„Můj kůň zahynul hladem na náklaďáku, protože nebylo čím ho nakrmit. Doptával jsem se na cestu místních a žádal je o jídlo pro vojáky. Nikdo se neptal: máš, nemáš. Ne, opatři si, udělej to, dělej zázraky! Těch čtrnáct dní byl největší výkon v mém životě. Nejedl jsem, nespal, musel jsem hlídat auta. Měli jsme jimi převážet naše vojáky, ale já ani nevěděl, kde náš pluk vlastně je.“
Tak vzpomínal Rudolf Krzák na červen 1940, kdy v okupované Francii velel 1. československé divizi ustupující před německou ofenzivou. Organizoval tehdy stahování vojsk uprostřed nepředstavitelného chaosu hroutící se francouzské armády. Bez map i spojení. Zatímco ostatní šoféři dezertovali, jemu se podařilo zachránit stovky vojáků a dovést je až do přístavu.
