Historik Jiří Malínský provede čtenáře historickými událostmi, které předcházely a vedly ke vzniku 1. československého samostatného polního praporu a jeho účasti bojích druhé světové války.
Ingrova návštěva
Ve dnech 29. června–1. července 1942 přiletěl do Kujbyševa (Samary) na mezistátní návštěvu ministr národní obrany generál Sergěj Jan Ingr v doprovodu vojenského atašé československého vyslanectví v Londýně plukovníka Josefa Kally (1895–1948); byl přivítán plukovníkem Heliodorem Píkou a podplukovníkem Ludvíkem Svobodou. O den později dorazil do Buzuluku; vytknuv zprvu Svobodovi nespokojenost s pozváním komunistických poslanců, vyjádřil naopak svou naprostou spokojenost s bojovým stavem jednotky. Na shromáždění vojáků pronesl projev, v jehož úvodu přednesl vzkaz prezidenta Budovatele Edvarda Beneše zdůrazňující na základě dosavadních úspěchů rozptýlené zahraniční československé armády její jednotu. Připomněl i společné boje s ruskými vojáky u Zborova a Bachmače. Vyjádřil rovněž očekávání, že „po boku slavné Rudé armády ve společných bojích za společnou věc“ zpečetí „navždycky svazky, které nás poutají s národy Sovětského svazu.“ Obratnou diplomacií vyvrátil komunisty šířené pomluvy o údajné snaze londýnské vlády nedopustit společné boje československých a ruských vojáků na východní frontě. 1. července se vrátil do Kujbyševa; při jednáních s ruskými vojenskými představiteli se dožadoval propuštění zadržovaných československých Rusínů. Svým vyváženým vystupováním v Buzuluku vyvolal ministr Ingr kladné reakce i u komunistické exilové reprezentace. (Ve Vávrově filmu Sokolovo představuje generála Ingra Vladimír Ráž; průnik do normalizačního filmu „zaplatil“ tento člen exilové londýnské vlády alespoň pádem ze schodů v podnapilém stavu.)
Jednalo se o závažný problém. Podle výpovědí vězňů propuštěných z GULAGu, kteří přijeli do Buzuluku, bylo jen v jedné ze sekcí pečorského lágru nejméně 3000 Čechoslováků, většinou Rusínů. Dobrovolník dr. Unger, někdejší náčelník lazaretu 18. oddělení, hlásil denní průměrnou úmrtnost 40 osob a v nemocnici, kterou spravoval, denní stav kolem 800–1 000 nemocných. Obdobně vyzněl zoufalý dopis Rusínů vězněných v Soroklageru NKVD (Sorocký lágr, kolonie 25) v Archangelské oblasti; zatímco v červnu 1941 tu bylo internováno 350 lidí z ČSR, o devět (?) měsíců později z nich žila méně než polovina. Potíže, spojené s propouštěním československých dobrovolníků z ruských koncentračních pracovních táborů, byly mimořádné. I vyslanec Zdeněk Fierlinger byl nucen v jedné ze svých depeší ze září 1942 připustit: „Jsou používáni sovětskými úřady hlavně v pracovních táborech na lesních pracích, nanejvýše mají maďarské dokumenty. Proto také sovětské úřady znemožnily kontrolu a styk s nimi. Prozatím bylo slíbeno, že zbraně schopní budou uvolněni pro armádu, ale ještě se tak zatím nestalo.“
Další, vyšší hladinou stoupajícího napětí byly pokračující tenze mezi československou vojenskou misí, vedenou plukovníkem Píkou, a stalinisty ve formující se buzulucké jednotce. Lidé kolem Jaroslava Procházky a Bohuslava Vrbenského mimo agitaci také vydatně špiclovali a donášeli (tzv. „odhalování protisovětských a reakčně smýšlejících živlů“) styčným důstojníkům NKVD přiděleným k jednotce. Nezřídka se sahalo i k zatýkání a návratům do gulagu (Karel Goliath-Gorovský /1901–1985/, dr. Polák a další). Zejména kritizována byla orientace na Západ a demokracii. Docházelo i k účelovým záměnám v pojmech a jejich používání: vojenská mise – a plukovník Heliodor Píka osobně – nezastávala v žádném případě názor, že voják nesmí politicky myslet, nýbrž že ve vojsku se nemá pěstovat úzké stranickopolitické myšlení (tedy právě to, oč se snažili komunisté). Předmětem účelové komunistické diskreditace se stal i Svobodův zástupce pro osvětovou práci kapitán Ladislav Bedřich (1901–1986). Už v Buzuluku se zárodečně formovaly a dotvářely mechanismy budoucí zvnějšku vnucené sovětizace československé společnosti.
12. července dosáhl budovaný 1. československý samostatný prapor v SSSR stanovených bojových stavů ve smyslu ustanovení ruských organizačních tabulek. Mimoto byla zformována i náhradní rota a připraveno schéma organizace 2. praporu. Velitelem zůstal podplukovník Ludvík Svoboda, osvětovým důstojníkem praporu byl jmenován kapitán Jaroslav Procházka. Jeho inaugurací se usnadnily další komunistické provokace často spojené s přímým porušováním prvorepublikových československých vojenských právních norem. V srpnu byla zpravodajcem majorem Pátým (podřízeným generála Františka Moravce) z Teheránu do Londýna odeslána depeše, v níž se konstatovalo: „Náčelník vojenské mise má velmi špatnou pozici u čs. komunistů, neboť zakazuje jakoukoli politickou činnost (KSČ) v jednotce, omezil činnost a zodpovědnost osvětových důstojníků (pol. rukovoditělů podle sovětského systému), nesouhlasí s komunistickým plánem okamžité široké sabotáže a partyzánství doma, odmítá komunistické nařčení, že by všechny vedoucí osobnosti doma byly zbabělci, a vytýká zdejším komunistickým předákům, proč oni nevedou národ doma, proč uprchli z domova atd. Závěr: Je jasné, že lidé, kteří se po dvacet let nemohli smířit s demokratickým režimem ČSR, učiní vše, (a)by za pomoci vítězné sovětské armády dosáhli svého politického cíle: komunizace Československa přesto, že Sovětský svaz slibuje, že nebude zasahovat do vnitřní politické organizace ČSR.“
Edvard Beneš a jeho druzi byli informováni od počátku o hrozící sovětizaci československé demokracie: jejich manévrovací prostor i možnosti účinného odporu se však během času neustále zmenšovaly.
O vojenské uplatnění
V létě 1942 poslal podplukovník Ludvík Svoboda, povzbuzován komunisty kapitánem Jaroslavem Procházkou a majorem Bohuslavem Vrbenským, dopis vedoucímu ruskému představiteli Josifu Vissarionoviče Stalinovi-Džugašvilimu s žádostí o co nejrychlejší nasazení praporu na frontu. Svoboda porušil vojenskou subordinaci a vyvolal prudce nesouhlasnou reakci svého přímého nadřízeného plukovníka Heliodora Píky. Píka trval na splnění původního záměru, kterým bylo vybudování brigády. Svoboda svou nekázní posílil v demokratických krizích dojem, že je ve vleku komunistů; spíše však šlo o projev jeho typického nadšenectví a horoucího vlastenectví (podle svědectví jeho bojového druha z prvoodbojových legií armádního generála Karla Klapálka „Jak se někde strhla znenadání střelba, mohl jsem si být jistý, že je u toho Svoboda.“). Tento krok Svoboda zopakoval ještě jednou po vyzbrojení jednotky v druhé polovině října 1942, když o své vůli jednal svévolně s náměstkem lidového komisaře zahraničí Molotova Andrejem Januarjevičem Vyšinským (1883–1954); 22. listopadu byla žádost, kterou při této příležitosti přednesl, Stalinem schválena. Plukovník Heliodor Píka byl nucen zachovávat navenek dekorum a nedobrovolně souhlasit s těmito jednostrannými Svobodovými kontroverzními kroky.
Obtížnou dobovou průhlednost komunistických postojů a názorů ilustruje i paralelní Benešem podporovaná Laušmanova sovětská mise z let 1942–1943. Poprvé se s moskevskými komunisty tento exilový londýnský sociálně demokratický politik setkal v Kujbyševě 1. října 1942 (setkání zprostředkoval velvyslanec sociální demokrat Zdeněk Fierlinger /1891–1976/; proběhlo v bytě redaktora ing. Vlastimila Borka /1886–1952/). Podle dochovaných Laušmanových poznámek Gottwald ostře kritizoval předmnichovskou politiku vlády a na adresu její exilové „reakční“ londýnské nástupkyně dodal, že její činnost musí skončit s dokončením osvobozování Československa. Neméně ostře odmítl komunistický předák záměr československo-polské konfederace, kterou označil za hráz proti sovětovému Rusku. Dožadoval se domácího ozbrojeného odporu proti okupantům a ustavování ilegálních revolučních národních výborů. Na druhou stranu odmítl socialistické proklamace opozičního sociálně demokratického londýnského časopisu Nová svoboda a doslovně uvedl „Revoluční vláda a orgány, které vyjdou z voleb, budou dělat politiku národní fronty. Ne lidové fronty. Ne socialistické fronty. O žádném socialismu, o žádné socialisaci, o žádné rozluce církve a státu se mluvit nebude. To všechno přijde samo, poněvadž to přijde z lidu. Vaši ministři žijí ve vládní idylce a Váš kruh Nové svobody zvolil nesprávnou taktiku, jestliže příliš mnoho mluví o socialismu. Hlavní cíl: dostat politickou moc. Cesta k tomu cíli: národní fronta i za cenu, že jim necháme po jistou dobu peníze a konzum.“ Uvažoval i o sblížení části londýnské komunistické skupiny sdružené kolem časopisu Mladé Československo se sociálně demokratickou platformou Nové svobody. Až nečekaně příznivě se vyslovil o Laušmanově spolupracovníku Rudolfovi Bechyně (1881–1948).
Gottwaldovo vystoupení bylo jednoznačné: v hrubých rysech předestřel strategii i taktiku komunistické cesty k moci, která byla posléze krok za krokem realizována jako součást sovětizace československé společnosti během poválečné třetí Československé republiky (potvrdil tak historicky oprávněnost varovných zpráv československé vojenské mise vedené plukovníkem Heliodorem Píkou Londýnu). Gottwaldovy i Laušmanovy dojmy z prvního vzájemného setkání byly oboustranně pozitivní. Zrcadlilo se to i v telegramu, který Laušman poslal Rudolfovi Bechyně (vlastním adresátem byl Ján Čaplovič /1904–1976/) do Londýna: „Sovětské politické kruhy jsou pro naši úplnou samostatnost. Mají zájem na naší poctivé spolupráci, ale konfederaci s nimi (Poláky – JM) na nás nežádají. Naše kritické stanovisko k proklamované konfederaci bylo tedy správné, odpovídalo též názorům zdejších krajanů i našich doma. Sověty jsou o všem velmi dobře informovány. Cítím, že posuzují správně lidi i věci. Jsou pro spolupráci opravdu demokraticko-lidových prvků i po válce. Kladou důraz na smýšlení domova. Dnes očekávají od nás soustředěného boje proti hitlerismu. Dohodni se o tom se soudruhy i Noskovými přáteli a zaneste to na půdu Státní rady. Jednotě národního zápasu nutno podřídit všechno. Nejvyšší rezervovanost i nadále nutná.“
Naopak Klement Gottwald, znepokojen stavem londýnské komunistické skupiny, ve snaze změnit tuto skutečnost napsal vedoucímu činiteli Komunistické internacionály Georgi Dimitrovovi přípis, v němž i konstatoval, i burcoval: „Laušman skrytě kritizoval naše soudruhy v Londýně. Vyčítá jim, že v zájmu jednoty rezignují na jakoukoli kritiku a někdy vystupují také proti sociálně demokratické skupině.“ (Snaha západních československých exilových komunistů o spolupráci s Edvardem Benešem šla tak daleko, že se pokusili Šrámkovou intervencí u Beneše znemožnit Laušmanovi cestu do SSSR.)
Sokolovo: Laušmanova mise
Ve dnech 27.–28. října byl Laušman (1903–1963) na návštěvě v Buzuluku (130 km od Kujbyševa) u formujícího se 1. československého polního praporu. K vojákům pronesl projev Boj československého národa za svoji samostatnost. I z této návštěvy se vrátil nadšen. Dojmům ze svého ruského pobytu dával průchod v článcích, které zveřejňoval v Nové svobodě. Mj. v nich začal „doceňovat“ ruskou ústavu z r. 1936, k níž měl původně skeptický vztah. Laušmanovo proruské nadšení však mělo své meze: nepropadl sovětizačnímu komplexu, který by byl býval chtěl uplatňovat ve vlasti. ČSR pro něj byla a zůstala demokratickým nezávislým státem, který se sovětovým Ruskem zachovává nejužší spojenectví, aniž by však rezignoval na svou suverenitu a nezávislost. V tom se plně shodoval i s Edvardem Benešem i dalšími českými a slovenskými lidmi druhoodbojové a třetirepublikové demokracie socializující.
Dramatičnost vnitřní situace buzulucké jednotky dokresluje i další sdělení plukovníka Heliodora Píky do Londýna z konce listopadu, že musí čelit soustavné propagandistické aktivitě československých komunistů v jednotce. Protiváhu spatřoval v aktivistické propagandě SSSR jako celku, především však jako spojence Československa, nikoli jako politického režimu. Bedřicha Fricka Reicina, který byl nucen od praporu odejít, v tomto ohledu nahradil Píkou jmenovaný a v tomto demokratickém duchu působící štábní kapitán Jakub Koutný, jemuž byla svěřena redakce časopisů Deník zpráv a Naše vojsko vydávaných jednotkou.
Čas dnes nesnadno nepředstavitelných mezispojeneckých kontaktů však dále pokračoval. 11. ledna 1943 vyjádřil generál Heliodor Píka v dopise velvyslanci Zdeňku Fierlingerovi své přesvědčení o možnosti čestného spojení Československa a sovětového Ruska: „A nikdo z nás ať nezapomene, že nikdy nic neuděláme proti SSSR a nespojíme s nikým proti jeho zájmům, jak tomu bylo vždy až dosud, že však nechceme být nikdy ani jeho vazalem, ani jeho nástrojem a také ani jednou kartou v jeho diplomatické nebo jiné hře. Zatím chceme být věrnými a spolehlivými spojenci a opravdovým přítelem.“ Tento benešovský pohled „mostů“ mezi Východem a Západem výrazně spoluodlišoval benešovské demokraty od komunistů. A je také nejlepší odpovědí na jejich poúnorovou propagandu zejména na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století i na pozdní poněkud alibistické nářky poúnorového exilu na prezidentovu adresu.
Na frontě
Výcvik jednotky v Buzuluku byl na konci roku 1942 ukončen. 31. ledna na frontu odjel z Buzuluku 1. československý samostatný prapor. Skládal se z 979 vojáků vesměs židovského původu; z toho bylo 38 žen, které s muži bez úlev absolvovaly všechny části jejich tvrdého výcviku.
12. února 1943 referoval Vlastimil Borek v dopise ostatním komunistům o Laušmanově návštěvě u plukovníka Heliodora Píky. Píka, který si návštěvu vyžádal, měl Laušmana informovat o svých socialistických názorech: „… prý je socialista. Je pro velké hospodářské změny, vykládal, že v roce 1939 poslal Benešovi plán odboje a plán výstavby obnoveného státu.“ Pro první období po osvobození navrhl (měl navrhnout) Píka existenci jedné, později tří politických stran. Mělo to bránit vnitřním rozbrojům. Předpokládal i dalekosáhlou socializaci některých bank, dolů i těžkého průmyslu. Současně se však vyslovil také pro zachování soukromého majetku. Plukovník v základních rysech postihl jak koncepci PVVZ, tak i benešovské představy o podobě budoucího poválečného osvobozeného Československa podané v prezidentově knize Demokracie dnes a zítra.
8.–9. března 1943 (na bojišti setrvali do 15. března) v bitvě o východoukrajinskou vesnici Sokolovo, která byla součástí úspěšné širší německé protiofenzívy u Charkova (tzv. třetí bitva o Charkov, jejíž pro Rudou armádu velmi nepříjemné následky odstranily až boje u Kurska a nezdar operace Citadela, která měla podle představ nacistů zcela zvrátit následky stalingradské katastrofy), svedli českoslovenští vojáci na východní frontě svůj první velký boj s elitními útvary zbraní SS. 87 příslušníků praporu bylo vyznamenáno ruskými řády; velitel praporu podplukovník Ludvík Svoboda obdržel Leninův řád, nadporučík Otakar Jaroš dostal in memoriam jako vůbec první cizinec Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR. V krvavých bojích padlo 86 příslušníků praporu, zraněno bylo 114 vojáků, 20 bylo zajato Němci nebo nezvěstných; proti Čechoslovákům stálo 2 400 nacistických vojáků, z nichž padlo nebo bylo zraněno zhruba 400. Početně nepatrná československá jednotka bojovala udatně a získala si úctu a vážnost svých sovětských spolubojovníků. (Z tohoto hlediska váhu Sokolova pro druhý odboj evokuje význam a dosah Zborova pro první odboj.)
Výrok předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Michaila Ivanoviče Kalinina (1875–1946), že v československém případě nezáleželo na počtu bojujících, ale na jejich vytrvalosti, houževnatosti a statečnosti (jde o parafrázi tohoto vyjádření vysokého sovětského činitele), zůstává i dnes výstižný. A ve své době byl pro benešovsky založený druhý odboj i potvrzením správnosti koncepce, na níž byl založen. Východní legionáři (tak si také říkala většina zahraničních vojáků druhého odboje) plně navázali na své někdejší masarykovské předchůdce.
Předchozí díly: