Hlavní obsah
Lidé a společnost

Dalibor z Kozojed bez houslí aneb Buřič oslavovaný nejen Jiráskem měl vzbudit sympatie chudého lidu

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: J. Scheiwl, A. König, J. Kostěnec (1872), Wikimedia Commons, licence CC 4.0

Dalibor z Kozojed na romantické kresbě z Českomoravské kroniky z roku 1872

Slavný „houslista“ se stal lidovým hrdinou především díky Aloisi Jiráskovi. Ze ziskuchtivého vypočítavého šlechtice udělal zastánce chudého lidu, který se statečně postavil proti krutému útlaku ostatních šlechticů a zaplatil životem

Článek

Skutečný příběh Dalibora z Kozojed romantiku postrádá. V článku Svobodné právo na pomstu už jsem vylíčil, jaké škody působili čeští šlechtici za vlády Jagellonců (1471–1526), když suverénně brali právo do vlastních rukou. Říkalo se jim opovědníci a svým způsobem k nim patřil i Dalibor z Kozojed, byť jeho případ je poněkud specifický, protože na první pohled může opravdu působit tak, jako by Daliborovi nešlo o vlastní prospěch, ale o práva poddaných.

Spory s rodinou

O skutečném Daliborovi máme totiž z dobových pramenů jen minimum zpráv a jsme odkázáni pouze na soudní zápisy. Proto ani netušíme, kdy se vlastně narodil. Zato víme, že byl starším ze dvou synů pana Aleše z Kozojed, nižšího šlechtice, který sloužil pánům z Házmburka a byl purkrabím na Budyni. Psal se podle obce Kozojedy, která leží ve středních Čechách pod vrchem Dřevíčem (mezi Louny a Slaným), ale bydlel se svými syny nedaleko Řípu v obci Mněteš, kde vlastnil nevelkou tvrz.

Nižší šlechtice můžeme koncem 15. století v Čechách přirovnat rozsahem majetku nejspíše k bohatším sedlákům, od nichž se lišili především titulem. Vlastnili jednu nebo několik vesnic a sídlili v opevněné tvrzi, která však měla daleko do honosných hradů bohatých pánů. Ani Aleš z Kozojed nebyl bohatý, a tak se nemůžeme divit, že chtěl svůj majetek úzkostně spravedlivě podělit mezi své dva syny Dalibora a Ješka.

Staršímu Daliborovi však jeho podíl zjevně nestačil, proto si protiprávně vzal i část majetků svého bratra Ješka. Rodina už si nedokázala spory vyříkat doma, proto si otec Aleš stěžoval v říjnu 1490 na Dalibora u komorního soudu v Praze. Soud rozhodl, že v právu jsou Aleš s Ješkem, proto jim Dalibor musí vrátit koně, krávy, vepře, obilí a další věci, nebo se s nimi nějak slušně dohodnout. Jenže ani v této chvíli Dalibor rozhodnutí soudu nerespektoval, a tak si tam hned o měsíc později stěžoval mladší bratr Ješek. Tentokrát už byly ve hře kromě dobytka a dalších movitých věcí i nějaké peníze, byť nevíme přesně kolik. Soud i podruhé určil, že Dalibor je vinen a musí škodu nahradit. Další jednání se nekonalo, můžeme tedy předpokládat, že se viník konečně podvolil.

Budeme-li předpokládat, že soud rozhodoval spravedlivě, pak byl Dalibor zjevně držgrešle a lump, který se nestyděl okrádat vlastní rodinu. Jeho případní obhájci samozřejmě mohou namítnout, že soud byl podplacený či podjatý, což může být pravda, ale nemáme o tom sebemenší náznak důkazu.

Vzbouření poddaní

O šest let později, tedy roku 1496, došlo k samotnému případu, který Dalibora tolik proslavil. Na panství jistého pana Adama Ploskovského z Drahonic se vzbouřili poddaní, když odmítli údajné kruté zacházení svého pána. Dnes už můžeme těžko posoudit, jak krutě pan z Drahonic se svými poddanými zacházel a nakolik se to vymykalo dobovým zvyklostem. Sedláci v Ploskovicích nedaleko Litoměřic však měli určitě pocit, že překročil únosnou míru, když jim přidával stále nové povinnosti.

Proto v červenci 1496 povstali a vzali ploskovickou tvrz útokem. Nepřipraveného pana Adama tím tak zaskočili, že se nestihl ani pořádně bránit. Sedláci byli natolik rozvášnění, až ho dokonce fyzicky poranili. Zajali ho v jeho vlastní tvrzi a pod hrozbou násilí donutili potvrdit listinu, že je propouští i s celým panstvím ze své pravomoci. Něco takového bylo ve středověkých poměrech zcela neslýchané a otřesený pan Adam to dobře věděl. Leč vlastní život mu byl samozřejmě milejší.

I vzbouření sedláci však věděli, že nemohou jen tak získat svobodu a zůstat bez pána. Proto se obrátili o pomoc právě na nám již známého Dalibora z Kozojed. Ten jim slíbil ochranu a celé panství „milostivě“ převzal. I on musel vědět, že se dopouští protiprávního činu, ale zřejmě doufal, že se právo dokáže ohnout podle jeho vůle a bude-li mávat zmíněnou zpečetěnou listinou od Adama z Drahonic dost dlouho, tak mu soud musí dát za pravdu. Lákavé nabídce, že by mu mohlo celé panství spadnout zadarmo do klína, při své hrabivosti zjevně nedokázal odolat. Těžko se můžeme domnívat, že by mu skutečně šlo v první řadě o práva sedláků.

Čekání na rozsudek

Poraněný a na duši zlomený pan z Drahonic brzy po propuštění z ploskovické tvrze našel odvahu a obrátil se na zemský soud do Prahy, kde žádal spravedlnost. Můžeme si představit, jak se soudci z řad šlechty zhrozili, když vyslechli jeho případ. Nám může připadat, že poddaní měli přece právo zvolit si nového pána, když s nimi ten předchozí zle zacházel. Ale pro středověkého člověka to bylo asi jako kdyby dnes skupina násilně orientovaných lidí z chudšího sídliště obsadila místní supermarket a donutila majitele přenechat ho jiné firmě bez finanční náhrady. Takové chování poddaných bylo prostě nepřijatelné, a pokud na něj pan z Kozojed naskočil, zasloužil přísný trest. Kdyby to soudci nechali být, začaly by se takové případy množit jako houby po dešti.

Na Adamovu stranu se přidali i litoměřičtí měšťané, a tak branná hotovost Litoměřicka dobývala vojenskou silou ploskovickou tvrz. Pan z Kozojed neměl dostatečné prostředky, aby se dokázal účinně bránit, proto místní zbrojnoši tvrz rychle dobyli, milého pana Dalibora zajali a převezli do Prahy. Ploskovice vrátili Adamovi z Drahonic a Dalibora uvrhli do nově postavené kruhové věže u Pražského hradu, která později dostala jeho jméno a dodnes se jí říká Daliborka.

Téměř dva roky tam Dalibor čekal na rozsudek. Soud si zatím pomalu chystal půdu pro jeho odsouzení. V létě roku 1497, tedy rok po ploskovických událostech, přijal toto usnesení: „Kdyby se lidé poddaní pánu svému zprotivili a statek jemu jeho odňali, a kdož by koli ty lidi v obranu přijal, statek takto odňatý k sobě přijal a jej sobě osoboval o tom věda, takový by učinil nešlechetně, nepravě proti právu a proti králi Jeho Milosti, v hrdlo propadl jest a statek ten odňatý má zase tomu navrácen být, komuž byl odňat.“ V této podobě bylo usnesení o tři roky později vloženo do Vladislavského zřízení zemského, tedy nového zemského zákoníku.

Foto: Věnceslav Černý, Wikimedia Commons, volná licence

Na romantické ilustraci z 19. století poslouchají lidé pod Daliborkou líbeznou hudbu Daliborových houslí

Pověst o houslích

Podle pověsti měl Dalibor při čekání na rozsudek v letech 1496–1498 věži Daliborce hrát na housle, za což mu lidé poslouchající pod oknem posílali jídlo v košíku spuštěném z okna na provaze. Tento romantický výmysl kupodivu nepochází z pera známého kronikářského fabulátora Václava Hájka z Libočan. Ten naopak popsal případ poměrně přesně, a to patrně proto, že jeho kronika vyšla už roku 1541, tedy relativně brzy po popisovaných událostech. Teprve roku 1700 zaznamenal Jan František Beckovský v díle Poselkyně starých příběhů českých větu: „Nouze naučila Dalibora housti.“ Připomeňme, že housle jako hudební nástroj přišly do Čech až o století později, nicméně houslemi mohl být míněn žebřík nebo skřipec, na nějž vyslýchaného natahovali při výslechu. Nouze mohla být tedy krutá bolest, která přinutila mučeného hústi, čili takzvaně „zpívat“ neboli řvát na mučidlech při výpovědi. A to mohli zaslechnout i lidé venku a pověst potom roznést. Tak to alespoň odvozuje Josef Svátek ve svých Dějinách poprav a katů v Čechách. Nicméně tato verze není příliš pravděpodobná, protože, Dalibor jako šlechtic zřejmě nebyl podrobován právu útrpnému.

V rukou kata

Zdálo by se, že odsoudit člověka podle „paragrafu“, který v době činu nebyl platný, je jasné účelové jednání a svědčí o zaujatosti soudu. To také dalo jasný argument novodobým spisovatelům, kteří z Dalibora udělali hrdinu. Jenže tato pravidla ve středověku neplatila. Tehdy se právo běžně nalézalo a to na základě předchozích usnesení. Už jsme si vyjasnili, že pro soudce bylo Daliborovo počínání nepřijatelné, ale přitom šlo o nový druh případu, který se zatím nestal a chyběl zde tedy precedens. Ač zjevně náležel k zakázaným opovědím, tedy případům, kdy šlechtici brali právo do svých rukou obvykle kvůli mstě, tak způsobem podobným Daliborovi ještě žádný šlechtic nejednal. Odebrat jinému šlechtici svévolně panství bylo horší, než vyhlášení války a vymykalo se to i běžnému loupežnictví. A skutečnost, že to bylo z iniciativy poddaných, v konečném důsledku Daliborovi spíše přitížila, protože neuplatnil svou sílu a nebojoval jako rytíř, ale schovával se za podřadné chudáky. Výše zmíněný zákon proto mluvil jasně: „…v hrdlo propadl jest…“

Teprve v březnu 1498 vynesl zemský soud v Daliborově případu jednoznačný závěr: „…kterážto věc se stala jemu Adamovi neslušně, nepravě, neřádně, o kteréžto věci on Dalibor dobře věda, že se jemu Adamovi taková věc a nepravost stala, statek jeho nepravě vzatý k sobě přijal…“ Soud tedy dospěl k závěru, že Dalibor o násilném napadení pana z Drahonic věděl a vzbouřených poddaných násilníků se vědomě zastal.

„A pro takový jeho účinek zlý páni a vladyky Jeho Milosti jej v svú kázeň berú a hrdlo jest ztratil, kteréhož na hrdle trestati ráčí.“ Z rozhodnutí zemského soudu Dalibor tedy propadl hrdlem a proti rozsudku nebylo odvolání. Ještě téhož dne vykonal kat svou práci mezi purkrabstvím Pražského hradu a Černou věží. Odsekl Daliborovi hlavu sekerou, protože jako šlechtic měl pan z Kozojed na právo na čestnou smrt a nebyl potupně oběšen.

Odsouzený zastánce lidu

Není známo, jak dopadli vzbouření poddaní poté, co se Adam z Drahonic opět ujal svého panství. Třeba se z nepokojů trochu poučil, zmírnil svůj „útisk“ a došel k názoru, že robotníci budou pracovat lépe, když s nimi bude dobře vycházet. Ale pravděpodobně spíš ty nejhorší odbojníky tvrdě potrestal a ostatní museli pokorně sklonit hlavu. Nemůžeme se divit, že romantičtí umělci udělali z Dalibora hrdinu. Ještě před Jiráskem to byl v letech 1866–1867 Josef Wenzig, podle jehož libreta napsal Bedřich Smetana známou operu Dalibor. Její příběh se však od skutečnosti liší i v mnoha dějových událostech, stejně jako Jiráskova pověst.

Nechceme však nasazovat Daliborovi psí hlavu. Touha po zisku není zase tak strašnou charakterovou vadou, abychom z něj dělali těžkého zločince. Pouze nepěkný zvyk ohýbat právo a zvyklosti podle svého musel zjevně popuzovat jeho šlechtické okolí včetně vlastní rodiny. Žádných zvláštních krutostí se však sám Dalibor nedopouštěl (zřejmě na rozdíl od Adama z Drahonic) a je možné, že někde v pozadí jeho motivů opravdu stál trochu i soucit s  údělem těžce zkoušených sedláků. A kdyby se na tom soucitu dalo trochu vydělat, nebylo by to přece vůbec na škodu.

_______________________________________________

Další literatura:

Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526), díl 2. šlechta, Praha 2001

Francek, Jiří: Velké dějiny zemí Koruny české, tematická řada, sv. III: Zločinnost a bezpráví, Praha 2011

Kreuz, Petr – Martinovský, Ivan (edd.): Vladislavské zřízení zemské a navazující prameny. Praha 2007

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz