Vnímáte Izrael jako spojence České republiky?Anketa
Ukazuje také na následné události včetně prezidentských voleb v Rusku a na to, jak se Putin odmítá zbavit své funkce v čele Ruska, v níž se „stylizuje do role nového cara“. „Skutečný car by si však nemusel dělat starosti s hrozící nástupnickou krizí a s tím, co by to mohlo udělat s jeho současným uchopením moci,“ podotýká.
Právě otázka nástupnictví Putina totiž zůstává nadále otevřena. Ruský prezident si podle Kotkina již v minulosti uvědomil, jak je limitován, když mu pojistka v podobě nemožnosti kandidovat dále než ve dvou po sobě jdoucích funkčních období zabránila v pokračování v prezidentském úřadě, a tak se do svého třetího prezidentského období v roce 2012 musel na chvíli přesunout na pozici premiéra. Po svém čtvrtém funkčním období tu však byl problém totožný. Putin tak nakonec přiměl zákonodárný sbor ke změně ústavy, načež se fakticky zrušila jakákoli omezení funkčního období, a on tak může pokračovat v čele Ruska. Zatímco však Putin ohýbání ruské ústavy pro udržení se v prezidentském úřadu zvládne, se zvyšujícím se věkem nic takového nezmůže.
Fotogalerie: - Ne ruské ropě
Nabízet se tak má srovnání se Stalinem, který rovněž odmítal jakékoli úvahy o nástupnictví, načež se po smrti v Sovětském svazu odehrálo nemálo změn. Stane se něco podobného i po Putinově smrti? A jakou cestou se Rusko následně vydá?
Na „transformaci“ Ruska může Západ zapomenout
Kotkin zmiňuje hned vícero možných scénářů, přičemž Západ by se podle něj měl na ně spíše raději připravovat nežli se spoléhat na to, že Rusko půjde nějak „transformovat“. Profesor píše, že by si měl Západ uvědomit, že Rusko ani Čína nejsou žádnou Lízou Doolittleovou z Pygmalionu, jež jde převychovat. Že by se tak z tamních autoritářských režimů staly skrze zmíněnou transformaci „zodpovědní aktéři mezinárodního systému ovládaného Spojenými státy“, by prý měl Washington zapomenout. „Vůdci jako Putin a čínský Si Ťin-pching nezvrátili nadějný proces svévolně; v nemalé míře jsou jeho výsledkem. Washington a jeho partneři tedy nesmějí přeceňovat svou schopnost utvářet trajektorii Ruska. Místo toho by se měli připravit na to, co se bude vyvíjet,“ vysvětluje Kotkin.
Kdo byl vaším favoritem ve druhém kole slovenských prezidentských voleb?Anketa
Dnes je prý možné být zklamán z toho, jak na tom Francie je, ale přesto prý lze uznat, že představuje nejbližší realistický model pro prosperující a mírumilovné Rusko. „Pokud by se Rusko podobalo Francii – stalo se demokracií s právním systémem, která si libuje ve své absolutistické a revoluční minulosti, ale již neohrožuje své sousedy – představovalo by to úspěch vysokého řádu,“ shrnuje.
Těžká minulost by v případě Ruska nebyla daleko od té francouzské. „Francie si prošlapala strastiplnou cestu, než se stala tím, čím je dnes. Připomeňme si Robespierrův revoluční teror, Napoleonovu katastrofální expanzi, sebevražedný puč Napoleona III. (ze zvoleného prezidenta se stal císař), převzetí moci Pařížskou komunou, rychlou porážku země ve druhé světové válce, následný kolaborantský režim ve Vichy, koloniální válku v Alžírsku a mimoústavní činy prezidenta Charlese de Gaulla poté, co se v roce 1958 vrátil z důchodu,“ vybral historik několik událostí z ne až tak vzdálené doby.
Fotogalerie: - Rusko ven z OSN
Proč tedy tento model nefungoval v Rusku již v roce 1991? Podle Kotkina to nebylo chybějícím lídrem ve stylu Charlese de Gaulla, ale tím, že tehdy bylo ještě mnohem dále od stabilního ústavního pořádku západního typu než Francie o tři desetiletí dříve.
Pro některé z Rusů by ovšem takováto přeměna ve stylu Francie nebyla ničím vítaným a uvítali by spíše vůdce s nacionalistickými názory, jenž by ovšem nepřehlížel nejvíce bolavé místo Ruska – demografický vývoj. „V posledních dvou letech Putin dobrovolně přišel o velkou část ekonomické budoucnosti země, když přiměl nebo donutil tisíce mladých technických pracovníků k útěku před brannou povinností a represemi. Pravda, jsou to lidé, o kterých zarytí nacionalisté tvrdí, že jim nechybějí, ale v hloubi duše mnozí vědí, že je velmoc potřebuje,“ shrnul autor, že úbytek lidí v největší zemi světa je to, nad čím nelze mávnout rukou ani v nejmenším.
Prohlubování demografické nouze a Putinova role v propadu země do technologické zaostalosti by prý mohly přimět tvrdé nacionalisty přiznat, že Rusko je na sebezničující trajektorii a riskuje trvalou ztrátu životně důležitých evropských vazeb výměnou za ponižující závislost na Číně.
Fotogalerie: - Rusové proti Putinovi
Rusko coby čínský vazal? Rozhodnutí je na Pekingu
Právě to, že by se Rusko mohlo stát čínským „vazalem“, je jeden ze scénářů, který zemi hrozí. Kotkin píše, že obě země se plně shodují v názorech na ruské stížnosti týkající se rozšiřování NATO a vměšování Západu na Ukrajině, kde je čínská podpora Rusku nadále klíčová a nemalou roli hraje také hloubka osobního vztahu mezi Putinem a Si Ťin-pchingem.
To však poté, co Rusku nezbývá než se spoléhat na přízeň Číny, může být problém. „Velká a rostoucí nerovnováha ve vzájemných vztazích přiměla analytiky hovořit o Rusku jako o čínském vazalovi. Ale pouze Čína rozhoduje o tom, zda se země stane jejím vazalem, čímž Peking diktuje ruskou politiku, a dokonce i personál a přebírá břemeno odpovědnosti. S Ruskem nemá žádné závazné smluvní závazky. Putin disponuje pouze slovem sedmdesátiletého Si Ťin-pchinga – a i Si Ťin-pching je smrtelný,“ varuje Kotkin.
Má Markéta Pekarová Adamová vaši důvěru?Anketa
Rusko by se podle Kotkina mohlo stát něčím jako gigantickou Severní Koreou: „Doma represivní, mezinárodně izolovanou a transgresivní, vyzbrojenou jadernými zbraněmi a krajně závislou na Číně, ale přesto schopnou Pekingu vzdorovat.“ Ukazuje přitom například na ruské odmítání čínského mírového plánu pro Ukrajinu či šermování jadernými zbraněmi, které Peking nese velmi nelibě, což naznačilo ruskou schopnost uvádět Peking do rozpaků, aniž poté země utrpěla následky.
„Ve skutečnosti by si autoritářská Čína mohla jen stěží dovolit ztratit Rusko, pokud by to znamenalo, že na její severní hranici skončí proamerické Rusko, což je scénář paralelní s proamerickým a sjednoceným Korejským poloostrovem, který je však drasticky hrozivější,“ přirovnává historik.
Fotogalerie: - Rusové a Bělorusové v Paříži?
Rusko má mít pro Čínu také hodnotu coby pojistka pro případ blokády, kdy by potřebovala přístup k ruské ropě a plynu, a prozápadní Rusko není pro Peking přijatelné, neboť by znamenalo nutnost přesunout své prostředky k severní hranici. Právě proto by se „vazalské“ Rusko mohlo po vzoru Severní Koreje Pekingu vzpouzet podle libosti. „Čína musí být proto připravena absorbovat i chování Moskvy podobné Pchjongjangu,“ zaznívá.
Scénář „armagedon“
Jednou z možností, kde Rusko skončí, je také „chaos“, před nímž varuje i sám Putin. Právě ten by mohl znamenat období, kdy by Rusko přišlo o část svých současných území, které v uplynulých desetiletích násilně sebralo svým sousedům, ale mohlo by jít rovněž o situaci, v níž by došlo na „scénář soudného dne“. Škodí Andrej Babiš České republice?
Anketa
Rozsáhlá území v povodí Amuru, která Romanovci vyvlastnili Čchingům, jsou prý zase místem, kterým by nepohrdla Čína, a situaci by mohlo využít i Japonsko ke znovuzískání svých ostrovů či Finsko ke zpětnému připojení Karélie. „Takové akce by mohly vyvolat všeobecný rozvrat nebo zpětnou reakci, která by vyprovokovala ruskou masovou mobilizaci,“ naznačuje Kotkin, co by následovalo.
I pokud by však někteří ruští sousedi odolali pokušení zemi oplatit násilnou historii, kterou Moskva dříve uplatnila vůči nim, nemuselo by to znamenat pro Rusko záchranu. Pokud by se totiž dostalo do chaosu, znamenalo by to riziko zničení i pro celý svět.
Fotogalerie: - Koupání v krvi před ruskou ambasádou
Právě to, že by v chaosu mohli Rusové rozpoutat zničení světa, Kotkin popisuje v reakci na to, že by se mohly rozptýlit jaderné a biologické zbraně, ale i vědci, kteří je vyvíjejí. „Noční můra, která mohla doprovázet sovětský kolaps, ale které se v podstatě vyhnuli mimo jiné proto, že mnoho sovětských vědců věřilo, že by mohlo vzniknout lepší Rusko. Pokud by mělo přijít příště, nelze předvídat, jak by Rusové zvážili své naděje a svůj hněv. Chaos nemusí znamenat scénář soudného dne. Ale mohl by,“ míní. Vzpomínáte na prezidenta Billa Clintona v dobrém?
„Ruský svět“ ve světě nechtějí
Rusko čelí také tomu, že se jeho „ruský svět“ přes všechny snahy fakticky zmenšuje, a to i přesto, že Rusko okupuje téměř dvacet procent Ukrajiny. Právě ten není totiž vítán zejména v Evropě, do níž by země chtěla i nadále kulturně patřit. „Snižuje se vliv Ruska v jeho bezprostředním sousedství. Většina neruských obyvatel bývalého sovětského pohraničí chce mít se svým bývalým pánem stále méně společného a rozhodně nechce jím být znovu pohlcena. Arméni jsou rozhořčeni, Kazaši ostražití a Bělorusové jsou v pasti a jsou z toho nešťastní. Eurasijství a slavjanofilství jsou většinou mrtvé litery: drtivá většina neruských Slovanů na světě vstoupila nebo se dožaduje vstupu do Evropské unie a NATO,“ pokračuje historik s poukazem, že aktuální ruské vidění světa nevítají mnohé sousední národy země.
Anketa
Být výhradním partnerem Ruska nechtějí být ani státy jako Indie a Jihoafrická republika, což Kotkin vysvětluje tím, že ruská zahraniční politika přináší přinejlepším taktické, nikoli strategické zisky: „Žádný posílený lidský kapitál, žádný zajištěný přístup ke špičkovým technologiím, žádné vnitřní investice a nová infrastruktura, žádné zlepšené vládnutí a žádní ochotní, vzájemně zavázaní smluvní spojenci, kteří jsou klíčem k budování a udržení moderní moci.“
Je tu však výjimka. „Jediné, co Rusko vyváží, jsou kromě surovin a politické loupeživosti talentovaní lidé,“ uznává.
Fotogalerie: - O Číně a Rusku v knihovně VH
Cesta Ruska zpět do Evropy se podle něj nejeví aktuálně příliš reálná, jelikož „i kdyby se Rusko systémově změnilo, Polsko a pobaltské státy už nyní stojí rozhodně v cestě ruskému usmíření s Evropou jako stálí členové západní Aliance a EU“. Rusko tak má stát na pomezí dvou cest, z nichž jednou je riskantní směřování do hlubšího čínského objetí a druhou návrat do Evropy, která jej však nemusí dovést k cíli.
Aktuálně se tak má Moskva ve své základní strategii snažit o oslabení Západu. „Bez ohledu na to, jak zoufalá bude jeho strategická pozice, a ta často zoufalá je, se Rusko může zmátořit, pokud oslabí i Západ,“ myslí si Kotkin.
Kam se Rusko vydá, podle něj bude záležet také na tom, kam jej nasměřuje Západ. „Mír přichází díky síle v kombinaci s obratnou diplomacií. Spojené státy musejí udržovat soustředěný tlak na Rusko a zároveň nabízet pobídky, aby Moskva ustoupila,“ zdůrazňuje.
Fotogalerie: - Hořící Putin
Pokud by se nestala v budoucnu z Ruska druhá Francie, pak je prý nejpravděpodobnější možnost vzestupu ruského nacionalisty, který si uvědomuje „dlouhodobou cenu extrémního antizápadního postoje“. V nejbližší době by krokem tímto směrem mohlo být podle historika ukončení bojů na Ukrajině za podmínek výhodných pro Kyjev: „Konkrétně příměří bez právního uznání anexí a bez smluvního porušení práva Ukrajiny vstoupit do NATO, EU nebo jiného mezinárodního orgánu, který by ji přijal za svého člena.“
To se však prý nestane, pokud bude Západ tlačit protiruskou politiku. „Ačkoli to může znít podivně, k vytvoření správných pobídek k ústupu potřebují Washington a jeho partneři proruskou politiku: to znamená, že namísto toho, aby tlačili Rusy ještě více do Putinovy náruče a potvrzovali jeho tvrzení o nesmiřitelně protiruském kolektivním Západu, by západní politici a organizace občanské společnosti měli vítat a odměňovat vízy, pracovními příležitostmi, investičními příležitostmi, kulturními výměnami ty Rusy, kteří chtějí dekonfliktovat Putina a Rusko, ale ne nutně přijmout jeffersonovské ideály. Bylo by chybou čekat a odměňovat pouze prozápadní ruskou vládu,“ upozorňuje historik.
Západ by se podle něj „měl také připravit na Rusko, které způsobí ještě větší rozvrat v globálním měřítku – ale ne ho k tomu hnát“, a pokud by chtěl oddělit Rusko od Číny, pak by se to prý mohlo stát leda za spolupráce s Pekingem, kdy by Západ požádal Čínu, aby Rusko pomohla omezit. I tak je podle Kotkina omezení propojení Číny s Ruskem již značně tvrdým oříškem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radek Kotas
vanpetr
