Josef Mengele, známý jako Anděl smrti, patří k nejnotoričtějším postavám druhé světové války. Za své hříchy nebyl nikdy potrestán! Proč?
Tématu se dnes věnovala redakce našeho magazínu, jenž informace, poznatky a zdroje čerpala z knihy Mengele: Unmasking the „Angel of Death“ od Davida G. Marwella. Jako důstojník SS a lékař se zapsal do dějin především díky svému působení v koncentračním táboře Auschwitz, kde prováděl nelidské lékařské experimenty na vězních. Jeho jméno je dodnes symbolem nacistických zvěrstev, zvláště kvůli jeho krutým pokusům na dvojčatech a dalších vězních, které prováděl bez ohledu na bolest a utrpení způsobené svým obětem.
Blok 10 v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau
Blok 10 v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau představoval jedno z nejděsivějších míst v rámci nacistických zločinů spáchaných během druhé světové války. Tento blok byl speciálně vyhrazen pro lékařské experimenty, které prováděli němečtí lékaři, včetně Josefa Mengeleho, na vězních tábora. Podle dostupných informací, tyto experimenty zahrnovaly širokou škálu krutých a nehumánních praktik.
Blok 10 se nacházel tzv. „v mužské části“ koncentračního tábora, avšak většina experimentů byla prováděna především na ženách. Tyto pokusy pokrývaly různé oblasti výzkumu, včetně sterilizace, testování léků, a zkoumání účinků různých chemikálií na lidské tělo. Jedním z nejhrůzostrašnějších typů experimentů byly fenolové injekce přímo do srdce vězňů, které byly často smrtelné.
Josef Mengele, známý pro svou fascinaci dvojčaty, se zaměřoval na genetické experimenty, které často vedly k hrubým zneužitím jeho obětí. Experimenty, které prováděl, nebyly omezeny pouze na dvojčata; pokusy prováděl také na různých etnických skupinách, včetně Romů a Sintů, ve snaze dokázat rasové teorie nacistů.
Dalšími lékaři, kteří byli aktivní v Bloku 10, byli například Carl Clauberg, zaměřující se na metody sterilizace, Horst Schumann, který prováděl rentgenové sterilizace, Eduard Wirths, hlavní táborový lékař, Bruno Weber a August Hirt, kteří také prováděli různé druhy experimentů a pokusů na vězních. Tyto pokusy byly prováděny bez jakéhokoliv souhlasu obětí a mnohdy bez použití anestezie, což způsobovalo extrémní bolest, mučení a trápení.
Aktivity prováděné v Bloku 10 jsou příkladem extrémního zneužívání vědy a medicíny během holokaustu. Lékaři – strůjci čistého zla, jako Josef Mengele a jeho němečtí kolegové zneužívali své lékařské dovednosti k provádění nelidských a morálně odporných experimentů, jejichž důsledky negativně ovlivnily životy mnoha nevinných lidí.
Blok 10 a jeho historie jsou důležité připomenutí temných kapitol lidské historie a varováním pro budoucí generace, aby nikdy nedošlo k opakování takových zvěrstev.
Po válce Mengele uprchl z Evropy a unikl spravedlnosti, našel útočiště v Jižní Americe. Jeho útěk začal ihned po propuštění ze zajateckého tábora, kde nebyl rozpoznán díky absenci krevní skupiny vytetované v podpaží. S pomocí padělaných dokumentů a sítě kontaktů přeplul do Argentiny, a později se skrýval v Paraguayi a Brazílii.
Fotografie z roku 1956, použitá na dokladech, které Mengele používal v Argentině, kde žil mnoho let pod falešnou identitou. Zdroj: Anonymous photographer, not identified anywhere – Gerald Astor: „The last Nazi – The Life and Times of Dr. Josef Mengele“, p. 206. D.I. Fine, 1985/ Wikipedia Commons / CC0 – volné dílo
Podle knihy Mengele: Unmasking the „Angel of Death“ od Davida G. Marwella, Mengele nejenže prováděl hrůzné experimenty, ale i po válce se snažil navázat na svou kariéru vědce, byť na mnohem menším rozsahu. Jeho pokusy o zapojení do německých expatriálních kruhů v Jižní Americe byly však neustále limitovány strachem z odhalení a zatčení. Mengele se snažil najít podporu mezi německými expatriáty, včetně lékařů a bývalých vojáků, kteří mu poskytli úkryt a informace. I přesto, že se snažil vést normální život, jeho minulost a neustálé obavy z možného zatčení mu znemožňovaly plně se vrátit k vědecké práci.
Jeho život v exilu byl plný interních rozporů a strachu
Navzdory úspěšnému úniku před mezinárodní spravedlností, jeho existence byla poznamenána izolací a paranoiou, zejména po zatčení Adolfa Eichmanna, které Mengeleho vedlo k častému měnění svého bydliště. Vztahy s rodinou a německou expatriální komunitou mu poskytovaly jistou míru ochrany, ale zároveň ho udržovaly ve stálém napětí a nejistotě.
David G. Marwell ve své knize popisuje, jak Mengele, ačkoliv byl schopen uniknout zákonnému trestu, nakonec žil život omezený svými vlastními zločiny. Mengele zemřel v roce 1979, kdy se utopil během plavání v moři u brazilského Bertioga, a ačkoliv byl jeho tělesný pozůstatek identifikován až v roce 1985 a potvrzen DNA testy v roce 1992, nikdy nebyl formálně postaven před soud za své zločiny.
Marwellův pohled na Mengeleho život a činy poskytuje hluboký vhled do psychologie tohoto muže a do systému, který jeho zločiny umožnil. Přestože historie soudila Mengeleho jako monstrum, je důležité si uvědomit, že byl součástí většího nacistického aparátu, který podporoval a často požadoval takové experimenty. Mengeleho příběh je tedy nejen příběhem individuálního zla, ale i varováním před nebezpečími ideologií založených na rasové a etnické nenávisti.
