Od Belgie po Švédsko. Jaká témata hýbou volbami do europarlamentu v jednotlivých zemích?
Lotyšsko dlouhodobě bojuje s velkou emigrací. Vytváří programy, aby se lidé do země vraceli
Lotyšsko patří v rámci Evropské unie mezi země s nejstrmější emigrační křivkou. Vstup do společenství v roce 2004 vyvolal masivní vlnu odchodů obyvatel do zahraničí. Po 20 letech členství se ale zdá, že se situace začíná měnit a část diaspory se ze zahraničí do své domoviny vrací. Jak udržet Lotyše v zemi, případně dosáhnout, aby se vraceli ze zahraničí, zůstává jedním z hlavním úkolů lotyšských úřadů a také tématem před červnovými evropskými volbami.
„Vnučka žije v Anglii, porodila tam a pravnučka už chodí do anglické školy a jeden den v týdnu do ruské,“ vypráví paní Alina, která v lotyšském Daugavpils žije přes 50 let. Lotyšsky se ale nikdy nenaučila, stejně jako její vnučka, která dnes žije v zahraničí.
„Proč odešla? No, protože není práce a z něčeho je potřeba žít. Mohla jít do Rigy. Tam je práce, ale není tam bydlí. Tady jsou byty, ale není práce. A co má dělat? Prodávat tady na tržišti? Chtěla bych je tu mít, ale vnučka mi říká: Babičko, ale ty bys nás musela živit. Zůstal mi tu syn a ten nepracuje,“ přibližuje situaci paní Alina.
Od opětovného získání nezávislosti v roce 1991 zažilo Lotyšsko několik vln masivní emigrace. Při té první v 90. letech se mnoho kdysi příchozích ze Sovětského svazu vrátilo převážně do Ruska.
„Pokud mluvíme o emigraci, Litva a Lotyšsko patří mezi státy EU s nejvyššími hodnotami,“ říká profesorka Inta Mieriņa z lotyšského Výzkumného Centra migrace a diaspory.
„Druhá vlna nastala po vstupu Lotyšska do EU. Lidé měli najednou příležitost odejít do zemí, do kterých se dříve tak snadno nedostali. Mnoho jich odešlo do Německa a Velké Británie, Irska, později do skandinávských zemí. A pak nastala třetí vlna, o které příliš nemluvíme, ale přitom byla větší než ta od roku 2004. Ta třetí vlna byla v tzv. velké ekonomické recesi v letech 2009 až 2010,“ popisuje profesorka Mieriņa.
Lotyšsko opustilo od roku 2000 okolo 200 tisíc lidí, to je přibližně desetina obyvatel. Mnohem dramatičtější číslo zveřejnila OSN. Podle ní se lotyšská populace od roku 1990 snížila skoro o třetinu.
„Navíc sledujeme proměnu v tom, kdo odchází. Před velkou recesí většinou odcházeli jednotlivci, od ní ale celé rodiny, tedy včetně dětí. Lidé ztratili naději, že bude v Lotyšsku líp, že tu kdy porostou příjmy, že vzniknou příležitosti. Takže předpokládali, že lepší budoucnost pro ně i pro jejich děti je v zahraničí,“ říká Mieriņa.
Velký podíl odcházejících tvoří vzdělaní a kvalifikovaní lidé. Ne všichni ale vidí svou budoucnost za hranicemi. Mezi ně patří i majitel posilovny v Daugavpils Artur.
„Zemi hodně dlužím. Žiju tu svobodně, nemám důvod emigrovat. Mám tu dobrý život, vydělávám slušné peníze, rád cestuji a díky tomu, že jsme vstoupili do EU, můžu svobodně pobývat ve velké části světa. Podle Inty Mieriņy se ale trend odchodů do zahraničí v posledních letech mění:
„Posledních pět let byla emigrace poměrně stabilní. Odcházelo kolem 5 000 lidí ročně. Pokud mluvíme o dlouhodobé emigraci, ne pracovní nebo studijní mobilitě. Ono to nezní nějak hrozně, ale my jsme vážně malá země, takže 5 000 je pro nás obrovské číslo. Ale poslední dva roky se vrací více lidí, než kolik jich odchází. Počet navrátilců se pohybuje kolem osmi až devíti tisíc.“
V roce 2019 vstoupil v platnost zákon o diaspoře, který má jejím členům usnadnit návrat.
„V centrech diaspory se vyučuje lotyšský jazyk. Navrátilci třeba platí daně, které nejsou vyšší než v zemích, odkud se vrátili. Můžou se registrovat na dodatečné adrese v Lotyšsku, která je rovná adrese jejich trvalého pobytu. To jim usnadňuje například registraci dětí do škol nebo vyřizování řidičského průkazu,“ popisuje profesorka Inta Mieriņa z Výzkumného centra migrace a diaspory způsoby, jakými se vláda v posledních letech snaží část diaspory přilákat zpátky domů z Lotyšska.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
