Z rodinného deníku
Novorozenecký pláč herce z titulní fotky se v Kutné Hoře ozval 10. ledna 1929. Jeho otec Eduard a maminka Berta byli hudebně založení, a vlastnili malý krámek s textilním a galanterním zbožím. Otec mu zemřel před válkou na leukémii, obchod vedla maminka, než jim ho Němci v roce 1942 zabavili. Hned jedna velká nápověda úvodem. Jeho o šestnáct let starší bratr Ota je známý divadelní dramaturg, režisér, též herec a překladatel a později ředitel jednoho z pražských divadel. Když bylo našemu herci deset let, Ota odešel do exilu do Velké Británie.
Žlutou hvězdou „ocejchovaného“ chlapce musel dle nařízení jeho druhý bratr Jan, jeden z našich básníků, odvézt v roce 1940 do sirotčince, tzv. Lauderovy školy. Jan o rok později v den svých dvaadvacátých narozenin skončil pod koly německé sanitky. Kvůli rodinnému původu nesměl být ošetřen a těžkým zraněním podlehl.
Štěstí v neštěstí
Spolu s dalšími chlapci byl o dva roky později nadaný herec umístěn do ghetta v Terezíně. V domově pro chlapce ve věku třináct až šestnáct let, v bloku L417, na ně dohlížel jistý mladý Valtr Eisinger a vedl chlapce k četbě i vlastní tvorbě. Ti pak své povídky, básničky a další literární útvary včetně vtipů a kreseb tajně vydávali ve svém časopise Vedem. Účinkoval tam v terezínském divadle.
Po dvou letech, přesně 19. října 1944, ho německý transport Es 1017 dovezl do Osvětimi. Hned po výstupu unikl jen o vlásek smrti. Doktor Mengele ho zařadil do skupiny, která skončila v plynové komoře. V nestřeženém okamžiku se mu podařilo přeběhnout do jiné, ke kamarádům.
Přežil Osvětim i koncentrační tábor v Kauferingu a Dachau, kde se v roce 1945 dočkal svobody
Když utichlo válečné běsnění
V rodném městě vystudoval gymnázium a láska k herectví ho zavedla na pražskou konzervatoř. Dokončil ji v roce 1950. Než přešel se svou ženou Alenou (roz. Smolkovou) a dcerkou Ivanou do Prahy, dvanáct sezón působil na scéně Krajského divadla v Olomouci. Divadelní kostýmy si naposledy oblékal v Městských divadlech pražských, kde řediteloval jeho bratr Ota.
Jeho vybroušeného hereckého projevu si povšimli filmové režiséři až v polovině 60. let. Svůj filmový křest si odbyl jako inženýr Feigl v krimi dramatu dle skutečné události Případ Daniela. Nebyla to jeho jediná role inženýra. Zmíníme alespoň jednoho – Grossmana ze snímku Vím, že jsi vrah. Díky svému charisma často hrál vzdělané muže, úředníky, spisovatele. Početné jsou jeho role lékařů.
V této známé komedii ztvárnil epidemiologa (viz video):
Po boku Rudolfa Hrušínského jsme ho coby lékaře, chirurga Zíbrta mohli vidět ve vydařené detektivce Diagnóza smrti. Lékaře Koutného si zahrál ve známé Lásce z pasáže. Docenta Houdka, nepříjemného nadřízeného Mudr. Vojtěcha Jandery (Jaromíra Hanzlíka) ztvárnil v seriálu Sanitka, na televizní obrazovce byl naším večerním společníkem v Dobrodružství kriminalistiky či Panoptiku města pražského.
Rok před svou smrtí mu byla v životopisném dramatu o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze svěřena role rektora. Rolí poslední byl hrabě Valdštejn v historickém snímku Divoká srdce.
Tragická smrt
Tragický konec ho zastihnul v šedesáti jedna letech dne 4. října 1990. Na železničním přejezdu ho zachytil vlak, který ho dle svědků táhnul několik desítek metrů a usmýkal ho. Okolnosti jeho smrti nebyly objasněny. Mohlo jít o nešťastnou náhodu, ale i sebevraždu. Zdeněk Ornest, jak z ní jméno herce z úvodního obrázku, se potýkal s depresemi.
Přestože nedostával velké role, své postavy dokázal zahrát velmi dobře a čistě. Měl prý smysl pro zvláštní, někdy až sarkastický humor, ale na nikoho slovně neútočil, nedělal si nepřátele. Zanechal po sobě manželku a dceru, vzpomínky a filmové role.
Zdroje: www.super.cz, www.muzivcesku.cz, nasregion.cz
