V aktuálním tištěném Reflexu najdete profil doktora MILANA HAUSNERA (16. října 1929 – 18. června 2000), který léčil pomocí LSD víc pacientů než kdokoli jiný v ČSSR, dokonce víc než slavný Stanislav Grof. Hausner vedl největší LSD kliniku v kontinentální Evropě, dokud zdravotnické úřady roku 1974 všechno náhle nezastavily… Právě slavíme (třeba v holešovickém Crossu) 81 let ode dne, kdy švýcarský chemik Albert Hoffmann objevil báječné účinky LSD. Jak to s ní bude dál?
Milan Hausner se narodil v Praze a vyrůstal jako jedináček; jeho rodiče, pojišťovací úředník a lékárnice, měli ještě dceru, ale ta zemřela před svými prvními narozeninami na zánět ucha. K léčitelství to Milana táhlo brzy: v roce 1945 pomáhal tento student reálného gymnázia na Vinohradech při květnovém povstání ošetřovat bojovníky na barikádách. Absolvoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v roce 1953, pracoval v několika psychiatrických léčebnách po celé republice a v roce 1960 nastoupil na psychiatrické oddělení Fakultní polikliniky UK. Stejně jako několik mladých psychiatrů té doby se s LSD poprvé setkal při pokusech neurologa Jiřího Roubíčka, který zkoumal mozkové vlny u dobrovolníků podstupujících „modelovou psychózu“ vyvolanou LSD. Droga byla tehdy legální a dostupná ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii „převážně k experimentálnímu účelu“; Hausner se ovšem rozhodl vytvořit vlastní experiment.
Práce v lese i v hlavě
Milan Hausner se zajímal o to, jak by se droga dala využít v psychoterapii. Inspiroval ho britský psychiatr R. A. Sandison, průkopník takzvané psycholytické terapie: podal pacientovi malou dávku LSD, prý aby se uvolnila mysl, a poté s ním probíral vzpomínky, emoce a vize, které droga vyvolala.
Na základě své práce byl Hausner na podzim 1965 jmenován primářem psychiatrické léčebny v Sadské, městečku poblíž Nymburka, asi 40 km na východ od Prahy. Nechal tu přestavět jeden z pavilonů tak, aby vyhovoval terapeutické komunitě padesátky hospitalizovaných pacientů, o nichž se domníval, že by jim „psycholytická terapie“ mohla prospět. Pacienti trávili svá dopoledne prací v lese nebo na zahradě a v dílně kliniky, odpoledne pak skupinovými diskusemi a večery poslechem přednášek, tvorbou výtvarných děl nebo „psychodramatem“, přehráváním konfliktních situací ze života… A každý den jich několik, pod dohledem ošetřovatele a zpravidla zdravotní sestry, dostávalo LSD.
Hausner uvedl, že jen v roce 1966 v Sadské tuto analýzu s pomocí LSD podstoupilo osmdesát hospitalizovaných pacientů. Trpěli převážně neurózami, sexuálními poruchami a psychosomatickými syndromy, jež léta nereagovaly na jinou léčbu. U sedmačtyřiceti se stav zlepšil natolik, že mohli být propuštěni.
Bude extáze léčit?, ptá se dr. Passie
Čím dál víc psychiatrů hájí psychoterapii s pomocí drog, a to metodou nízkých dávek, kterou kdysi používal Hausner. „Po psychedelické vlně uvidíme psycholytickou vlnu,“ prorokuje Torsten Passie, profesor psychiatrie na Vysoké škole medicíny v německém Hannoveru. Podle tohoto vědce a psychoterapeuta je nyní v USA kolem myšlenky jednorázové, vysokodávkové psychedelické terapie docela rušno – prosazují ji odborníci i pacienti, protože nabízí kratší cestu bez nutnosti náročné opakované psychoterapie. Neprokázalo se však prý, že by mnoha pacientům poskytovala dlouhodobou pomoc. Jak vyplývá z Passiem získaných dokumentů, dokonce i tým profesora Stanislava Grofa v marylandském Spring Grove, což je mimochodem poslední místo v USA, kde se legálně prováděla LSD terapie, považoval „poněkud magický“ model jednoho sezení za „nedostatečný“.
„Při psychedelickém přístupu podáváte vysokou dávku, aby se do ní člověk více ponořil, naznačujete mu, že by se měl pokusit dosáhnout určitého zážitku,“ tvrdí Passie. „U psycholytické terapie je to úplně jinak. Nesměrujete člověka nikam, jen čekáte, co se stane. Vyžaduje to větší pokoru, musíte čekat a taky respektovat a přijmout pacientovu duši.“
Podle Passieho, který mimo jiné vede Mezinárodní společnost pro psychoterapii s pomocí návykových látek, má ve Švýcarsku na padesát lékařů povolení k „soucitnému užívání“ drog, jako je LSD a MDMA (extáze), během psychoterapie. Další takoví lékaři se školí. Passie si myslí, že letos americká vláda schválí psychiatrické užívání MDMA, pokud bude aplikováno při opakovaných psychoterapeutických sezeních.
Nadějné vyhlídky nejen Tomáše Páleníčka
Návrat terapie dle Hausnerova modelu do Česka může být obtížnější. Současný český zákon klasifikuje většinu psychedelik jako látky, u nichž je použití povoleno pouze k „omezeným výzkumným, vědeckým a velmi omezeným terapeutickým účelům“. Druhým problémem je, že terapie s psychedeliky vyžaduje desítky hodin příprav a obecně je náročná na čas i co do zkušeností terapeutů. V Česku je sice psychoterapie hrazena ze zdravotního pojištění, nicméně je zde nedostatek zdravotnického personálu, který by tuto formu zvládl poskytovat.
„Pro mě osobně je časová náročnost také hlavním problémem; nemohu ji nabídnout každému pacientovi,“ potvrzuje Tomáš Páleníček, který v Národním ústavu duševního zdraví vede Centrum výzkumu psychedelik. Má v péči pacienty, které léčí v rámci klinických studií psilocybinem a ketaminem, jedinou psychedelikům podobnou látkou, která je v současnosti v Česku registrována jako léčivo. „Pokud psychedelika zaberou, je až neuvěřitelné vidět, k jak dramatické pozitivní změně může dojít. Může se skutečně jednat o průlomovou léčbu.“ V rámci studií s psilocybinem v NÚDZ prý zažil například pacienta, který se půl století neúspěšně léčil s depresí, a po jednom sezení s psilocybinem u něj deprese na několik měsíců zcela vymizela. Aniž by bral další psychofarmaka.
Aktuálně v NÚDZ pod vedením doktora Páleníčka probíhá unikátní studie PSIKET, jež hodnotí antidepresivní efekt psilocybinu u deprese rezistentní k léčbě a srovnává ho s efektem ketaminu. „Není to pro každého. Jsou pacienti, kterým je tento druh léčby zapovězený, například nemocným se schizofrenií,“ varuje Tomáš Páleníček. „Ale faktem zůstává, že tato léčba má dnes velmi nadějné vyhlídky u řady duševních poruch, nejen u deprese, ale i úzkosti, existenciálního distresu, závislostí, obsedantně kompulzivní poruchy a možná i u poruch příjmu potravy.“
Článek o psychiatrovi Milanu Hausnerovi a jeho metodách najdete v Reflexu č. 16/2024 na stranách 62–64.
