„Nesmíte o tom psát! Vždyť máte děti!“ Karin Lednická mluví cestou k Šikmému kostelu o křivdách i strachu
Výtisky dlouho očekávaného závěrečného dílu trilogie Šikmý kostel zaplavily knihkupectví. Jeho autorka Karin Lednická pozvala redaktorku Deníku N na Karvinsko, na výlet do míst, ve kterých se román odehrává. Do míst, která zmizela. V rozhovoru se vrací ke svým postavám, k nejtěžším chvílím během psaní i k frustracím a křivdám, které prostupují celým krajem.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Jsme na Sovinci, tady bývala polská škola. Tady Dělnický dům. A tady donedávna stála kaplička, ale už je bohužel také pryč. Namísto zachraňování se tady boří dál.“
Karin Lednická drží jistýma rukama volant a stejně jistým hlasem průvodcuje. „A teď přijíždíme po bývalé hlavní Komenského třídě do centra staré Karviné.“
Spisovatelka mi slíbila vlastivědnou projížďku po kraji a procházku po zmizelé Karviné. Po stopách skutečných i fiktivních hrdinů a hrdinek své trilogie, kterou ukončila včerejším vydáním napjatě očekávaného třetího dílu.
Předem vím, že uvidím nevídané. Neviditelné.
Neuvidím zdejší nádraží, neuvidím kostel svatého Jindřicha, neuvidím plovárnu ani sokolské hřiště, neuvidím Larischův zámek ani slavný pivovar. Neuvidím obchodní třídu, neuvidím žádné domy. Uvidím jen místa, která si po zbourání a vynuceném zplanýrování vzala zpět do mateřské náruče příroda.
Tohle všechno předem vím, ale až když všechno (ne)vidím na vlastní oči, dochází mi, jak velké a moderní město stará Karviná musela být. A s tím vnímám i rozměr jejího zániku.
V rozhovoru a v reportáži se mimo jiné dočtete:
- kdy měla Karin Lednická největší tvůrčí krizi
- čím dráždí nacionalisty
- jak vypadají místa, kde bydleli její hrdinové
- do kterých postav promítla sama sebe
- proč se jí tak dotýkají stereotypy o hornících
- jak proplétala příběhy smyšlených hrdinů s reálnými postavami
- jestli se chystá psát dál a co.
Čím je tak strašně dráždím, nevím
Setkáváme se před polednem na nádraží Ostrava-Svinov, kam jsem dojela z Prahy. Karin Lednická mě naloží do auta. Vyrážíme na tour de Karvinsko. Zdejší kraj vůbec neznám.
„Snažím se nabourávat bohemocentrický pohled na naši historii, který v České republice výrazně převládá. A jsem přesvědčená, že k pochopení toho, co se na Karvinsku stalo, je osobní návštěva nezbytná. Minimálně velmi přínosná. Takže jsem ráda, že si náš kraj navnímáte na vlastní kůži i vy,“ říká Karin. Vyjíždíme z Ostravy. Cestou si povídáme.
Třetí díl Šikmého kostela zatím četl jen zlomek čtenářů; jaké máte první reakce? Liší se reakce místních a zbytku republiky?
Ano. U místních čtenářů vnímám především pocit jakéhosi zadostiučinění, že konečně nahlas zaznívá, jak to tady u nás skutečně bylo. Slyším slova o navracení důstojnosti, identity, kořenů. A vděk, že rozbíjím nepochopitelně přežívající mýtus o hloupých a věčně opilých hornících.
Tenhle nesmysl většinu zdejších lidí uráží – protože uráží jejich blízké, kteří pracovali na šachtě a onomu pokřivenému obrazu byli velmi vzdálení. Nebyl každý havíř opilec a rváč, fakt ne. Tahle paušalizace kulhá na obě nohy.
Zkuste s kocovinou tvrdě fyzicky pracovat ve čtyřiceti stupních a téměř stoprocentní vlhkosti. Moc vám to nepůjde, asi se budete potřebovat někam zašít. A za to vám vynadají spolupracovníci, protože jim kazíte směnový výkon, a tudíž i výplatu.
Však se o rozbíjení té představy o věčně opilých hornících a černo-rudém regionu v knize usilovně snažíte. Je hornický stereotyp i vaše osobní trauma? Sama jste z hornické rodiny…
Ano, tenhle stereotyp se dotýká i mě osobně. Vlastně hájím i své blízké, protože muži
