ROZHOVOR: Ladislav Hampl (42): Potkat Janu Hlaváčovou bylo moje štěstí!
V poslední době se objevil jako ředitel Bouchner v seriálu Zlatá labuť. Za zmínku stojí i role Okresním přeboru nebo v seriálu Vyprávěj. Herce Ladislava Hampla (42) můžete vidět i na divadelních prknech, například v Divadle Kalich, kde hraje v představení Pro tebe cokoliv a Lady Oscar po boku herečky Jany Paulové (69). Kromě herectví se už od raného dětství věnuje sportu. Jako rodák z Liberce měl blízko k horám a zimním sportům, baví ho ale i míčové hry, hlavně fotbal. Je členem sportovního týmu Real Top Praha, který se zabývá charitativní činností. Když mu práce dovolí, vrací se do rodného města za rodinou. Je ze tří sourozenců, má starší a mladší sestru. Kdo ho nejvíc ovlivnil v herectví? A jakou zásadou se vždy řídí?
Láďo, přemýšlíte někdy jako liberecký rodák o tom, že byste se do svého města jednou vrátil?
„Ano, takové myšlenky mě napadají. Samozřejmě Liberec je krásné město a tím, že je moje rodné, tak jistou svázanost pupeční šňůrou tam prostě mám. Navíc se mi tam opravdu moc líbí. Jezdím hostovat do místního divadla, do představení Burian, které režíroval Tomáš Dianiška, jsem fanouškem Slovanu Liberec, takže jezdím pravidelně i na fotbal, a mám tam svoji rodinu – tátu, mámu, vdané sestry, švagry, jejich děti.“
Jako Liberečák máte blízko k zimním sportům, ne?
„Na lyžích jsem tak nějak vyrostl. Od tří let mě to táta učil a pak jednoho dne, to už jsem byl tady v Praze, se mi přetrhl přední křížový vaz na pravém koleni a od té doby už nelyžuji, ale jezdím na snowboardu.“
Zimní dovolená patří tedy horám?
„Poslední roky je to trošku horší. Ale jinak my divadelníci máme první týden v lednu většinou hromadně volno, tak s partou okolo divadla jezdíme už léta do Velké Úpy a do Pece pod Sněžkou, kde se potkáváme.“
Vaší velkou láskou byl také vždycky fotbal. Hrajete ještě?
„Kopaná je moje velká láska. (usmívá se) Hrávali jsme s Real Top Praha, což je charitativní tým složený z profesionálních fotbalistů a amatérů, kteří jsou nějakým způsobem známí, pravidelně v hale. Ale jak jsme starší, tak už hrajeme jenom charitativní utkání od května do září.“
Jak vlastně ten váš tým vznikl?
„Byli jsme taková partička, která se scházela každou neděli na Velké Ohradě zahrát si fotbal. Pak Sašu Smita s pár kolegy, jako je Ivan Trojan, David Suchařípa, Michal Dlouhý nebo David Novotný, napadlo dát dohromady tým a zabývat se charitou, abychom spojili příjemné s užitečným.“
Zajedete na fotbal i mimo Prahu, když je příležitost?
„Když je čas, tak do Liberce určitě často. A třikrát jsem měl možnost podívat se na stadion Juventusu Turín, protože já jsem fanoušek tohoto klubu. Dílem náhody se stalo, že jsme se potkali s Pavlem Nedvědem, když se v Praze v Celetné křtila jeho vosková figurína, slovo dalo slovo a měli jsme možnost se jet podívat na fotbal tam. Byl to neskutečný zážitek. Pak jsme si to ještě dvakrát zopakovali...“
S kým tedy v rámci charity hrajete?
„Rád jezdím třeba do Vacova, kde má chalupu Vojta Dyk, který slaví v létě narozeniny, a tam pravidelně hrajeme charitu. Letos to bude už nějaký desátý ročník a tam to mají všichni rádi. A když se sejde okolo vás na hřišti Patrik Berger, Vladimír Šmicer, Erik Brabec, Marek Jankulovský, Tomáš Ujfaluši, Bořek Dočkal, Honza Koller, tak to prostě vypadá, že to umíte taky.“ (směje se)
Jste ve sportu spíš týmový hráč , nebo raději sólista?
„To je zajímavá otázka. Já se považuju za týmového hráče, a to nejen ve sportu, ale také v divadle, i když tam je to trošku specifičtější. Tam se uplatňuje týmovost někdy hůř.“ (směje se)
A jak se kluk, který se od dětství věnoval převážně sportu, dostal k herectví?
„Sám nevím. Já jsem divadlo hrál od desíti let, a když se vám jako dítěti otevře svět za zrcadlem, tedy to zákulisí, tak pak už není cesty ven. Později byla pro mě zásadním člověkem paní Jana Hlaváčová, která byla mou vynikající profesorkou. Hodně mě ovlivnila nejen, co se týče řemesla, ale i z té lidské stránky. Potkat ji bylo velké štěstí.“
Přemýšlel jste, že byste také učil a předával zkušenosti dál? Nejen to se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 16.