Jako když se Krteček staral o orla. Malá Jana babybox už viděla a všechno ví, kromě svého data narození

Šestiletá Jana má v pokojíčku panenky, omalovánky, baví ji vesmír a nejraději teď kreslí srdíčka. Ráda skládá puzzle a hraje deskové hry, je na svůj věk chytrá. A dokonce už je zasnoubená, ve školce se na tom domluvila s kamarádem Tomášem. Jednou chce být doktorkou jako její nový táta.

Ve skutečnosti se nejmenuje Jana, to jméno jí dočasně dal zakladatel babyboxů Ludvík Hess, když ji našli v babyboxu, stejně jako dává dočasná jména dalším dětem. Jana nezná ani svoje pravé datum narození, určil jí ho soud.

Čtěte také

Bříšková maminka a borci se sanitkou. Tříletý Vítek se učí vyprávět svůj příběh o babyboxu s fotoknihou

Ten březnový den roku 2018 byl mráz a Jana ležela v babyboxu bez deky. Nejspíš jí byla zima. Hodně plakala. „Ví všechno,“ říká její nová maminka Anna.

Doma Janě vypráví pohádku o Krtečkovi a orlovi, i Krtek totiž zachránil mládě a pak se o něj staral jako o vlastní. Jana ví, co je babybox. Rodiče ji k němu vzali na výlet.

„Podívali jsme se na něho. Vidíme jenom plechová dvířka. Tam je kroužek. Když to dorazí sestřičce, tak pípne,“ popisuje Jana a jde si hrát za tátou, který hlídá její sourozence.

Počáteční trauma

„Teď je dcera v období, kdy o babyboxu moc nechce mluvit. Je to pro ni citlivé téma,“ přiznává Anna.

„Ví, že vyrostla v jiném bříšku. Vysvětlili jsme jí to tak, že moje bříško bylo nemocné a u mě by se tak dobře neměla. Tak aby jí bylo lépe. Pak ji někdo odnesl do vyhřívaného boxu a hned přišla sestřička, která se o ni postarala,“ přibližuje Anna.

„A pak velmi hodná paní z magistrátu zavolala kouzelným telefonem našemu tatínkovi, že novorozená holčička čeká na svoje nové rodiče a že vybrali nás, abychom si pro ni druhý den přijeli do nemocnice,“ doplňuje.

Čtěte také

Novorozeně se vzkazem, proč nemůže zůstat doma. Dívka z babyboxu má návod, jak časem najít příbuzné

Jana hodně plakala. „Byl to velmi komplikovaný porod. Byla přenošená. Měla na sobě body s krátkým rukávem, tepláčky, kulich, ale nebyla zabalená v dece, i když bylo minus dvanáct stupňů,“ říká Anna a pokračuje:

Pupík měla podvázaný sponou na odpadky. Byla už několikadenní. První rok a půl měla často noční můry, v noci byla hodně plačtivá. Potřebovala kontakt, hodně lásky, hodně nošení, aby překonala počáteční trauma.“

Jana by určitě souhlasila, že to pomohlo. Rodiče, které má, označuje za nejlepší. „Nejraději mám, když si hrajeme a chodíme ven,“ směje se a dodává: „Mám je ráda, nejvíc.“

„Někdy máme pocit, že má balkánské kořeny. Protože má nádherné, tmavé, kudrnaté vlasy až pod zadek,“ usmívá se Anna.

Dceři do života přeje hlavně to, aby byla šťastná. „A aby už jí nikdy nechyběla láska a podpora. O to se budeme maximálně snažit.“