Sociolog Ján Mišovič se věnuje analýze politické a společenské v Česku před letošnímu volbami do Evropského parlamentu.
Lidé v ČR mají menší důvěru v EU než v samotnou Evropu. Výsledkem je převaha euroskeptiků nad eurooptimisty. Promítá se to i do subjektů kandidujících do Evropského parlamentu. Mezi voliči je zájem o tento typ voleb nižší, kolem 30 %. Z levicových subjektů má šanci uspět koalice Stačilo.
Ve volbách do EP budou mít v ČR euroskeptici daleko více možností si vybrat z kandidujících stran než eurooptimisté. Celkem se do voleb přihlásilo třicet kandidujících subjektů. Největší volební šance mají hnutí ANO, koalice Spolu, SPD a Trikolora, hnutí STAN a Piráti. Kolem pětiprocentní hranice se pohybují koalice Přísahy a Motoristů a koalice Stačilo, v čele se současnou poslankyní EP a předsedkyní KSČM Kateřinou Konečnou. Jde o pestré sdružení zdůrazňující obhajobu národních zájmu, spojující všechny ty, jimž vadí „Fialovo vládnutí“, bez ohledu na ideologické zaměření.
Sounáležitost s Evropskou unií není v české společnosti silně zakořeněna, za její součást se považuje jen menšina lidí. Češi se cítí být více Evropany než občany EU. Evropská unie je totiž v Česku vnímána jako problematická značka s politickým přívlastkem, rozdělující společnost, i kvůli aférám, zejména předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Naproti tomu „Evropa“ je neutrálnější. Češi si s ní spojí geografický nebo filozofický rámec a hodnoty. Cítí k ní historickou hrdost.
Evropa českou společnost nepolarizuje tolik jako Evropská unie, která už má politický náboj, nese s sebou nejenom historickou zátěž nebo geografickou lokaci, ale i nějaká rozhodnutí. Jde např. o aktivity kolem zelené transformace, Green Dealu. Její výdobytky, ale i potenciální rizika, jsou hodně propojována v českém veřejném prostoru s tím, jak se k nim staví Evropská unie. Spokojenost s EU v období 2005-2023 klesla o 20 procentních bodů, na 45 %. Zavedení eura podporuje 20 % respondentů. V případě referenda by 29 % obyvatel by určitě hlasovalo pro setrvání, 30 % spíše pro setrvání, 22 % spíše pro odchod z EU a 20 % určitě pro odchod z EU. Volby do EP 17 % pokládá za určitě důležité, 27 % za spíše důležité, 31 % za spíše nedůležité a 25 % za nedůležité.
Podle odpovědí na otázky týkající se EU vznikla následující typologii o vztahu občanů ČR k Unii. 9 % představují euronadšenci, 11 % příznivci, 21 % vlažní příznivci, 21 % nejistí, 24 % odpůrci, 14 % skalní odpůrci. [1] Po dvaceti letech od vstupu si již lidé významně uvědomují různá rizika, která může Evropská unie přinášet. Zároveň jsou si vědomi i výhod. Přestože EU vcelku česká veřejnost příliš nerozumí, pocit, že bychom měli být její součástí, stále převládá.
Dlouhodobě je vztah populace ČR k evropské integraci vlažný. K přicházejícím návrhům se staví opatrně a volby do EP ji doposud příliš nezajímaly. Aktuálně deklaruje účast přibližně třetina voličů, reálný výsledek však bude nižší.
Odráží se to i v postojích kandidujících subjektů. Kromě STAN a Pirátů jde přitom o jejich téměř výhradní euroskeptické zaměření. Rezonuje to s kritickými výhradami většiny voličů. Výhrady by se daly shrnout do několika bodů. Na prvním místě jsou byrokratická opatření, která se musí zavádět kvůli Evropské unii. Na druhém místě jsou problémy související s cenami energií a s cenami potravin, zemědělskou politikou, ve vztahu ke Green Dealu. Do diskuse o potřebě posílení jeho sociální dimenze tak, aby ochrana klimatu nelikvidovala běžné domácnosti se však nikomu příliš nechce. Na dalším místě je problematika migrace, která v rámci EU nemá stále důsledné řešení. Opakovaně zaznívají výzvy k řešení problémů migrantů, než přejdou na území Evropské unie, tedy ve třetích zemích. Azylové řízení by mělo probíhat mimo území Unie, ve třetích zemích. A neposledně neustálá elektronizace, digitalizace a militarizace EU znamená omezovaní svobody slova, možností veřejného projevu a vyvolávání strachu ve společnosti. To jsou všechno témata, která ovlivňují nálady veřejnosti a podporují národně konzervativní snahy a představy.
Politici z nejvýznamnějších stran a hnutí v českém parlamentu se přidávají ke kritikům politiky Evropské komise a přicházejí s prohlášeními, že EU potřebuje reformovat.
Koalice SPOLU se chová poněkud farizejsky, protože v mnohém kritizuje EU, přitom samotná vláda má máslo na hlavě. Předseda vlády za ODS Petr Fiala, který se významně a dlouhodobě angažuje v pomoci Ukrajině, byl v prosinci 2023 nejméně oblíbeným demokratickým světovým lídrem. Image vlády se od té doby moc nezlepšila, právě naopak, protože podle posledního výzkumu veřejného mínění důvěřovaly vládě ČR 2 % obyvatel ČR a dalších 18 % spíše důvěřovalo. 80 % veřejnosti se vyslovilo jinak. Oba představitelé opozičních stran v Poslanecké sněmovně PČR Babiš a Okamura mají více než dvojnásobnou popularitu ve srovnání s předsedou vlády. Situace naznačuje, že volby do EP mohou být jakýmsi referendem o současné vládě.
Při hodnocení nejrůznějších rozhodnutí jde o víc než jen o názory na EU a společenskou situaci v ČR. Jde hlavně o problémy dnešního kapitalismu, které mají dopady na chování veřejnosti a její konformitu vůči vládnoucím strukturám. Příčiny této konformity vyvěrají z pravidelně se opakující každodenní životní praxe, která se promítá do individuálních a společenských orientací a identit, do značné míry pramenících z neomezeného přivlastňování zdrojů, z neúměrných nároků na globální a místní ekosystémy a levnou pracovní sílu odjinud. Výsledkem je imperiální způsob života.
Imperiální způsob života prohlubuje propast, která odděluje pracující globálního Severu od pracujících globálního Jihu, přitom vykořisťování prvních je od dob fordismu oslabováno vykořisťováním druhých. Levicová politika by byla internacionální, pokud by solidárně vyžadovala zlepšení životních podmínek i v ostatních zemích a regionech světa. Kapitalismus v období koronavirové krize dokázal do té doby nevídaným a zásadním způsobem intervenovat do ekonomiky, přičemž preferoval „základnovou ekonomiku“, z níž se odvíjí infrastruktura každodenního života. Z reakce na krizi vyplynulo i trvalé poučení pro společenskou a politickou levici, které spočívá v odmítání politiky utahování opasků, zvláště za situace, kdy Česká republika vykazuje jednu z největších koncentrací majetku v Evropě, [2] ale i stálé zaostávání reálné mzdy ve srovnání s úrovní před vypuknutím koronavirové pandemie. [3]Projevující se mnohočetné krizové události koncem prvního desetiletí nového milénia ukázaly, že konzervativní, liberální a sociálně demokratické strany zastupují především zájmy elity. Vedle finanční, ekologické krize a úbytku finančních zdrojů je realitou i krize sociální reprodukce, způsobená zbídačením, rozkladem společnosti a škrty v sociální záchranné síti. Zapadá do ní i krize politické reprezentace zavedených stran. V jednotlivých evropských zemích se uplatňovaný liberalismus omezuje na technokratickou obhajobu volného trhu a uplatňování dnešní technokracie pod pláštíkem demokracie představuje redukci občanů na pracovní sílu, statistické jednotky nebo elektorát.
V nejrůznějších strategických dokumentech mezinárodních organizací, jako je OSN, ale i národních vlád se objevují formulace, které tvrdí, že „zazelenání“ ekonomiky vytvoří sociálně-ekologickou situaci výhodnou pro všechny. V těchto představách hraje hlavní roli trh s jeho efektivností, z něhož vycházejí inovace a stát, který určuje pravidla trhu a působí proti jeho „selhání“. V pozadí však zůstává fakt, že na pravidla trhu často doplácejí rolníci a původní obyvatelé regionů, v nichž získávají půdu korporace. Strategie „green grabbing“, tj. vyvlastňování půdy pro environmentální cíle a zhodnocení ekosystémových služeb a pracovní síly tedy ohrožují právě ty podmínky pro ochranu přírody, které se snaží vytvořit. Problematické je i obchodování s emisemi. Pokud mohou soukromé osoby nebo společnosti platit „odpustky“ v podobě nejrůznějších kompenzací za ekologické škody způsobené výrobou, může to vyvolat představu, že příroda je v zásadě nahraditelná. Používání směsi agropaliv, dotace pro elektromobily, zahrnutí letecké dopravy do evropského systému obchodování s emisemi a další podobné kroky „zeleného kapitalismu“ vedou k přesvědčení, že imperiální způsob života je udržitelný právě prostřednictvím modernizace.
V souvislosti s atmosférou před blížícími se volbami do EP je nutné vzít v úvahu i nedávno proběhlé prezidentské volby ve Slovenské republice, které se staly nejen čistě slovenskou záležitostí. Intenzivně se volbám po celou dobu věnovala česká veřejnoprávní i soukromá média, ale i politici. Už před prvním kolem voleb vláda P. Fialy dávala najevo svůj vztah k prezidentským kandidátům tím, že přerušila pravidelné setkávání představitelů obou zemí na úrovni vlád ČR a SR, kvůli odlišným postojům k některým zahraničně politickým záležitostem, zejména vojenské podpoře Ukrajiny. Předseda nejsilnější opoziční strany M. Šimečka navštívil ČR a setkal se se zástupci vlády ČR. Představitelé ČR vyjádřili svoji podporu vítězi prvního kola prezidentských voleb I. Korčokovi, kariérnímu diplomatovi a bývalému ministru zahraničních věcí SR, občanskému kandidátovi, kterého podporovala opozice na Slovensku. Naopak představitelé české opozice, např. A. Babiš, ale i M. Zeman bývalý prezident, podpořili před druhým kolem definitivního vítěze prezidentského klání Petera Pellegriniho, současného předsedu Parlamentu SR a předsedu strany Hlas, která je součástí koaliční vlády vedené Robertem Ficem, předsedou strany Smer.
Vítězství P. Pellegriniho, zdůrazňujícího v kampani národní zájmy, může být inspirací pro levicové strany a hnutí v krajských volbách, které se budou konat v ČR na podzim letošního roku. Dokazuje totiž, že životní situace běžných obyvatel může vést k vyjádření jejich sympatií vůči levicovým myšlenkám a k propojení levicových subjektů alespoň v některých krajích. To bude ale v mnohém záležet na schopnosti vzájemné tolerance, resp. možnosti vzájemně výhodné spolupráce v tradičních levicových nebo sociálně ohrožených regionech a na tom, nakolik bude možné společný postup realizovat.
Reference:
[1] Vztah k EU koresponduje se sociálněekonomickým postavením respondentů. Mezi příznivce a vlažné příznivce patří zejména zajištěná střední třída (22 %), a nastupující kosmopolitní třída (12 %). K nejistím je možné přiřadit tradiční pracující (14 %) a třídu závislou na místních vazbách (12 %), mezi odpůrce se zařazuje třída ohrožených (22 %) a třída strádající (18 %). Podrobnější charakteristika jednotlivých skupin je v publikaci J. Mišovič, Jak žijeme? Praha: Petrklíč, 2024. s. 48-49.
[2] Nejbohatších 20 % populace drží 80,5 % veškerého čistého majetku v zemi,zatímco 20 % nejchudších jen 0,2 %. Maialep, R., Červenka, F. 2023. Česká společnost a ekonomické nerovnosti. Praha: Rilsa.
[3] Pandemie rovněž ukázala, že v kampani za společenské vlastnictví by se měl v první řadě objevit sektor zdravotní péče farmaceutického průmyslu.
Ján Mišovič (1948)
Po ukončení vysokoškolských studií téměř tři desítky let pracoval v oblasti výzkumu veřejného mínění. Od roku 2005 působí na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, v oblasti sociologie a sociologického výzkumu. Je autorem desítky knih. K posledním patří Kvalitativní výzkum se zaměřením na polostrukturovaný rozhovor (2019), Generační vnímání naší společnosti (2019), Názory mládeže na klíčové oblasti společnosti (2022), Jak žijeme? (2024). V letech 2022‒2023 publikoval odborné články v časopisech Historická sociologie a Sociológia. Je spolupracovníkem Společnosti pro evropský dialog.
