“

Ano, Greenpeace se stali senzací dne teprve, když se postavili mezi sovětské harpuny a velryby. Ale tady se vyskytl háček. Došlo k posunu činnosti od Peace ke Green. Zachraňovat velryby na gumovém člunu nebyl zas takový intelektuální výkon, ale mluvit do problému škodlivin a toxikologie už nějaké vědomosti vyžadovalo.

A Moore kritizoval hnutí za taktiku strašení a dezinformaci. Mimo jiné také popřel konsenzus vědecké komunity v otázce změny klimatu, když uvedl, že zvýšení koncentrace oxidu uhličitého v zemské atmosféře je prospěšné, že neexistuje důkaz, že antropogenní emise oxidu uhličitého jsou odpovědné za globální oteplování a že i kdyby to byla pravda, zvýšená teplota by byla prospěšná pro život na Zemi. Wikipedie dodává, že tyto názory jsou v rozporu s vědeckým konsensem

(jako by se pravda, místo zkoumáním, měřením a indukcí, dala určit hlasováním!)

o účincích globálního oteplování, u kterého se očekává, že bude mít významný a nevratný negativní dopad na klimatické události po celém světě, což představuje vážná rizika pro lidskou společnost a pro jiné organismy, jako je acidifikace oceánů a zvýšení hladin moří.

Od zákazu chloru nakonec Greenpeace ustoupila, ale vzpomínka zůstala. Jak prohlašovali, že chlór a všechny organochlorové sloučeniny ohrožují volně žijící živočichy a lidi. Úplný zákaz považují za nejrychlejší a nejúčinnější způsob, jak zlepšit kvalitu životního prostředí. Dále tvrdili, že „společnost bez chlóru“ je dosažitelná za mírných ekonomických nákladů.

Nepřipomíná vám to něco? Říká se tomu schematické myšlení a jeho zastánci se stavějí do role Mesiáše jenž obětuje sebe, aby zachránil lidstvo.

Žádné z jejich tvrzení není přesné. Nerozlišují mezi chlorovanými sloučeninami. Přísná toxikologická analýza, kterou vypracovala skupina konzultantů v oblasti toxikologie, zdravotnictví a environmentálních věd CanTox, přesvědčivě dokládá, že pouhá přítomnost chloru nečiní sloučeninu karcinogenní.

Předpokládat, že látka je škodlivá jen proto, že obsahuje chlor, je podobné jako předpokládat, že voda je hořlavá, protože obsahuje výbušný vodík.

Některé chlorované látky, jako jsou PCB, a dioxin, v dostatečně vysokých koncentracích škodí volně žijícím živočichům. PCB však bylo před lety zakázáno a emise dioxinů se dnes udržují na prakticky nezjistitelné úrovni. Jde o toto: Předpisy by se měly zaměřit na konkrétní látky, jejichž škodlivost pro životní prostředí byla jasně prokázána na základě vědeckých studií.

Argumentace ad hoc nenahradí vědeckou analýzu rizik, přesně tak jak říkal Patrick Moore. Nakonec i ta tragikomická snaha o zákaz chlóru nebyla pouhým bojem mezi chamtivým průmyslem a environmentálními dobráky chránícími životní prostředí. Samozvaní ochránci „veřejného zájmu“ získávají peníze a moc tím, že prosazují regulace. Pokud jsou úspěšní, často odvádějí pozornost, peníze a lidi od skutečných rizik.

To jsou společenské náklady Greenpeace, neřku-li neziskovek obecně.

V říjnu 2007 bylo šest protestujících aktivistů Greenpeace zatčeno za poškození elektrárny Kingsnorth, na jejíž 200 metrů vysoký komín vylezli a namalovali nápis Gordon, čímž způsobili škodu odhadnutou na 30 000 liber. Při následném soudním slyšení aktivisté uvedli, že se snažili o uzavření elektrárny, a argumentovali tím, že byli v právu,

neboť se snažili zamezit ještě mnohem větší škodě na majetku po celé planetě,

způsobené klimatickými změnami(?!?).

S důkazy na jejich obhajobu vystoupil environmentální poradce Davida Camerona Zac Goldsmith, dále klimatolog James E. Hansen a inuitský vůdce z Grónska – ti všichni potvrdili, že změna klimatu má již teď vážné dopady na život a na majetek lidí po celém světě.

Oněch šest obviněných aktivistů bylo zproštěno viny. Bylo to poprvé, kdy byla ochrana majetku před poškozením změnou klimatu použita jako „zákonná omluva“ v rámci obhajoby u soudu.

Byl to precedens netrestatelnosti Greenpeace

Nevím kdo byl první z těch, co vykřikují hesla o dekarbonizaci. Kvůli kterým si ničíme evropský průmysl, kvůli kterým máme drahé energie. Pamatujeme si jenom Gretu, která nechodila v pátek do školy (Friday for future), aby měla nějakou budoucnost. „Všichni jste selhali. Opatření na ochranu klimatu jsou neúčinná,“ kritizovala aktivistka ve svém projevu světové politiky i kapitány průmyslu, kteří se sešli ve švýcarském Davosu na zasedání Světového ekonomického fóra (WEF).

To je myslím velmi silný příběh.

Ale jeho síla tkvěla v tom, KDO (patnáctileté děvče) ty politiky okřikoval! Nikoliv v tom, CO jim říkala. Rozpoutané emoce místo chladného rozumu. Sebevědomá byla (a je) až vysoko nad rámec svých životních znalostí a životní zkušenosti. A co ta budoucnost? Tady přeskočím do ČR. Velkou revizí rámcových vzdělávacích programů se má do školní výuky dostat též důraz na tzv. wellbeing (pocit tělesné a duševní pohody). No není to paráda? Hlavně pohodička, že patnáctiletí žáci čtou a nerozumí tomu co čtou – to je přece lhostejné. Hlavně pohoda. Měl jsem za svou učitelskou praxi řadu žáků, kteří byli evidentně svými rodiči přetěžováni. Z mého pohledu mě jich bylo líto, ale na druhé straně jsem věděl, že se na ně mohu plně spolehnout. Zadání vždy splnili na výtečnou. Z prostého důvodu.

Byli zvyklí pracovat.

Proto ten wellbeing v našem školství nevidím jako krok vpřed. V každé třídě byly na nástěnce tzv. Práva dítěte. Vždy jsem se třídy zeptal, kde jsou vyvěšeny jejich povinnosti. Když nejsou povinnosti – jak mohou být práva? To je přece brainwashing jak vymalovaný. A s výchovou k práci to také nemá nic společného. Umělá realita ve vědomí jedince se tvoří již od školky, následně ve škole a neustále se na něho valí z médií. Spíše je otázkou, kdy se dítě, žák, student setká s pravdivou informací. V minulosti si děti společně hrály v přirozeném prostředí, v přirozeném časoprostoru. V současnosti velká část dětí velkou část dne od nejútlejšího dětství tráví ve virtuální realitě mobilu, tabletu či počítače, a tak jsou predestinovány na umělou realitu, téměř přesně tak jak to popsal Aldous Huxley ve sci-fi Konec civilizace. Výsledkem jsou sebevědomí polovzdělanci – viz současná vláda. Vždyť sledujte ohromující nehoráznost s jakou „přednáší“ polovzdělaný mluvčí Greenpeace ČR své naučené floskule:

Green Deal není ufinancovatelný,

řekl Havlíček a vyhazuje peníze za jádro napsal Lukáš Hrábek 27. dubna, 2020. Už po čtyřech letech můžete teď i vy alespoň částečně posoudit kdo varoval a kdo tloukl na buben fantasijních představ.

Havlíček: „Green Deal 2030 byl již před krizí na hraně toho, aby se to zvládlo ufinancovat. Nyní jsme v situaci, kdy dojde k největšímu propadu ekonomiky za desítky let. Většina zemí EU projde nejtvrdší zkouškou novodobé historie a bude muset zcela změnit parametry ekonomických a dalších plánů. Gigantické částky, původně alokované do Green Dealu budou použity na záchranu milionů firem napříč EU.”

Hrábek: Tohle je čirá spekulace na úrovni věšteb na televizi Ezo TV. O tom, že Green Deal byl na hraně toho, co šlo ufinancovat, zřejmě věděl dopředu jen ministr Havlíček, žádná taková kritika kupodivu nezaznívala od jiných zemí včetně těch, které na rozdíl od Česka nejsou čistým příjemcem unijních peněz, ale z jejichž rozpočtů se pak financují i projekty v Česku. Naopak sedmnáct evropských zemí (tedy většina) už nyní volá po tom, aby při obnově evropské ekonomiky hrál Green Deal ústřední roli. Nechybí mezi nimi ani koronavirem nejvíce postižené země jako Itálie či Španělsko. Dalšími státy, které Zelenou dohodu podporují, jsou i největší ekonomiky EU – Německo a Francie, které skládají dohromady téměř polovinu unijního rozpočtu a mají silný hlas při rozhodování, kam finanční prostředky EU půjdou. Green Deal podporuje i sousední Slovensko, přestože je největším výrobcem aut na světě v přepočtu na jednoho obyvatele, Česko s poukazem na ochranu automobilového a tradičního průmyslu nikoli. 

Jestli je nějaký ekonomický projekt odsouzený k zániku a nešlo ho nikdy ufinancovat, není to Green Deal, ale snaha postavit v Česku nové jaderné reaktory. Pokud má česká vláda na tento nesmyslný projekt někde schováno plus mínus 500 miliard, měla by jimi okamžitě podpořit zdravotnictví a malé podnikání. Podepisovat smlouvy s firmou ČEZ na dostavbu Dukovan ve chvíli, kdy se ze všech stávajících jaderných projektů stavěných v Evropě staly obrovské černé díry na peníze, a zároveň kritizovat Green Deal, že bude finančně náročný, je naprosto absurdní…

Pouze naučené floskule (= bezobsažné fráze). Uznávaný makroekonom Jaroslav Ungerman v !Argumentu píše:… že v posledních dvaceti letech svět investoval do obnovitelných zdrojů energie (OZE) více než 9 500 mld. dolarů, stejně větrná a sluneční energetika nezabezpečuje více než 8 % světové energie… Devět a půl (evropských) bilionů dolarů – dovedete si představit kolik zařízení proti opravdu škodlivým emisím (SO_x, NO_x , O₃ a dalších) by se dalo pořídit? Bez nutnosti emisních povolenek, bez deindustrializace Evropy…

Jen mimochodem: i Andrej Babiš na konferenci OSN o změnách klimatu COP 26 v Glasgow (listopad 2021) kritizoval evropský klimatický balíček známý pod označením Fit for 55.

„…Návrhy „Fit for 55“ neberou na zřetel podmínky a dispozice jednotlivých členských států ani poměr průmyslu k HDP. Evropská komise nepředkládá žádné hodnocení dopadu těchto návrhů ani žádná oponující stanoviska. Nevíme, zda tyto cíle nejsou příliš ambiciózní. Nemáme představu, kolik bude stát taková transformace, ani zda si ji můžeme dovolit. To není dohoda, nýbrž ideologie. Bez odpovědí na tyto otázky se Zelená dohoda stane evropskou zelenou sebevraždou.“

A tentýž Lukáš Hrabek pod názvem Premiér Babiš dělá na klimatickém summitu ostudu napsal:

„Premiér Andrej Babiš si spletl konferenci. Není to sraz přátel fosilního průmyslu, na tomhle setkání světových lídrů se naopak řeší, jak se budou snižovat emise skleníkových plynů, aby se zabránilo katastrofickým scénářům klimatické krize. Se svým přístupem je Babiš mezi světovými státníky za exota, který dělá Česku mezinárodní ostudu. Babišova otázka, zda si Evropa může snížení emisí dovolit, je absurdní. Protože studie za studií ukazuje, že předcházet dopadům změny klimatu bude mnohonásobně levnější než se pak postupující klimatické krizi snažit přizpůsobit. Pokud by si ani Evropa jako nejbohatší světový region, nemohla cestu k uhlíkové neutralitě dovolit, tak jsme – lidově řečeno – v háji.“

Vzápětí se u nás měnila vláda a nový premiér Petr Fiala zaujal při evropském předsednictví pevný postoj:

„Grean Deal je realita. Nemá už smysl spekulovat nad tím, jak by to mohlo být jinak. Teď musíme využít příležitost, jak investicemi do udržitelného rozvoje, obnovitelných zdrojů a cirkulárního hospodářství modernizovat českou ekonomiku a zvýšit kvalitu života.“

Jak jinak, když Evropu konec konců šéfuje fanatická gynekoložka v těsné spolupráci s „klimatickým carem“ z USA. Ač nejsem příznivcem konspiračních blafů – připadá mi, že tohle snad už není náhoda.

Dostupná a levná energie je nezbytnou a neopominutelnou podmínkou každé úspěšné civilizace.

Otázka zní: Kdo podporuje vytváření organizací a dokonce institucí vedené sebevražednými fanatiky, kteří tento fakt bojkotují? Proč lhostejně přihlížíme snaze Evropu zničit?

Druhá otázka se ostatně týká i zhola zbytečné války na Ukrajině.