V prvním článku o starořecké bohyni moudrosti Athéně prozkoumáme, jak je moudrost neodmyslitelně spjata s duchovnem.
Současný západní svět už se náboženstvím a spásou nezabývá. Nyní se zaměřujeme na osobní rozvoj a seberealizaci. Tuto myšlenku vidíme v tisících podobách. Co to však znamená?
Zanedbávání náboženství a spásy souvisí mimo jiné s často opakovanou mantrou: „Žiješ jen jednou“. Naznačuje, že si musíme užívat nebo se realizovat hned. Z toho jednoznačně vyplývá, že se máme postarat o to, abychom do poslední kapky vycucli ze života šťávu a nepropásli nic z toho, co nám život nabízí. Proto stále častěji slýcháme o tzv. bucket listech neboli seznamu věcí, které chce člověk stihnou před smrtí. Stalo se morálním pokleskem – ne-li přímo zločinem – nemít odškrtnuto vše, co je na vašem bucket listu. Tak se pusťte do práce!
Kromě toho seberealizace spočívá ve zdokonalování „já“, jež dnes nahrazuje slovo „duše“. Tato slova jsou v určitých souvislostech synonyma, ale čím dál více se jejich význam rozchází. Staromódní slovo „duše“ odkazuje na nehmotnou, nesmrtelnou stránku lidské bytosti, která je nekonečně cenná, ale nedokonalá a potřebuje zachránit – ať už prostřednictvím Boha, nebo třeba buddhistické osmidílné stezky.
Ve skutečnosti všechna náboženství, když se nad nimi zamyslíte, existují jen proto, že lidské bytosti jsou nedokonalé a možná intuitivně cítí, že potřebují nějaký mechanismus větší, než jsou ony samy, který jim poskytne záchranu před světem. Náboženství tedy nabízí kroky potřebné k tomu, abychom se vymanili z koloběhu hříchu nebo koloběhu touhy.
Nahrazování duše sebou samým
Nahrazování duše sebou samým
Naproti tomu „já“ je o mně: o dobrém člověku, který musí více cvičit jógu, stát se veganem, být laskavý a tak dále, aby dosáhl dokonalosti, která v něm již existuje. Proto vídáme online lekce, které nám ukazují, jak porazit syndrom podvodníka. Klíčovou mantrou je tedy věta: „Jsem dost dobrý.“
Svým způsobem tudíž nemusíme dělat vůbec nic (takže zapomeňte na jógu, veganství a laskavost). Stačí, když si budeme věřit, a naše skutečná úžasná dokonalost zazáří a my už nikdy nebudeme podvodníci!
Samozřejmě, že myšlenka „žijete jen jednou“ není nezpochybnitelný fakt, ale nebezpečný předpoklad. Jak poznamenal spisovatel a moderátor Peter Stanford: „Představujeme si, že jsme mnohem chytřejší než minulé generace, že jejich moudrost může být překonána tou naší, jelikož prošla filtrem vědy, logiky a rozumu. Tato domněnka je zavádějící a skličující.“
Skutečnost je možná taková, že žijeme dvakrát. Prakticky všechny kultury minulosti si to myslely a většina lidí na světě si to myslí i dnes. Odhaduje se, že asi 84 procent světové populace má náboženskou víru, která zahrnuje posmrtný život.
Pascalova sázka
Ze zmíněných důvodů je Pascalova sázka pronikavým argumentem, který je třeba zvážit. Zjednodušeně řečeno, argument spočívá v tom, že je racionální věřit v Boha, protože pokud máte pravdu a Bůh existuje, čeká vás velká odměna. Pokud se však mýlíte a Bůh existuje, potenciálně máte obrovské mínus! Opět platí, že pokud Bůh neexistuje, ať už v něj věříte, nebo ne, sdílíte stejný osud – zapomnění. Odměny jsou tedy převáženy ve prospěch víry v Boha, což ovšem znamená věřit v to, že nežijete jen jednou, ale i po smrti (tedy dvakrát).
Navíc Pascal poukazoval na to, že nejde jen o to, zda Bůh existuje či neexistuje, pokud jde o nebe a peklo. Tvrdil, že víra v Boha poskytuje morální výhody. Buddhistická osmidílná stezka má morální rozměr, neboť přijmout buddhismus znamená přijmout platnost osmidílné stezky a tato stezka, stejně jako Desatero, přikazuje člověku jednat morálně.
Je zajímavé, že právě morální otázka dominuje starověkému světu a jeho pohledu na posmrtný život. Morálkou myslím rozlišení toho, co je správné a co špatné. Znamená to ptát se: Žili jsme v souladu s nejhlubšími zásadami svých společných ideálů i svého vlastního svědomí? Jak to vyjádřil velký římský spisovatel Cicero: „Pryč tedy s nekalými praktikami a lstí, která se ovšem chce vydávat za moudrost, ale má k ní daleko a je jí zcela nepodobná. Úkolem moudrosti je totiž rozlišovat mezi dobrem a zlem, kdežto lstivost, vzhledem k tomu, že vše mravně špatné je zlé, dává přednost zlu před dobrem.“
Dostáváme se tedy ke klíčovému slovu: moudrost. Když dokážeme rozlišovat mezi dobrem a zlem, máme moudrost a ta tvoří základ pravé morálky. Když se nad tím důkladně zamyslíme, je to právě morální otázka – co je dobré a co špatné – která ovládá všechny aspekty naší dnešní společnosti, a to nejen v minulosti.
Profesor Mark William Roche to vyjádřil takto: „Mravnost není pouze jeden z dílčích systémů, jako například, že by vedle mravnosti existovalo umění, věda, náboženství, obchod, politika .. Naopak, morálka je vůdčím principem veškerého lidského snažení.“ Z toho vyplývá, že pokud je morálka klíčovou otázkou pro nás všechny, pak musí být získání moudrosti přirozeným důsledkem snahy rozlišovat mezi dobrem a zlem. Bible to vyjadřuje v Příslovích 9,10 slovy: „Počátkem moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznání Svatého je rozumnost.”
Starořecká perspektiva
Usilovat o moudrost je tedy spíše duchovní než světský úkol. Řekové to dobře věděli, a proto měli boha moudrosti, přesněji řečeno bohyni – Pallas Athéna.
Zajímavé je, že Athéna byla oblíbeným potomkem svého otce, nejvyššího boha Dia. A podobně i v Knize přísloví se dočteme, že Moudrost je oblíbenkyní Boha, „která se před ním stále raduje“. Moudrost a nejvyšší moc (Bůh) jsou uzavřeny v jakémsi důvěrném, neporušitelném a nepochopitelném vztahu, ke kterému se můžeme přiblížit pouze obrazně. Co se však můžeme o moudrosti a její bohyni naučit z řecké mytologie? Existují aspekty jejího bytí, které jsou relevantní pro náš dnešní život?
Domnívám se, že existují. Ve druhé části tohoto cyklu se budu zabývat původem a činností bohyně moudrosti a ukážu, jak její symbolické bytí dává v mnoha ohledech hluboký smysl.
Citáty z Písma pocházejí z nového překladu krále Jakuba.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times
