Jak se vlastně má v jarních dnech Josef Maršálek?
Mám se výborně. Opravdu… Byl a stále jsem hodně vytížený ve veřejném prostoru, takže jsem si řekl, že dám mnohem větší prostor také vlastnímu životu. Rozhodl jsem se méně pracovat a více cestovat, poznávat i užívat si skvělých míst a báječných lidí. Bohužel mi to zatím moc nejde.
Co vás tak zaměstnává, já myslela, že na jaře to bude nejvíc zahrada…
Moc rád pozoruju, jak všechno roste – právě jsme vysadili papriky a lilky, přidáme pak cibuli, pórky a zelí, pak rajčata – těch máme asi třicet druhů, artyčoky a postupně vysadíme všechno ostatní. Ale k tomu všemu se dal do „pohybu“ můj vysněný pořad…
Prozradíte o něm víc?
Budu stručný – asi dva roky pracuji na krásném novém projektu, který je zatím určen pro zahraničí, ale možná se dostane i k našim divákům. Je plný vůní, zajímavých míst a ingrediencí, bude samozřejmě o pečení, ale z trochu jiné stránky. Nechte se překvapit.
Vy umíte překvapit – třeba tím, jak jste zazářil ve StarDance.
Vlastně bylo i pro mě trochu překvapení, jak mi tancování vstoupilo do života. Navíc jsem si to moc užil. Na začátku jsem si nabídky vážil, chvilku ji odmítal, ale pak mi intuice napověděla, že do toho mám jít. Také jsem věděl, že StarDance má jasně ohraničenou dobu trvání – finále 16. prosince. Takže jsem rozhodl tomu dát svůj čas, bez ohledu na to, do kterého kola se dostanu a kdy vypadnu. Postupem času jsem zjistil, jak neuvěřitelný přesah to mělo pro moje okolí…
Jak to myslíte?
Myslím, že tím, že jsem do StarDance šel, jsem vyšlapal cestu spoustě lidí, kteří si třeba moc nevěří. Ukázal jsem, že když se člověk do něčeho pustí, trochu věří sobě i svému okolí a udělá pro to maximum, pak se může stát, že vypadne až těsně před finále… A to si všichni mysleli, že budu první, kdo půjde z kola ven. To je dokonale přenosné poslání do života.
V takové show také hraje roli obliba, sympatie…
Ano, je toho mnohem víc, ale já to neodstál, neodšlapal z nutnosti. Dal jsem tomu opravdu moc s plným přesvědčením a radostí, vrátila se mi zkušenost mnohokrát větší. Je to stejné jako v kuchyni, kde to platí dvojnásob – co do hrnce strčíte, to z něj vytáhnete.
Už jste dotančil?
První a zároveň poslední oficiální letošní tanec proběhl 12. ledna, kdy jsem společně s Adrianou (taneční partnerka ze StarDance Adriana Mašková – pozn. red.) tančil u nich na plese v Tvrdonicích na jižní Moravě. To jsem jí hned na začátku, když jsme spolu začali tančit, slíbil – a splnil.
Vrátím se k televizním pořadům, z nichž vás diváci znají – překvapuje mě neuvěřitelná sledovanost Buchet po ránu…
Také mě pořád fascinuje, že víc než tři sta šedesát tisíc lidí se rozhodne v neděli ráno po osmé koukat na pořad o pečení! A to nepočítám ty, kteří si to pustí zpětně. Ale abych byl zase upřímný, to není zničehonic. Před několika lety jsme společně s Terezou Bebarovou začali připravovat pořad o pečení doma v její kuchyni. Když potom přišla Česká televize s nápadem na pečení, řekl jsem ano, ale s Terezou. Jsme spolu bezvadně sehraní, navíc ona hraje skvěle tu zvídavou obyčejnou ženu, pokládá otázky, kterými mě nenapadne se zabývat – a ony jsou tak důležité.
Dáte mi nějaký příklad?
Jasně… Pro mě je úplně běžné dávat například vlhkou houbičku pod plech, aby se mi nehýbal, když na něm něco připravuji. Když jsem to udělal poprvé při natáčení ještě u Terezy doma, tak z toho byla úplně nadšená a měla pětiminutový monolog na téma této malé jednoduché, geniální pomůcky.
Zastavím se za Peče celá země – byla třetí řada něčím výjimečná?
Od začátku jsem věděl, že děláme výjimečnou řadu, povedlo se totiž vybrat bezvadné soutěžící. Produkce se zaměřila na soudržnost, lidskost a empatii. To všechno se skvěle povedlo naplnit a my jsme měli před sebou dvanáct amatérských cukrářů, velmi připravených a hotových lidí, kteří bezvadně reagovali na naše připomínky, a my jsme od nich měli i zpětnou vazbu – prostě si uměli vzít z našich poznámek to podstatné, co jim pomáhalo jít dál a dál. Byl jsem z nich nadšený a mohutně je chválil v kreativních výzvách.
Minulé řady pro vás nebyly tak zajímavé?
Byly, ale v každé se sešla hodně odlišná dvanáctka účastníků – v první řadě nikdo netušil, do čeho jde, a všichni jsme se museli sehrávat. Ve druhé byli už soutěžící lépe připravení, ale zase byli mnozí dost tvrdošíjní, hodně si trvali na svém, což je pak stálo místo v postupu. A ta poslední byla nejlepší – hodně vysoká úroveň soutěžících, už proto, jak se domácí pečení rozšířilo, skvělé výsledky i reakce na naše poznámky. Ty nejsou zanedbatelné, protože když vidíme, že se blíží nějaký průšvih, zachraňujeme třeba jen otázkou – a tentokrát byli soutěžící skvěle vnímaví. To je pak radostná práce!
Vy se svými recepty netajíte, naopak je dáváte nejen ve svých knihách k dispozici všem…
Já nepřipravuji recepty pro profesionální cukráře, ale pro každého, kdo má chuť péct. Můj cíl je, aby každý, pokud umí číst, má doma váhu, ingredience nutné na pečení a pochopí recept, dokázal uspět.
Podle čeho se rozhodujete, když dostanete nabídku – ať už je to pečení, natáčení, tancování nebo psaní kuchařek?
Abych řekl pravdu, moc věci netlačím, poslouchám svoji intuici – svoje srdce. Tak to vlastně bylo v mém životě vždycky. Ať už se to týkalo odchodu z vesnice, rozhodnutí věnovat se cukrařině, odjezdu do zahraničí, přijímání jakékoli nové pracovní nabídky, vycestování na dva roky do Indie, návratu zpět do rodné země, odstěhování se opět na venkov nebo rozhodnutí žít tak, jak žiju.
Takže žádné velké plánování?
Opravdu ne, jen intuitivní, spontánní rozhodnutí s přihlédnutím k tomu, co se děje kolem mě… Tak to bylo třeba i s přijetím nabídky do StarDance nebo když jsem doslova chytil za pačesy nabídku jít do pořadu Peče celá země – v zahraničí vyhlášeného a opravdu velmi úspěšného, případně když právě Tereza (Bebarová – pozn. red.) řekla, pojďme to, Josefe, zkusit s pečením doma, jen tak pro radost, natočit to – a bylo z toho nakonec sedmdesát dílů. Tak bych mohl pokračovat dále.
Tak trochu návod na úspěch?
Nemyslím si. Neexistuje univerzální návod, není možné něco opakovat, třeba jít mojí cestou. Každý si musí najít tu vlastní – nebát se neúspěchu, mít trochu odvahu, zkoušet nové věci, a hlavně na sobě hodně pracovat, nic nešidit, být k sobě poctivý a nechtít jít zkratkami. Všude je chleba o dvou kůrkách. Pak považuju za klíčové překročit hranice města, země, ale třeba i kontinentu, kde je možné potkat se s jiným světem, jinou kulturou, náboženstvím, to naučí každého komunikovat, přijímat připomínky, vyjednávat… Mě nejvíc naučila Británie, kde jsem poprvé začal přemýšlet ve větších celcích – přestal jsem řešit maličkosti a soustředil se na něco víc. Měl jsem možnost pracovat ve velkém týmu a s velkým týmem, kdy je každý odjinud, každý je individualita, ale mají jedno společné – dojít ke společnému cíli. To musejí chtít všichni a umění je pro to všechny nadchnout.
Jakou máte zkušenost s charitou? Například kromě velikonočního televizního projektu Pomozte dětem.
Pokud nepočítám, že jsem bratrovi dělal úkoly, což byla moje první charita v životě, tak jsem například v britském Bathu spolupracoval na velké charitě, které předsedala princezna Anna, nebo v obchodním domě Harrods, kde se sháněly prostředky na vzdělávání negramotných dětí, jichž je v Británii téměř deset procent. V zahraničí platí, že čím větší společnost, tím prestižnější účast v charitativních projektech.
Vy ale často podporujete některé projekty…
Pokud mohu, rád se účastním. Co podpořím, opět vybírám velmi intuitivně nebo musím vycítit spojení mezi mnou a daným příběhem, takže je jasné, že třeba podporuji Nadaci Dortem proti rakovině, báječnou Báru Maťovčíkovou, která má v boji s rakovinou mozku pečení jako formu terapie, nebo třeba asociaci Jsme fér. Když mohu, rád se přidám – jsem vidět, slyšet a netajím se svými názory, které mohou pomoci věci měnit.
Josef Maršálek
Josef Maršálek se narodil 3. dubna 1982, vyrostl v severomoravském Kyžlířově, části města Potštát. Od patnácti věděl, že bude pekařem a cukrářem, inspiraci našel u svých tetiček a babiček v kuchyni. Vystudoval gymnázium, učil na Základní umělecké škole, vyučil se cukrářem a pekařem, dálkově vystudoval vysokou hotelovou školu. Odjel pracovat jako pekař do lázeňského komplexu britského Bathu, později přijal nabídku a sedm let pracoval v obchodním domě Harrods, kde vedl cukrářskou sekci a získal ocenění manažer i kuchař roku. Na téměř dva roky odjel pracovat do Indie, v roce 2018 se vrátil do Prahy. Třikrát byl porotcem pořadu Peče celá země. Společně s Terezou Bebarovou natočil pořady o pečení Buchty po ránu a Čas na TE.BE, vydali dva díly kuchařky Čas na pečení a nově Buchty po ránu, současný bestseller a nejprodávanější kuchařka v ČR. Je neúnavným propagátorem domácího pečení. Vydal knihu Péct, milovat a žít a pět kuchařek - Moje sváteční pečení, Sexy dorty, Moderní česká cukrařina, Kynuté a Čokoláda (www.marsalkovo.cz). Žije v jihočeské obci Dubné s partnerem Petrem Tejmlem.
Zdroj: časopis TV Star
