K filmu…
Jako malá dělala balet a zpívala v Kühnově dětském sboru. S ním se dostala do uměleckého prostředí, rozhlasu, a dokonce Národního divadla. Cesta milé a pohledné dívky k filmu tak nebyla dlouhá. Před kamerou stála poprvé v patnácti. Po třech letech a třech filmech získala hlavní roli Gabriely Melanové ve filmových povídkách Strakatí andělé. Ještě téhož roku se objevila v úspěšném snímku Kdyby tisíc klarinetů (1964). Přestože v něm měla jen malou roli, změnil jí život.
Během natáčení se do ní zamiloval o čtrnáct let starší Waldemar Matuška. Už víte, o kom je řeč? O Jitce Zelenohorské (*11. listopadu 1946). Jak vzpomíná ve své 13. komnatě (2008), nijak zvlášť o něho zpočátku nestála, byla studentkou gymnázia, měla před maturitou… Ale dokázal si získat její srdce a zamilovala se. Po roční známosti spolu začali žít v Matuškově bytě na Václavském náměstí. Zasnoubili se a plánovali svatbu. Ale zpět k filmu.
Jitka Zelenohorská coby Zdenička v Ostře sledovaných vlacích
Nešťastný přelom
Jitka Zelenohorská herectví nestudovala, přesto se v 60. letech stala jednou z nejobsazovanějších filmových hereček. Hostovala v divadlech, např. Rokoku, Divadle E. F. Buriana, Divadle Za branou a dalších. Objevila se i v televizi, točila na Slovensku. Byla totiž velmi charismatická, milá, přirozená a živá. Proto se také zalíbila režisérovi Jiřímu Menzelovi. A tak se její zadeček ocitnul v již zmíněné slavné razítkovací scénce v Ostře sledovaných vlacích (1966). O rok později jí svěřil postavu Stelly ve Zločinu v šantánu, následující rok Jitky ve Skřiváncích na niti.
„Já jsem ti slíbil, že dostaneš na holou…“
Výpravčí Hubička razitkuje pozadí Zdeničky
Přišel konec 60. let. a s ním i velký zvrat v hereččině životě. Do pětiletého vztahu s Waldou, který byl šťastný a klapal, se vloudila Olga Blechová, která prý po něm „šla dlouho, a tak neúprosně, až si ho urvala“. Jitka byla smutná, ale lidé se rozcházejí. Nesmírně ji však ranil způsob, jak se k ní populární zpěvák zachoval. Bez jediného slůvka třeba promiň mám jinou, vysvětlení či omluvy jednoduše nechal vyměnit zámek bytu. Prostě konec a teď už jen Blechová. Nemohla si z bytu odnést ani své osobní věci, oblečení, knihy, fotky. Od té doby se neviděli a on se jí vyhýbal, pokud se měli jako známé osobnosti té doby někde potkat.
Přestalo se jí dařit také jako herečce. Prostě se jí v té době zhroutil svět. Neměla kde bydlet, peníze, práci…
Pomineme-li zlomené srdce, divadla, ve kterých hrála „politika“ zavřela, Menzel se – obrazně řečeno – ocitnul v trezoru, a její hvězdná kariéra pohasla. Nebyl o ni zájem. Přispěl k tomu fakt, že hrála ve filmech, které byly po šedesátém osmém zakázané, netočily se ale ani příběhy, do kterých by se hodila jako dívka do nepohody, které do té doby ztvárňovala. K tomu všemu se přidalo také její zklamaní z politického vývoje. Vyprchalo z ní nadšení, mladistvá energie a dravost, díky nimž zářila. Začala ztrácet sebevědomí, sílu a chuť prosazovat se, a zažila pocit jakéhosi vnitřního strachu. A jak říká ve své komnatě, nechala si ujet vlak.
Setkání na festivalu Cinema Mundi v Brně (zleva V. Neckář, J. Menzel, J. Zelenohorská, 2011)
Nevytratila se však úplně. Od 70. let byla členkou hereckého souboru Filmového studia Barrandov a díky tomu se u filmu udržela. Nedostávala už ale velké role, spíš menší či větší roličky.
Krev v žilách
V roce 1974 se provdala za produkčního Jana Miliče. Za mladého bohéma (tehdy ještě studenta) zaplatila dluhy, držela ho a živila. On jí na oplátku dával radost a smích. Manželství svým způsobem klapalo, ale když po sedmi letech zjistila, že má jinou, rázně a bez rozmýšlení mu dala sbohem. Rok po rozvodu konečně potkala svou životní lásku. Byl jí německý podnikatel Petr Behrens. Po třech letech známosti opět stanula před oltářem a navlékla si snubní prstýnek. Odjela s ním do Berlína, kde s ním prožila krásných dvacet let. Dle hereččiných vzpomínek byl báječný, pozorný a hodný a těšili se spolu na důchod. Vzala jí však ho neúprosná rakovina.
Ještě však, než Jitka Zelenohorská pověsila herectví na hřebík, aby následovala svou lásku do Německa, splnila si doma své pracovní závazky. V polovině 80. let tak přidala na seznam sedmdesáti filmů, v nichž měla velké, menší i malé role svou poslední. V komedii Hledám dům holubí ztvárnila po boku Pavla Nového coby maminka Bucharová jednu z hlavních postav. Přidala ještě prodavačku v Mravenci nesou smrt.
Prodavačkou „naživo“ se stala v obchodě s oděvy v Německu, kterou byla sedmnáct let. Stále se vracela do svého pražského bytu na Vinohradech. V Německu byla šťastná a spokojená, Praha zůstala jejím domovem. Osud jí nadělil i další rány, nevzal jí však humor a optimismus. Její „jméno“ možná upadlo v zapomnění, zůstává ale zapsané v historii československé kinematografie.
Jitka Zelenohorská dnes
Zdroje: www.tvguru.cz, www.csfd.cz, www.ceskatelevize.cz
