Bylo pro vás natáčení „Soudruhů“ něčím specifické?
Především v tom, že jsem nikdy netočil tak velkou roli a tak dlouho. Až nyní jsem zjistil, jak moc je práce na osmidílném seriálu psychicky i fyzicky náročná. Specifické bylo i setkání a spolupráce s Jirkou Macháčkem. Do té doby jsem ho znal jen coby fanoušek jeho filmů a kapely. Teď jsem v něm potkal skvělého kolegu a dovolím si říct i kamaráda, což bylo hrozně důležité, protože jsme spolu při natáčení strávili spoustu času. Překvapila mě jeho zábavnost, radost ze života a zároveň velká profesionalita. Chtěl bych jednou být takový profesionál jako on. Vůbec z celého natáčení jsem měl pocit, že všichni ze štábu projektu věří a že je baví být jeho součástí. Pak jde všechno snáze a i složité dny a situace hravě zvládnete.
Jak vnímáte Vojtěcha Beka?
Je to mladý muž, čerstvě po škole, kterému se splnil sen. Dostal se do Ústavu paranormálních jevů a přichází tam plný očekávání, energie. Naráží ale na různé pracovníky, kteří k paranormálním jevům přistupují odlišně, a je to pro něj ve výsledku největší škola života. Probouzí a burcuje to v něm emoce. Občas zvýší hlas a k nějaké situaci se postaví jako chlap nebo právě jako srab.
Bavilo vás hrát právě Vojtěcha?
Určitě! Pro herce je podle mě zábavné a zajímavé mít nějaká omezení ve své roli. U Vojty Beka je to jeho preciznost a přesnost a vlastně i vědomosti. Je to člověk lehce autistický, ale to hodně přeháním. Bavilo mě, že není rozevlátý, ale má jasně daný rámec. Řád a pořádek. Na této roli byly skvělé její proměny. Vojta totiž nezůstává celý seriál pořád stejný.
Jak jste na tom se vztahem k paranormálním jevům vy sám?
Odmalička mě fascinovaly. Četl jsem knížky o nevysvětlitelných záhadách a doufal, že něco takového jednou zažiju. Že minimálně uvidím UFO. Ale asi s věkem, s tím, jak se člověk vyvíjí, bych to nenazval paranormálnem. Určitě ale věřím v sílu nějaké energie, která pak dokáže dělat i ty paranormální věci, co si neumíme vysvětlit. Ale když se nad tím pak člověk komplexněji zamyslí, ono to všechno dává smysl. Prostě věřím, že nějaká energie umí vytvořit jakousi velkou energii, a ta něčím nebo někým pohne, někomu změní život. V to určitě věřím a vlastně to i určitým způsobem zažívám.
Na jaký z dílů budete mít nejsilnější vzpomínky?
Velmi intenzivní byl například třetí díl, který se odehrává na Ještědu. Natáčeli jsme ho jako první a bylo to vlastně poprvé, kdy jsme se všichni stali svými postavami. Pak mě hodně bavil i scénář dílu o záhadě samovznícení.
Který z žánrů seriálu je pro vás nejvýraznější?
Ze „Soudruhů“ jsem toho ještě tolik neviděl, ale určitě jde o výraznou dobovku. Okamžitě jsem se coby divák propadl o čtyřicet let zpátky, dejme tomu třeba do roku 1983. Všemu jsem uvěřil, najednou jsem byl ve světě, který jsme takhle společně vytvořili. Také je to hodně komedie. V příbězích vnímám i emoce, dojetí, takže psychologickou rovinu či žánrovou definici pro rodinný film. Ideálně se bude divák celý díl smát a na konci si trochu popláče. Přesně tak, jak to máme všichni rádi.
Jaký paranormální případ by vás v případě pokračování lákalo zkoumat?
Konkrétní téma nemám. S kolegyní Annou Fialovou jsme ale zajedno v tom, aby se případně vyšetřovalo trochu na koních, aby scenáristé napsali záhadu kolem koní. To by nás bavilo vyloženě sobecky, protože máme rádi koně a rádi na nich jezdíme. Myslím, že i Darija Pavlovičová by to ocenila. A potom je mým snem muzikálový žánr. Takže kdyby se rozšířila nějaká záhadná nemoc a všichni by namísto mluvení začali zpívat, tak to by se mi hodně líbilo… (směje se)
Zdroj: časopis TV Star
