Není to poprvé, co Šógun přilákal k obrazovkám miliony diváků. Na předchozí americkou adaptaci téže látky z roku 1980 koukala v USA třetina domácností vlastnících televizor a stala se druhou tamní nejúspěšnější sérií všech dob, napsal v roce 2020 časopis Hollywood Reporter. Žádanější byl jen o tři roky starší seriál Kořeny. Šóguna ocenili i kritici - získal televizní ceny Emmy i Zlaté glóby.
Původní seriál udělal hit také ze sushi restaurací a změnil pohled na tuňáka - z pokrmu určeného pro kočky na lahůdku i pro jejich majitele, uvádějí japonské noviny The Japan Times.
Příběh anglického mořeplavce Johna Blackthorna, který s posádkou ztroskotá v 17. století u japonských břehů a následně se stane součástí bojů o moc, fyzických i politických, vymyslel australský spisovatel James Clavell. Ačkoliv je fiktivní, inspiroval ho osud skutečného ostrovního námořníka Williama Adamse, prvního Brita, který navštívil Japonsko.
Clavellova kniha z roku 1975 se stala bestsellerem a odstartovala zájem o Japonsko, mezi odborníky z oboru však příliš oblíbená není. "Vážným zájemcům o zemi možná naopak vytvoří špatnou a historicky nepřesnou představu o tomto období," vysvětluje pro Aktuálně.cz japanolog Matyáš Šimice.
Nová adaptace se to snaží změnit. Vyrobili ji manželé Justin Marks a Rachel Kondo, která má japonské kořeny. Od začátku chtěli vzdát poctu japonské kultuře a historii. Mark Schilling, jenž pracoval jako poradce scenáristů, uvedl, že byl aktivně vyzýván, aby "respektoval japonskou kulturu a dělal všechno pro ukázání reality doby, místa a lidí, od dialogů až po kostýmy", cituje ho britský deník The Guardian.
Seriál se od knihy odklání v dějové lince, kdy měl v předloze anglický hrdina roli takzvaného bílého spasitele, tedy osoby pomáhající civilizovat cizí, z jeho pohledu méně vyspělou kulturu.
Příběh nového Šóguna však sledujeme z pohledu japonského protagonisty. Víc než 70 procent dialogů probíhá v japonštině a na natáčení dohlíželi odborníci, aby době odpovídaly také oděvy nebo čajové obřady.
Díky tomu podle Schillinga výrazně stouply šance na úspěch na japonském trhu, kde první seriál z roku 1980, cílící výhradně na nejaponské publikum, "výrazně selhal".
Sexy Japonky
Původní Šógun z 80. let nevybočoval z toho, jak bývají Japonci a Japonsko v Hollywoodu zobrazováni dodnes. "V Hollywoodu vznikl už jakýsi úzus toho, jak vypadá Japonec a co jsou 'japonské hodnoty', který velice často neodpovídá realitě," říká Šimice a odkazuje ke studii odbornice Sheridan Prasso, která se problému věnovala. Jeden z nejběžnějších stereotypů se týká zobrazování žen. "Západ má neustálou představu sladkých, jemných, až dětských japonských žen," říká a jako příklad uvádí operu Madama Butterfly nebo film Gejša z roku 2005.
"Japonky hrály sexy ženy, submisivní postavy, nebo akční hrdinky," prohlásila novozélandsko-japonská herečka Anna Sawai, představitelka Lady Toda Mariko v současné adaptaci Šóguna. "Chtěla jsem vidět větší hloubku a myslím, že Mariko skutečně ukazuje vnitřní pochody japonských žen a to, co je v našem nitru. Ukazuje jiný druh síly, který západní média nikdy nevystihla," cituje ji Guardian.
Stereotypizace se týkala i mužů, hlavně bojovníků, ať už těch z doby dávné, nebo i novějších ve filmech Karate Kid nebo Kill Bill. "Každý samuraj je v hollywoodských filmech ochotný spáchat seppuku, rituální sebevraždu, za sebemenší urážku na cti," uvádí další příklad japanolog.
V minulosti bylo častější i zesměšňování postav původem z Japonska. Příkladem mohou být vedlejší postavy Japonců hrané bělochy v jinak oblíbeném filmu Snídaně u Tiffanyho z roku 1961 nebo v bondovce Žiješ jenom dvakrát ze druhé poloviny téže dekády.
Japonské publikum bývá k takovému zobrazení tolerantní a samo ho občas využívá - například reprezentační ženský fotbalový tým je přezdívaný Jamato nadešiko, což označuje čistou ženskou krásu vyznačující se jemností, benevolencí a věrností. Přímo se vztahuje k Japonkám, upozorňuje Matyáš Šimice.
První autentické zobrazení Japonska
Výjimkou, kdy se i z Japonska ozvaly kritické hlasy, se stala filmová adaptace nejúspěšnějšího japonského manga komiksu Ghost in the Shell z roku 2017. Hlavní hrdinku Motoko Kusanagi, kyborga z Japonska, v hollywoodské verzi ztvárnila Američanka bílé barvy pleti Scarlett Johansson. Autoři byli následně obviněni z takzvaného whitewashingu, tedy praxe, kdy jsou postavy různorodého původu nahrazovány bělochy.
Nová série se tomu úspěšně vyhnula, i když Šimice upozorňuje na další problém, který se v západní produkci běžně objevuje a je přítomný také zde. "Hollywood si většinou najde 'svého Japonce' či 'svého Číňana', který je dále obsazován ve všech filmech na několik následujících let," popisuje. Proto jsou také v Šógunovi k vidění minimálně dva herci, které diváci mohou znát z komiksových filmů od společnosti Marvel: Hirojuki Sanada a Tadanobu Asano.
Tvůrcům se ale zřejmě podařilo seriál co nejvíce přiblížit dobové realitě, jak dokazují ohlasy přímo z Japonska. "Když jsem se začal dívat, nemohl jsem přestat. Poprvé za dlouhou dobu jsem byl ohromen," cituje Guardian reakci jednoho japonského diváka. Podobně počin hodnotí i herečka Anna Sawai. "Jde o první skutečně autentický a přesný portrét naší historie, kultury a lidí," domnívá se.
