Dalším kdo  měl potřebu  se  vyjádřit  k  75.výročí  NATO  je  významný  západní  geopolitický  analytik Edward  Lutwak. Čtu  jej , kdykoliv na něj narazím s respektem.  Tentokráte se ten respekt  změnil  v doslova  respekt  hrůzný. Posuďte  sami.

It’s time to send Nato troops to Ukraine After 75 years, the alliance is locked in the nuclear age

podle překladače

Je čas poslat vojáky NATO na Ukrajinu Po 75 letech je aliance uzavřena v jaderném věku

V roce 1944 se Leslie Groves, generál americké armády, který řídil projekt Manhattan, zeptal svého hlavního vědce J. Roberta Oppenheimera, jak silná by mohla být jejich nová bomba. Byla by 10krát silnější než největší bomba té doby, „zemětřesná bomba“ Tallboy od RAF? Nebo 50krát, nebo dokonce 100krát? Oppenheimer odpověděl, že si nemůže být jistý – v té době dokonce existovaly obavy, že výbušná řetězová reakce se možná nikdy nezastaví – ale očekával bombu mnohem silnější než 100 Tallboyů. Groves okamžitě odpověděl, že tak silná zbraň nebude nikomu k užitku, protože „politici“ by se ji nikdy neodvážili použít.

Z krátkodobého hlediska se Groves mýlil, zatímco Oppenheimerův odhad byl správný. Hirošimská uranová bomba byla ve skutečnosti silnější než 1 000 Tallboyů, přičemž plutoniová bomba z Nagasaki převyšovala i to. Ale jen o pět let později se Grovesova předpověď naplnila. Nejprve Spojené státy, poté Sovětský svaz a poté každá další jaderná mocnost došly k poznání, že jejich jaderné zbraně jsou příliš silné na to, aby je bylo možné použít v boji. To platí i v následujících desetiletích – až do invaze na Ukrajinu. Neboť i přes Putinovo řinčení atomovými šavlemi i on podléhá logice Grovesovy předpovědi. Několik desítek let po jeho rozhovoru s Oppenheimerem nás může krátké historické shrnutí jaderné války mnohému naučit o situaci na Ukrajině – a o tom, jak tam lze vítězství dosáhnout pouze mnohem konvenčnějšími prostředky.

První test jaderného věku přišel s korejskou válkou. V prosinci 1950 překročily statisíce čínských vojáků řeku Jalu, aby podpořili své severokorejské spojence proti USA. Když byla Amerika v bezprostředním nebezpečí ztráty desítek tisíc mužů, generál Douglas MacArthur se rozhodl, že k zastavení Číňanů musí použít jaderné zbraně. Zdaleka nejuznávanější americký vojenský vůdce té doby – vedl americké síly v Pacifiku od ponižující porážky k úplnému vítězství a poté jednal jako de facto japonský císař při reformě země vycházejícího slunce – MacArthur očekával, že Truman bude souhlasit s jeho expertním vojenským úsudkem.  Místo toho bylo odpovědí rozhodné ne. MacArthur trval na svém a byl propuštěn.

Truman poznal, že povaha válčení se od Hirošimy a Nagasaki zásadně změnila. Když povolil tyto údery, ani on, ani nikdo jiný nevěděl, že výbuchy také způsobí radiační spad, který by zavinil  onemocnění  a dokonce smrt tisíců lidí daleko vzdálených  od místa detonace. Navíc v roce 1945 čelil Truman vyhlídce, že při dobytí Japonska ztratí mnohem více amerických vojáků než za celou druhou světovou válku do té doby. Japonci skutečně bojovali do posledního muže a ještě měli k dispozici 2 miliony vojáků. Truman by byl vykopnut z Bílého domu, kdyby dovolil smrt stovek tisíc Američanů tím, že odmítl použít bombu.

O pět let později už ale byla situace úplně jiná. Tváří v tvář katastrofě v Koreji měl Truman alternativu evakuovat americké jednotky do Japonska, pokud vše ostatní selže – a proto nikdy ani neuvažoval o použití atomových zbraní. Za příštího prezidenta se jeho štěpné bomby vyvinuly v termonukleární fúzní bomby nejméně 100 000krát silnější než Tallboy. Ale to jen učinilo Trumanovo „Ne“ z roku 1950 ještě definitivnějším. Jaderná abstinence se stala jedinou možnou volbou pro Američany i Rusy, jak nejistě, ale definitivně ukázala kubánská raketová krize.

Trvalo by však mnohem déle, než by se tato logika vyvinula v definitivní doktrínu. Po založení NATO před 75 lety dnes, a zejména v 60. a 70. letech, bylo vynaloženo vyčerpávající úsilí k získání nějaké další výhody z jaderných zbraní a nějakým způsobem získat převahu pro novou západní alianci. Takzvané „taktické“ jaderné zbraně nebyly vyrobeny více, ale mnohem méně výkonné, údajně proto, aby umožnily jejich použití na bojišti. Jejich obhájci tvrdili, že mohou poskytnout palebnou sílu velmi levně, s malými jadernými hlavicemi replikujícími účinek stovek houfnic. Americké i sovětské ozbrojené síly si následně  pořídily tisíce jaderných zbraní: nejen „malé“ bomby pro stíhací bombardéry, ale také  rakety (některé dostatečně malé, aby je bylo možné přepravovat v džípu), protiletadlové střely, torpéda a dokonce přenosné demoliční nálože.

Ale tato iluze se nedala udržet. Vojenští plánovači pochopili, že kdyby se američtí velitelé pokusili bránit území NATO útokem na invazní sovětské síly malými „taktickými“ jadernými zbraněmi, Rusové by použili svůj vlastní arzenál ke zničení bránících se západních sil. Totéž by platilo pro jakýkoli pokus nahradit konvenční vojenskou sílu jadernými zbraněmi. A tak se pochopilo, že zatímco jaderné zbraně jsou užitečným odstrašujícím prostředkem, lze je použít pouze k odvetnému úderu proti předchozímu jadernému útoku – a nikdy k dosažení jakéhokoli druhu vítězství. V sedmdesátých letech, kdy byly Spojené státy a Sovětský svaz zapojeny do propracovaných a vysoce propagovaných jednání o „omezování strategických zbraní“, se představitelé obou stran rychle dohodli na tichém zastavení vývoje, výroby a nasazení nových „taktických“ jaderných zbraní. stejně tiše rozebírají desítky tisíc těchto zbraní.

Ale nakonec to byly nejnovější jaderné mocnosti, Indie a Pákistán, které přesvědčivě prokázaly nadbytečnost svých vlastních jaderných zbraní pro cokoli, co přesahuje vzájemné odstrašení. Ve válce v Kargilu v roce 1999, která zahrnovala několik bitev v plném rozsahu a tisíce obětí, se žádná ze stran nepokusila ani o pouhou hrozbu jaderného útoku. A to platí dodnes. Když Putinův nejhlasitější útočný pes, Dmitrij Medveděv, po neúspěchu počáteční ruské invaze v roce 2022 začal štěkat o použití „taktických“ jaderných zbraní,  jen nejméně kompetentní novináři a ti, kdo poslušní Moskvě, jeho varování zopakovali. Nakonec, po několika měsících této pošetilosti, Putin vystoupil a řekl : Rusko by použilo jaderné zbraně pouze „když bude ohrožena samotná existence státu“ – myšleno odpovídající jadernou hrozbou.

Situace na Ukrajině se opět obrátila, ale platí stejná logika. Místo toho, aby frustrovaní Rusové uvízli ve svých zákopech, nyní vypadá nejistě ukrajinská pozice. Kyjev to prezentuje jako otázku materiálu a neustále požaduje od Západu více a lepších zbraní. Přestože by mohlo být vysláno více zbraní a raket, je jasné, že to, co nutí Kyjev ustupovat krok za krokem, není nedostatek palebné síly, ale nedostatek vojáků.

Až do tohoto týdne byla branná povinnost na Ukrajině povinná  pouze od věku 27 let, na rozdíl od celosvětové normy 18 let. Zelenskij to nyní snížil na 25 let ; ale s mnoha Ukrajinci sprostěnými  služby, jeho celkové ozbrojené síly dosahují méně než 800 000 aktivních vojáků. Ukrajinu brzdí věkové rozložení její populace, kde jsou děti a starší lidé nadměrně zastoupeni ve srovnání s mladými muži ve věkové skupině 19–35 let. Ale celkový počet jeho vojáků je stále příliš nízký na populaci, která podle většiny odhadů překračuje 30 milionů, vezmeme-li v úvahu, že Izrael může rychle postavit armádu o síle přibližně 600 000 z populace přibližně 8 milionů. To znamená, že pokud se Putin nerozhodne válku ukončit, ukrajinské jednotky budou znovu a znovu zatlačovány zpět a ztrácejí přitom vojáky, které nelze nahradit. Rusko ani nemusí vysílat své nejlepší vojáky, aby toho dosáhlo – pouze ty dobrovolné smluvní  přitahované dobrým platem nebo ruské vězně, kteří si odpykávají běžné tresty a  jsou rekrutovaní přímo z vězeňských cel. Bez ohledu na kvalitu však ruská armáda již převyšuje ukrajinskou a rozdíl se každým dnem zvětšuje.

Tato aritmetika je nevyhnutelná: země NATO budou muset brzy poslat vojáky na Ukrajinu, jinak se smíří s katastrofální porážkou.

Britové a Francouzi spolu se severskými zeměmi se již v tichosti připravují na vyslání jednotek – jak malých elitních jednotek, tak logistického a podpůrného personálu – kteří mohou zůstat daleko od fronty. Ty by mohly sehrát zásadní roli tím, že uvolní své ukrajinské protějšky k přeškolení na bojové nasazení. Jednotky NATO by také mohly ulevit Ukrajincům, kteří jsou v současnosti vázáni na obnovu a opravy poškozeného vybavení, a mohly by převzít technické části stávajících výcvikových programů pro nové rekruty. Tito vojáci NATO možná nikdy neuvidí boj – ale nemusí, aby pomohli Ukrajině vytěžit maximum z její vlastní omezené pracovní síly.

Zásadní je, že vzhledem k tomu, že se Čína stále více blíží útoku na Tchaj-wan, nemohou USA poskytnout více vojáků než zhruba 40 000, kteří jsou již v Evropě. Závažné rozhodnutí je tedy na postu pro ostatní členy NATO, zejména pro ty nejlidnatější: Německo, Francii, Itálii a Španělsko. Pokud Evropa nedokáže poskytnout dostatek vojáků, zvítězí Rusko na bojišti, a i když diplomacie úspěšně zasáhne, aby se vyhnula úplnému ukrajinskému debaklu, ruská vojenská síla se vítězně vrátí do střední Evropy. V tu chvíli budou muset západoevropské mocnosti přestavět své ozbrojené síly, ať se jim to líbí nebo ne, počínaje návratem povinné vojenské služby. Možná bychom za těchto okolností mohli být dokonce svědky výbuchu nukleární nostalgie, pošetile se vracející k iluzi, že apokalyptické zbraně by mohly stačit k udržení míru.

Autor:

Profesor Edward Luttwak je stratég a historik zaměřený na globální  strategii, geoekonomii, vojenskou historii a mezinárodní vztahy.

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Opravdu je  Lutwak  normálně  pro mne dobrá  adresa, tentokráte  se mi ježí všechny  chlupy  na  těle a naskočila mi husí kůže s kvalitou špičkového šmirglpapíru!

Dám sem  hlavní sentence jeho článku v mé  jednoduché češtině:

1-Ukrajina prohrává a  to zejména proto,  že  jí docházející  vojáci

2-aby neprohrála, ba  dokonce zvítězila,  pak je potřeba  aby  vojáci NATO vstoupili přímo na  ukrajinské  území

3-netřeba, aby  se  zapojili přímo do bojů,stačí  když  přeberou týlové a  výcvikové  činnosti, které dnes vykonávají sami Ukrajinci.  Tím by se překonala personální nouze Zelenského  armády.

4-naprosto se mýlí  ti,  co namítají, že by  z toho vznikl jaderný  konflikt.  Protože  jaderné  zbraně  jsou více méně  papírovým tygrem, který  nikdo nepoužije. Tohle  šíří jen hlupáci nebo Putlerovyi  trollové.Jaderní zbraně  přece nikdo nikdy nepoužije  jako první. Je  to něco jako polní strašák a my bychom se  měli  strašáka  přestat  bát a poslat  naše  soldáty na Ukrajinu,  aby konečně  Zelenský vyhrál a my  s ním!

Přiznám se,  že nevycházím  z údivu.  Takže  jaderné zbraně  jsou více méně  pro ozdobu?  Vážně Edwarde Lutwaku?  Schulz  i Biden  jsou  tedy  jen naprostí  a  zoufalí  dutohlavové,  když  odmítají  dát Ukrajině  rakety  dlouhého doletu? A  jejich analytické štáby, které  jim přesně  tohle poradily také?

Nemám sebemenší pochopení pro  tyhle  radikální  válečné  hecíře, co bez  vlastní odpovědnosti požadují  další a další eskalaci!  Smyslem  jejich  štvaní a hecování je ukázat, jací  že oni by byli nekompromisní tvrďáci, co  by  s Putlerem zatočili levou zadní, jen kdyby  je k tomu pustili!!! Ale vědí, že  tohle jim opravdu nehrozí!  Protože  tu odpovědnost jim nikdo  nesvěří. Naštěstí!

Lutwak  evidentně  chce  jít  do fatálního rizika!!! On  Putler  blafuje a  červený  knoflík  nestiskne! Mrzí  mne , že  zrovna on  se  stal  válečným štváčem  par  excellance. Tihle  si nikdy nepřipustí pochybnost  typu  – a  co když se mýlím?! Zrovna  on  – expert  na historii, vojenstní, geopolitiku!  Zajímalo by mne  jestli v osobním  životě  je ochoten také  tak  riskovat! Že když se  splete, skončí on osobně  i celá  jeho rodina…  A  co takhle  jít  všem příkladem?  Od něj osobně už  kvůli  věku  nikdo nemůže  chtít  aby  šel jako  dobrovolník  válčit  na  Ukrajinu  za  kolektivní  Západ, tak  jako kdysi  jako zahraniční Žid  narukoval dobrovolně  do izraelské  armády.  Ani jeho syn  nepřipadá kvůli  věku v úvahu. Ale  má tři  vnoučata! Tak  ať je pošle  na  ukrajinskou  frontu  co  by  dobrovolníky.Když  vyzývá  západní  vlády k  tomu vyslání  vojenských jednotek!  Ať  jde příkladem!

Nicméně  číst  ho nepřestanu.  Už proto,  že mne  naprosto šokokuje, kam  až jsou západní  elity  dnes  schopny  zajít  kvůli Ukrajině. Vlastně  – kvůli Ukrajině  rozhodně  nikoliv. Ale  kvůli  tomu,  že  tenhle  konflikt  vznikl  zcela  zbytečně kvůli  jejich bezbřehé  aroganci. A  naprosto žulové neochotě  to veřejně  přiznat a  smířit  se  s reálnou situací!